Překvapení z kurzu sebeobrany: Na zaručené chvaty nespoléhejte
Sebeobrana neznamená to, zda umíte dát slušný kopanec, ale spíše by měla předcházet útoku. Jak poznala redaktorka Klára Elšíková, je to zejména o uvědomění si vlastního prostoru a hranic, které v každodenním životě často nevědomky posouváme.
Studie publikovaná v The New England Journal of Medicine prokázala, že když projdete i krátkým tříhodinovým kurzem sebeobrany, máte o šedesát procent nižší šanci, že se stanete obětí znásilnění a jiného násilí. I proto jsem si chtěla sebeobranu zkusit už nějakou dobu. Nakonec mi ale dala ještě něco úplně jiného než znalost zaručených chvatů.
Ve dvouhodinovém večerním minikurzu sebeobrany pro ženy je se mnou dalších sedm žen - třeba čtyřicetiletá psychologická poradkyně a máma se svými třemi dospívajícími dcerami, která je chce takto připravit na možné nepříjemné situace, mladá copatá studentka, která si o sebeobraně přečetla článek a chce ji jednoduše vyzkoušet, a i asi čtyřicetiletá drobná překladatelka z angličtiny, která má v poslední době divný pocit a strach, že by se jí něco mohlo stát. Pak jsem tady já - za prvé na popud kamaráda, který mi řekl, že člověk chodí se džbánem pro vodu tak dlouho, až se ucho utrhne, čímž reagoval na mé večerní cesty domů, a za druhé si jednoduše myslím, že kurz sebeobrany je něco jako kurz první pomoci - základní dovednost, kterou byste měli znát a umět.
K fyzické obraně by nemělo vlastně dojít
Lekci vede Pavel Houdek a Bára Herrera Castro z pražské Moderní sebeobrany a hned v úvodu se oba shodují, že útoků, kterým nepředchází žádná předchozí komunikace útočníka s obětí, je pouhé jedno procento. "Cílem dnešní hodiny vás tak bude naučit, jak danému útoku předcházet, aby k fyzické konfrontaci vůbec nedošlo," říká Pavel Houdek a mě hlavou proběhne, jestli to nebude nuda. Těšila jsem se na zaručené chvaty a na hodinu jsem si podle zaslaného úvodního mailu vzala s nadšením staré džíny, aby mi nebylo líto, když mi je útočník natrhne.
Jako první se bavíme o tom, jaká asi bude potenciální oběť, kterou si agresor vybere. Docházíme k závěru, že si útočník nejspíš vybere lehkou kořist - jedince, který stojí nesebevědomě, vypadá, že nebude dělat "přílišný bordel", když ke konfliktu dojde, a navíc se bude bát útok nahlásit.
Základ kurzu: stůjte sebevědomě
V návaznosti na tento profil se tak v první fázi učíme sebevědomému a silnému postoji. Nohy máme mít na šířku ramen, jednu nohu vepředu, pokrčená kolena, celé tělo natočit k agresorovi, stejně tak přední ruku a směrovat ruce dlaněmi vzhůru. "Ano, správně, ruce jsou natočené dlaněmi směrem na útočníka z toho důvodu, že takto dáváme najevo, že se s ním nechceme prát, bráníme se. Kdybychom měli ruce v pěst, indikujeme tím boj, což by mohlo útočníka vyprovokovat a zároveň to není dobré ani pro nás, pro případné svědectví kamer a kolemjdoucích," shrnuje Pavel Houdek odpověď na otázku, proč je dobré mít otevřené dlaně, na kterou mu k mému údivu nejpohotověji odpovídají právě tři dospívající dcery, které kurz dostaly od své mámy jako vánoční dárek.
Výška rukou v úrovni hrudníku, jinak provokujete
Až si tento postoj nacvičíme, máme se v něm začít pohybovat. Dopředu, dozadu, do levé či pravé strany - cílem je, abychom si postoj udrželi. "Výška rukou by pak neměla jít útočníkovi do očí, abychom jej neprovokovali, ale měla by být asi v úrovni vašeho hrudníku," říká Houdek, který kurzy Moderní sebeobrany vede v Česku už dvanáct let.
Následně si pak zkoušíme, jakou máme v tomto postoji stabilitu a jak se v něm umíme pohybovat. Rozdělíme se do dvojic, kdy jedna z dvojice tu druhou vždy vede, skoro jako při tanci. Stojíme naproti sobě a kopírujeme pohyby, přičemž v určitých chvílích do sebe můžeme strčit, abychom si uvědomily, že máme stát pevně. Pavel Houdek mi pak svým drcnutím dává najevo, že se nemusíme bát do sebe opravdu šťouchnout, a vyhazuje mě z celé osy. Díky tak nepatrnému manévru s tak velkým efektem si uvědomuju, že si tento postoj netrénujeme jen tak a že se v něm mám opravdu "zahnízdit". Ale upřímně, připadám si v něm celkem hloupě.
Vykání nevyvolává provokaci a ukazuje, že útočníka neznáme
V další fázi pak začneme řešit konkrétní komunikaci s útočníkem, která je pro ovlivnění případného konfliktu základní. Skládá se ze tří zásad - útočníkovi vykáme a máme říct jasný pokyn, který dokola opakujeme. Vykání má tři jednoduché důvody: případným kolemjdoucím bude jasné, že k agresorovi nemáme žádný vztah, omezujeme tím provokaci, kdy bychom mohli agresorovi nahrát na klasickou otázku konfliktů "Co mi tykáš?", a jako poslední vytváříme psychologickou bariéru, díky které si i my sami udržujeme od útočníka odstup.
V případě, že k takové situaci dojde v cizí zemi, která nerozlišuje vykání a tykání, například ve Velké Británii, máme používat oslovení "sir" a obecně formální polohu jazyka. Tedy raději "Leave me alone, sir" než "Fuck off, you pervert".
Následně si máme zvolit jasný pokyn, kterým dáme útočníkovi najevo, že nás má nechat být, a ten si zautomatizovat. Automatizace našich slov a činů při sebeobraně je něco, co je nám během hodiny zdůrazňováno několikrát. "Když přijde na daný útok, nebudete mít čas přemýšlet, zareagujete tak, jak to máte naučené. A k tomu vás tady vedeme, abyste si dané pohyby a slova vtěsnali do hlavy a mohli je okamžitě použít," podotýká Houdek.
"Nechte mě bejt"
Jako svůj pokyn si automaticky volím "Nechte mě bejt", což mi potom, co tuto větu jako Moravačka za celou hodinu zopakuji asi stokrát, přijde jako spojení, které ve mně už vyvolává jen smích. Pak se rozdělujeme do dvojic. Jeden v páru je agresor, druhý se mu snaží bránit a spojujeme to, co jsme si teď nacvičili.
Zatímco mě kolegyně slovně uráží a napadá, mám zaujmout obranný postoj a neustále opakovat daný pokyn, dokud se neotočí a neodejde.
Houdek zdůrazňuje, že ve chvíli, kdy se agresor začne obracet a odcházet, neměli bychom dávat ruce předčasně dolů, protože by toho mohl zneužít. Stejně tak bychom si při odchodu agresora měli odpustit nadávky či jakékoliv lákavé verbální dodatky, které by jej mohly znovu vyprovokovat. Lektor nám zdůrazňuje, že naším cílem je, aby agresor odešel a nechal nás být.
Nadávky a urážky? Zvykněte si na ně
Paradoxně se ukazuje, že to, co mi dělá při tréninku největší problém, je být agresorem. Zatímco Bára Herrera Castro na mě řve, že "jestli ještě jednou pojedeš do mýho týpka, tak tě zabiju, ty krávo blbá a hnusná", taková spojení a agresivita mi jsou cizí. Nejsem schopná takto "vyjet" po mých kolegyních. Uklidňuje mě jen to, že nejsem jediná. Houdek i Castro jsou ale skvělými příklady.
Když oba vidí, že se zdejšími souputnicemi v zadaném úkolu "plaveme", neváhají a začnou nás přesvědčivě ohrožovat sami. "To je taky cílem tohoto kurzu, na urážky a nadávky byste si měli zvyknout, aby vás nezarazily a nevystrašily, když na vás bude někdo hnusný a vám to bude nepříjemné. Nenecháte se tím zviklat," vysvětluje v klidu Houdek.
Co je ale důležité při vyslovování mého "Nechte mě bejt", je výška hlasu. Měla by být o něco vyšší než agresorova, nemám ale využít veškerou svou hlasitost za účelem další fáze sebeobrany. V té totiž, pokud nás útočník neustále obtěžuje, máme v určitý moment zakřičet z plna hrdla "Stop". To má fungovat jako "stopka" jak pro útočníka, tak pro nás, kdy nás tento povel připraví na další, poslední fázi útoku, ve které dochází k fyzické konfrontaci.
Sebeobrana dělá silné a sebevědomé ženy
Na to, jak jsem se bála projevit se jako agresor, zjišťuji, že naopak naplno zakřičet "Stop" mi problém nedělá. Vnitřně mi takové vyjádření dělá naopak dobře.
Začínám si v tento moment uvědomovat rozšířený význam sebeobrany, kterým se dlouhodobě zabývá socioložka Jocelyn Hollanderová z Oregonské univerzity. Podle ní má sebeobrana pro ženy mnohem větší přesah než jen prevenci násilí. Dobře vedený emancipační kurz sebeobrany má podle jejích studií snižovat u žen strach, úzkost, zvyšovat jim sebevědomí, sebeúctu a povědomí o vlastních schopnostech. Má také naučit ženy cítit se silnější a sebevědomější ve vlastním těle a v pohodě během interakcí s cizími lidmi i s těmi, které znají.
Pro mě je důležitý pocit nastavování si hranic, který se dle mého z fyzického obranného postoje dostává také do hlavy. To, že si osvojíte schopnost říct "Stop" v každodenních momentech, kdy vám to už opravdu není příjemné nebo se vám prostě jen něco nelíbí. Sebeobrana tak může být účinným nástrojem, jak z žen dostat ven ty hodné holčičky, které chtějí být se všemi zadobře, protože nechtějí urazit nebo třeba vypadat blbě.
Trefit se do očí útočníka je instinkt
Potom co zakřičím "Stop" tak nahlas, že se moje kolegyně lekne, přecházíme k poslední fázi. Pokud útočník naše "Stop" neuposlechne, máme jej prsty píchnout do očí a pak se dát na útěk. Pohyb ruky a prstů Houdek popisuje jako kobru, která vystřelí a hned se stáhne. Celou "sebeobrannou sestavu" si pak cvičíme ve dvojicích, kdy máme každý ochrannou rukavici, která symbolizuje tvář útočníka.
Když pak jedna z účastnic řekne, že se bojí, že oči netrefí, Houdek ji uklidňuje: "Trefíte se, vždy se trefíte. To je, jako když otevíráte dveře, taky chytnete vždy za kliku. Nebo když otevíráte kuchyňskou linku, taky trefíte úchytku," vysvětluje instinktivní pravidlo, které si pak ještě zkoušíme na umělém panákovi Bobovi.
I když se ze mě po večerním minikurzu nestala Lara Croft (jak jsem samozřejmě očekávala), nabídl mi pochopení toho, že sebeobrana je také o předcházení útokům a o uvědomění si vlastního prostoru a hranic, které v každodenním životě často nevědomky posouváme směrem od sebe.