reklama

Raději ubytovala čínské studenty. Syndrom opouštěného hnízda prožívá každý jinak

Anglická novinářka Celia Doddová byla po odchodu dětí z domu natolik na dně, že o své zkušenosti napsala knihu. Měla pocit, že ztratila část sebe. Aby jí nebylo smutno a měla si s kým povídat, pokoje svých potomků pronajala studentům z Číny. Jak syndrom opuštěného hnízda zvládnout a proč tuto životní fázi vnímat pozitivně?

Foto: iStock

Pocity smutku a prázdnoty po odstěhování dětí z domu ukazují světové filmy i seriály. Příkladem může být trochu kontroverzní seriál HBO Paní Fletcherová nebo nezávislý brazilský film Mama Brasil. O bolestivých pocitech po odjezdu syna na univerzitu otevřeně do médií promluvil také úspěšný šéfkuchař Gordon Ramsay. Syndrom opuštěného hnízda je fáze, kterou si projde většina rodičů. Jak jej budete prožívat, si podle psychologů určíte už před narozením dítěte.

Po celém světě je známý jako drsný šéfkuchař, který se v televizních kuchařských show nebojí zařvat na ty, kteří v nich usilují o vítězství. Před třemi lety se Gordon Ramsay v pořadu James Corden’s Late Late Show svěřil s tím, že jej velmi zasáhl odchod osmnáctiletého syna na univerzitu. Popsal, že se v momentě, kdy se měl se synem rozloučit, cítil "jako vykuchaný". Po jeho odjezdu odešel Ramsay do synova pokoje, z šuplíku vytáhl jeho kalhoty a oblékl si je. Silné pocity ho překvapily.

"Syndrom opuštěného hnízda je vyvrcholením rodičovské etapy. Tento termín jsme si vypůjčili z živočišné říše, ve které fungují jasné zákonitosti. Zatímco ale v přírodě mládě v hnízdě nezůstane, v našem světě často převažuje smutek nad oslavou toho, že ‘mládě vypustíme’," popisuje terapeutka Iva Kyselá ze soukromé rodinné poradny Akademie rodičovství, která poskytuje poradenství a psychoterapeutickou podporu v rodinných vztazích.

Každá životní změna odráží změnu identity 

To, jak bude rodič prožívat odstěhování dítěte z domu, se přitom podle Kyselé formuje už před jeho narozením. Úplně na začátku stojí důvody, kvůli kterým jsme se rozhodli počít. "Příběhy a očekávání rodičů jsou různé. Někdo touží po lásce a potomek má být tím, kdo jej bude mít konečně doopravdy rád. Jiný rodič se bojí samoty ve stáří, a dítě má proto, aby nezůstal sám. Další člověk si uvědomuje, že je pro svého syna nebo dceru spíše životním průvodcem k dospělosti a chce primárně přispět k jejich nezávislosti a spokojenému životu," vyjmenovává možné příklady Kyselá.

Termín opuštěné hnízdo vytvořil psychoanalytik Eliot Jacques v roce 1965, nejedná se o lékařskou diagnózu a neexistuje pro něj ani samostatná teorie. Často bývá spojován s krizí středního věku a menopauzou, protože právě v tomto období potomci rodný dům opouští. Ztráta rodičovské role logicky způsobuje pocity smutku a prázdnoty.

Stejně jako každá životní změna, i tato změna odráží změnu identity. Zatímco tak může být pro některé tento bod pozitivní a představovat start do nového života, ti, kteří si mezi identitu a rodičovskou roli postavili rovnítko, se můžou až depresivně ptát: "Když už nejsem rodičem, kdo teď jsem?"

"Nový život ti přeju, ale jsem na dně"

Anglická novinářka Celia Doddová byla po odchodu svých dětí natolik na dně, že o své zkušenosti napsala knihu The Empty Nest: How to Survive and Stay Close to Your Adult Child (v překladu: Prázdné hnízdo: Jak přežít a zůstat si se svým dospělým dítětem blízký). Matka tří dětí popisuje, že i když věděla, že je to "normální" a že svým potomkům "nový život" přála, cítila se zničená. "Bylo to, jako bych ztratila část sebe. A s každým dalším dítětem to bylo těžší. Nezvyknete si na to," řekla v rozhovoru pro BBC.

K napsání knihy ji motivovalo také to, že většina matek o svých emocích nemluví - a otcové už vůbec ne. "Přitom ze svého okolí vím, že muži toto období prožívají stejně obtížně jako ženy," podotýká Doddová. Aby pocity samoty zmírnila, ve svém domě ubytovala studenty z Číny, začala pracovat jako dobrovolnice v útulku pro bezdomovce a pěstovat rajčata. "To mi pomohlo. Potřebovala jsem tu péči, kterou jsem v sobě měla, někam dát," popisuje Doddová a ukazuje způsoby, jak se s pocitem prázdnoty vypořádat.

I když se tak může na první pohled zdát, že se muži vyrovnávají s tímto přelomem lépe, za jejich ne/prožívání může možná jednoduché společenské přesvědčení - to, že "kluci přece nebrečí".

Dalším mechanismem je také rozdělení rolí v rodině. "Ve společnosti stále převažuje duální pojetí výchovy. Jeden z rodičů láká do světa, druhý se snaží udržet v bezpečí domova. Ten, který pomáhá ‚do světa‘, je často otec, a pokud se s tímto úkolem identifikuje, tolik nestrádá," vysvětluje Kyselá.

Hierarchický vztah se přemění na vztah partnerský 

Podle psycholožky Lenky Kolajové může problém nastat v momentě, když se "nenaplněná péče" obrátí směrem k partnerovi. Vzniká přehnaná závislost, tendence se podbízet, a pokud se ve vztahu zdravě nekomunikuje, hrozí také jeho rozpad. "Pokud bylo navíc dítě hlavním pojítkem vztahu a opouští dům, partnerství ztrácí smysl," popisuje Kolajová častý důvod manželské krize ve středních letech.

Toto období pak podle ní náročněji prožívají především ženy, které svůj pocit spokojenosti a štěstí odvozovaly od péče o své děti a naplňování jejich potřeb. Tento závislý přístup si často neuvědomují a vnímají ho s pocitem, že pro své dítě dělají to nejlepší. Rodina a děti se staly nejvyšší prioritou. Obětovaly své zájmy, pracovní ambice i přátele, často i partnerský vztah. S odchodem dětí mají pocit, že ztrácí smysl svého života.

Řešením je přijmout odstěhování se potomků jako zákonitost, která k životu nezbytně patří. Nebránit se pocitům smutku s finální myšlenkou toho, že je dobře, že se jim daří žít vlastní život. Důležité je také neuzavřít se do pocitů lítosti z toho, že nás už syn nebo dcera nepotřebuje. Syndrom opuštěného hnízda totiž naznačuje jiný syndrom, a to syndrom bumerangu. "Když vyšleme do světa samostatné a zodpovědné dítě, vrátí se nám dospělý člověk, partner a kamarád, který s námi bude chtít občas pobýt a sdílet svůj život," uzavírá Kyselá.

reklama
Doporučené recepty
    reklama