reklama

"Rodiče se ptají, jak moc můžou děti bít." Facka se v Česku pořád toleruje

"Všude jsem se cítila bezpečněji než doma," říká Radka, jedna z protagonistek nového dokumentu Z lásky nenávist 4. Snímek o násilí na dětech zachycuje výpovědi tří dospělých žen a jednoho muže, kteří v dětství zažívali agresi ze strany rodičů. Film vznikl podle scénáře Kateřiny Kovářové a od tohoto týdne je ke zhlédnutí v online vysílání České televize.

Protagonistka dokumentu Martina.
Protagonistka dokumentu Martina. | Foto: Česká televize

Dokument volně navazuje na předchozí tři epizody série Z lásky nenávist o domácím násilí na ženách, mužích a seniorech, které na obrazovce České televize patřily k mimořádně sledovaným. I u čtvrtého dílu je záměrem scenáristky Kateřiny Kovářové otevřít celospolečenskou diskusi o domácím násilí a tolerování fyzických trestů. V rozhovoru vysvětluje, proč není v pořádku ponižovat děti za špatné známky a proč z původního týmu zůstala jen ona sama. 

Na začátku roku jste zveřejnili výzvu k účasti v dokumentu. Kolik se vám přihlásilo lidí?

Přes devadesát. Problém ale byl, že se nám přihlásilo hodně teenagerů a mladých dospělých, kteří v násilné domácnosti stále žijí. Vždy mě mrzí, že se lidé raději obrátí na Českou televizi než na pomáhající organizace a policii, které to můžou řešit.

Co to podle vás říká?

Že je Česká republika v legislativě domácího násilí pozadu. Neexistuje jasné povědomí, která by říkalo, že si dítě zaslouží bezpečný domov bez jakéhokoliv násilí. České televizi lidé důvěřují, působí jako určitý garant a právě onen bezpečný prostor. Jsme čitelní, jsme vidět. Policie, pomoc ve školách či pomáhající organizace často vidět nejsou. Musíte si sednout k počítači, pomáhající organizaci vyhledat… Úplně nejdřív si ale musíte přiznat, že to, co se doma děje, není normální.

Chcete, aby dokument dával jasnou zprávu, že jakékoliv fyzické násilí na dětech není v pořádku?

Ano. Odborným poradcem dokumentu je organizace Locika, která mimo jiné poskytuje rodinné terapie. Její ředitelka Petra Wünschová mi vyprávěla, že se na nich rodiče ptají, jak moc tedy můžou své děti bít, jaká míra je v pořádku. A ona jim odpovídá, že žádná míra neexistuje, že správná míra je nula. V naší společnosti pořád funguje představa, že když dítě uhodím, tak se nic neděje, protože mně přece od rodičů taky občas přistála. Tohle je ten největší problém. Pokud se tohle povědomí nezmění, tak je těžké prosadit legislativu zakazující fyzické tresty. Koneckonců zákon, který říká, že domácí násilí je trestný čin, je platný teprve od roku 2008.

Ponižovat dítě není normální

Podle jakého klíče jste vybrali čtyři finálové protagonisty?

Chtěli jsme mít v dokumentu jak muže, tak ženy, někoho mladšího i staršího. Museli jsme bohužel vyloučit lidi starší 70 let, protože často neprošli terapií a nevíme, jak mají takovou zkušenost zpracovanou. Jsou velmi křehcí a většinou o tom poprvé mluví s námi. To stejné platí u mladých dospělých. Také jsme chtěli, aby v jednotlivých příbězích byla násilníkem matka, pak otec, vlastní matka, nevlastní otec a nakonec se nám i v jednom případě ukázalo, že to byli oba rodiče. Původně jsme měli mít pět protagonistů. Pátou z nich byla Petra, která měla svou minulost díky létům terapie ale natolik zpracovanou v pojmech, že se nedokázala vrátit k nějaké přirozenosti. 

Nejdůležitější je nicméně legislativa. Nemůžeme ani nechceme jít do čerstvých kauz. Například se nám ozvala 26letá žena, kterou brutálně týrala vlastní matka a nakonec i partner. Soud jí odebral tříletou dceru, protože žena nenahlásila, že je dítě v ohrožení. Soud dceru ale svěřil její násilné matce. Což je strašný příběh, filmařsky skvělý, ale nemůžeme ho použít, protože stále probíhají soudy.

Kateřina Kovářová (1974)

Kateřina Kovářová (1974)

  • Vystudovala obor muzikologie - estetika na FF MU.
  • Od roku 2000 pracuje v České televizi, v současné době jako výkonná producentka v TPS Jiřího Hubače.
  •  Spoluautorka námětu a autorka scénáře dokumentu Z lásky nenávist 1, 2, 3 a 4. 

Stojíte už za předchozími třemi díly dokumentu Z lásky nenávist. Dokáže vás ještě něco z vyslechnutých příběhů zaskočit?

Ano, například Petra, která nakonec v dokumentu není, vyprávěla, jak jí matka zakazovala pít a chodit v noci na záchod. Močila tak pod postel a pila vodu z květináčů. Říkali jsme si, že to ani nemůžeme do dokumentu dát, protože by si diváci mysleli, že si vymýšlíme.

Chcete dokumentem vyvrátit nějaké předsudky a stereotypy, které o násilí na dětech panují? 

Například ukazujeme, že násilí se dopouští také ženy, matky. Motivací k tomuto dokumentu pro mě byl vlastně případ Tomáše z Brna. Vlastní matka ho nutila stát ve vaně s vařící vodou a poškodila mu končetiny natolik, že bude do konce života mrzák. Je to jeden z prvních případů, kdy byla žena za týrání odsouzená. A jednoznačně pak chceme vyvrátit to, že ponižovat a uhodit dítě je v pořádku. Dítě přinese špatnou známku ze školy a rodič mu řekne, že je debil. Místo toho, aby řekl, že je špatný v matematice. Tímto způsobem generalizujeme doma i ve školách. 

Násilí je chování, které se dědí

V dokumentu se všichni protagonisté shodují na tom, že i když do školy nosili modřiny a křik a rány museli slyšet sousedé, nikdo nereagoval. Je podle vás dnešní společnost k násilí méně lhostejná? 

Jakub, který v dokumentu vystupuje, je učitel. Říkal mi, že na pražském gymnáziu, kde učí, už takové věci řeší. Když se žákovi zhorší známky nebo se začne chovat jinak, volají rodičům. Od doby, kdy byli protagonisté dokumentu děti, se vnímání násilí asi někam posunulo, ale stejně je u nás pořád na špatné úrovni. I proto tuhle práci děláme. Chceme ukázat, že je špatně, že v Česku násilí tolerujeme. Neděláme to, protože nás to baví. Absolvovat castingy a slyšet příběhy desítek lidí o domácím násilí opravdu není veselá práce…

Násilí je často spojováno s alkoholismem. V dokumentu toto pojítko ale divák nenajde.

Ano, protože se násilí často na alkohol svádí. Může být spouštěčem, ale vždy to tak není. Násilník může být alkoholik, psychopat, ale málokdy se mluví o tom, že násilí je naučený způsob chování, které se dědí. Když pak ministr práce a sociálních věcí a otec čtyř dětí na veřejnosti řekne, že facka není takový problém, tak to opravdu není v pořádku. Náš film se jmenuje Z lásky nenávist, ale opakem lásky není nenávist. Opakem lásky je lhostejnost. Teď jsem se bavila s kamarádem, řeckým režisérem, který žije půl roku v Řecku a půl roku tady. Ptal se mě, jak je možné, že viděl šestiletou holčičku pobíhat samotnou v pražském metru. Nejspíš šla sama ze školy domů, zapomněla vystoupit, zmateně tam pobíhala a nikdo si ji nevšímal. Řekl mi, že tohle by se v Řecku nestalo. Když vidí dítě, které je v nesnázích, tak mu okamžitě všichni pomůžou.

Nebere česká společnost děti dost vážně? 

Ano, nebereme je vážně, nebereme ohled na jejich osobnost. Říkáme "moje dítě", "moje žena", "můj muž", jako že je vlastníme a máme na ně právo. Kdyby bylo v ústavě jasně řečeno, že má dítě právo na bezpečné dětství bez násilí, spousta lidí by si uvědomila, že dítě je živá bytost, která má svá práva. Není to majetek. 

Oběti si vybírají násilné partnery

Jakub a Radka v dokumentu říkají, že nechtějí mít vlastní děti, aby neopakovali chyby svých rodičů. Znáte další detaily jejich rozhodnutí?

Jakub na sobě pozoruje, že má tendenci řešit konflikty agresí. Byl i na psychiatrii, aby zjistil, zda nemá poruchu osobnosti. Stále se totiž neví, jestli ji jeho násilný otec neměl. Děti ale nechce také z toho důvodu, že nedokáže projevit radost a štěstí. Bojí se, že když se mu narodí dítě, nebude cítit radost, nerozpláče se… Bojí se, že nebude plnohodnotným partnerem. Nicméně již absolvoval se svou matkou a bratrem rodinnou terapii.

Absolvovali rodinnou či individuální terapii také zbylé protagonistky?

Angelika, která zažívala násilí za dob komunismu, terapii nepodstoupila. Martina i Radka terapii měly. Martina ještě donedávna brala antidepresiva, protože si vybírala partnery, kteří byli kopií jejího násilného otce. Angelika byla deset let vdaná, má skvělé děti, ale přesto nepoznala, že zažívala domácí násilí. Až po jednom útoku jí to řekl policajt. I když to zažívala v dětství, přesto jí přišlo normální, jak se k ní otec jejich dětí chová. 

Tohle je váš čtvrtý dokument o násilí, stovky hodin posloucháte příběhy o psychickém i fyzickém násilí. Jak to zvládáte vy?

Blbě. Ale věděli jsme, že to nikdo jiný neudělá. Z původního týmu už nezůstal nikdo, jen já. Je to strašně těžké téma, vstupujete lidem do života a obracíte ho naruby. Když jsme například dělali dokument o násilí na ženách, byla jsem přímo svědkem útoku. Volala mi žena, které manžel zrovna rozkopával dveře. Řekla jsem jí, ať okamžitě s dětmi uteče a volá policii, ale že jí jinak nemůžu pomoct. Tohle nechcete zažívat. Na druhou stranu jsem velmi ráda, že se tomuto tématu věnujeme.

Nejvíc mě pak ale mrzí, že na premiéru nepřišel nikdo z vlády. Zvala jsem je, protože jsem na výbory o prevenci domácího násilí chodila. Dali přednost jednání o ukrajinských dětech, což je pro českou společnost typické. Místo toho, abychom si uklidili doma, tak se raději díváme jinam. Nádherně komunikujeme problémy, které jsou jinde, ale problémy, které máme doma, ignorujeme.

Mohlo by vás zajímat: Banga: Děti píšou otřesné věci, domácího násilí je strašně moc. Zachránila mě ulice (18.4.2021)

Někteří rodiče si možná vůbec neuvědomují, čeho se na dětech dopouštějí. I proto chci, aby si uvědomili, co mohou na dětech nechat, říká zpěvák. | Video: Daniela Drtinová

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama