Ve Francii se nedávno intenzivně projednávalo téma možnosti umělého oplodnění žen bez nutnosti přítomnosti životního partnera. Zákon o bioetice, který by takový postup umožnil, schválila dolní komora francouzského parlamentu drtivou většinou. Vláda doufá, že zákon vejde v platnost nejpozději v létě roku 2020. Umělé oplodnění je single a lesbickým ženám v tuto chvíli umožněno celkem v 18 zemích Evropské unie. Česká republika mezi ně, stejně jako prozatím Francie, nepatří. Problematika náhradního mateřství pro homosexuální muže je v Česku o to složitější.

Podle § 6 zákona o specifických zdravotnických službách lze v České republice provést umělé oplodnění ženě do 49 let na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří hodlají tuto zdravotní službu využít a dále vystupují jako neplodný pár. Zákon tak neumožňuje podstoupit umělé oplodnění těm ženám, které vhodného partnera nemají, ať už jde o ženy takzvaně single, nebo žijící v homosexuálním vztahu. Podle tiskové mluvčí ministerstva zdravotnictví Gabriely Štěpányové by muselo dojít ke změně zákona. "V současné době však není jeho novelizace aktuální," dodává mluvčí resortu.

I čeští lékaři chtějí změnu

Uzákonění možnosti umělého oplodnění také pro ženy bez partnera se v České republice naposledy projednávalo v roce 2017. Návrh tehdy neprošel navzdory doporučení sněmovního zdravotnického výboru složeného mimo jiné z řady lékařů, kteří jsou pro změnu. Je nedůstojné od žen zjišťovat, zda jde skutečně o partnera, říkají. 

Obrat v této situaci by uvítali i lékaři působící v reprodukčních klinikách. Ti totiž v podstatě nemají možnost kontrolovat, zda je muž, kterého žena s sebou přivede, skutečně jejím partnerem. "Žena, která se rozhodne k pořízení miminka bez životního partnera, má v současnosti v podstatě dvě možnosti. Tou první je, že kvůli darování buněk sama osloví někoho ze svého okolí bez asistence reprodukční kliniky. To s sebou ale vždy nese jistá rizika," nastiňuje nevýhody současné legislativy Kateřina Veselá, lékařka a ředitelka reprodukční kliniky Repromeda.

Lepší než náhodný pohlavní styk

Jako příklad pak uvádí, že se známý otec může na výchově dítěte nakonec chtít podílet i přesto, že se ženou byli původně dohodnuti jinak, či že se žena nakazí některou ze sexuálně přenosných chorob, jejichž přenos se často pojí právě s náhodným pohlavním stykem. To při oplození na klinice nehrozí. "Druhou možností je, že přijde na kliniku za doprovodu muže, kterého prohlásí za svého partnera, a společně požádají o použití spermatu jeho nebo dárce," podotýká Veselá.

Zákony můžete snadno obejít

Na stranu lékařských odborníků se staví také spolek Prague Pride, organizace, která mimo jiné usiluje o prosazování rovnoprávnosti homosexuální komunity v České republice. Podle místopředsedkyně spolku Kateřiny Saparové jde o situaci, která by se dala nazvat smutnou i směšnou zároveň. "Je úsměvné, jak snadno se dá povinnost přivést partnera na kliniku obejít. Nešťastné ale je, do jaké nedůstojné pozice tím systém ženu dostává," vysvětluje Saparová.

"Zároveň je současná legislativa jedním z důvodů, proč se lesbické páry neregistrují, i když po státem uznaném svazku stojí. Pokud by totiž jedna z páru přišla na kliniku s ‚partnerem‘, nehodilo by se mít v občance uvedeno, že je registrovaná," dodává.

Nástroje pro vymáhání zákona nejsou, oči přivírají také úředníci

Svou zkušenost popisuje Lenka H., která se spolu s partnerkou těší z čerstvě narozeného miminka. O pomoc s početím požádaly jednu z reprodukčních klinik v Česku. "Lékařům jsme mohly buď lhát, nebo se jim se situací svěřit a doufat, že nám vyjdou vstříc. Rozhodly jsme jednat na rovinu. O tom, že budu dítě vychovávat se ženou, na klinice věděli. Pan doktor byl velmi ochotný a měl pochopení pro to, že chceme s partnerkou tyto věci prožívat spolu. Do papírů jsme pak jako partnera uvedli kamaráda," sděluje.

Zájem je větší, než si myslíme

"Odhadujeme, že mezi zájemci o naše služby je měsíčně hned několik dvojic, které jsou partnery jen formálně, my však nemáme nástroje, jak to ověřit. A osobně jsem za to ráda, neboť ustanovení zákona, které uznává jako pár pouze ženu a muže, je vysloveně diskriminační a nedůstojné. V dnešní době většina evropských zemí již přijala legislativní úpravy ve prospěch umožnění reprodukce těchto menšin relativně bez problémů, zákon je proto poněkud zpátečnický. Pouze nutí lidi do lží a podvodů a státní úředníci sami připouštějí, že to tiše tolerují," uvádí Kateřina Veselá.

Homosexuální muži si na případnou změnu počkají

V poněkud složitější situaci se nacházejí také muži, kteří by rádi vychovávali své biologické dítě bez partnerky. Pořízení miminka "na vlastní pěst" bez ženy, která by dítě porodila, samozřejmě není možné. Ekvivalent umělého oplodnění bez přítomnosti partnera tak pro single muže a mužské homosexuální páry představuje využití vajíček dárkyně a institutu takzvané surrogátní matky. Také náhradní mateřství má však svoje specifická rizika. "Podle římského práva se má za to, že matkou dítěte je žena, která dítě porodí. Tento historický normativ, z něhož vychází i české právo, je však dávno překonán možnostmi reprodukční medicíny. Stejně, jako se dá určit otcovství, lze určit i mateřství," osvětluje Kateřina Veselá. "Vždy existuje určité riziko, že se náhradní matka během těhotenství rozmyslí a dítěte se nebude chtít vzdát. V praxi jsme se s tím však ještě díky pečlivému výběru náhradních matek nesetkali. Dokud ale nebude běžně umožněna adopce dítěte druhým partnerem stejného pohlaví, musí biologický otec počítat s tím, že jméno náhradní matky zůstane zapsáno v rodném listě dítěte,"doplňuje.

Šedá zóna

Snaha o úpravu náhradního mateřství byla v roce 2017 projevena při projednávání novely zákona o specifických zdravotních službách v Poslanecké sněmovně, a to cestou pozměňovacích poslaneckých návrhů. Ty ale v rámci schvalování zákona nebyly přijaty. Prakticky všechny české porodnice však mají četné zkušenosti s porody náhradních matek, se situací se pravidelně vyrovnávají i matriky a soudy. Vše se tedy prozatím odehrává v rámci šedé legislativní zóny.

Co na to psycholog?

Požádali jsme o komentář Mgr. Petra Sakaře, Ph.D., který se věnuje psychoterapii a psychologii s dospělými a dětmi.

Garantované rodičovství

"Z perspektivy psychoterapeuta pracujícího s dětmi i s rodiči vnímám v diskuzi kolem "práva na rodičovství" dva problematické momenty. Prvním a zcela zásadním, je neochota, či neschopnost diskutujících podívat se na věc očima dětí, které právní úpravy jako je tato ohrožují novým "dietním" modelem rodiny. Druhým, s prvním logicky souvisejícím, je potom absence sebereflexe lidí lobujících za "právo na dítě". Jsem přesvědčený, že prosazování nároku na dítě pro rodiny bez táty nebo bez mámy je možné pouze za cenu vyloučení empatického pohroužení do prožitků dětí vyrůstajících v nekompletních rodinách. Absence soucítění s těmito dětmi navíc diskutujícím obhájcům nového rodinného modelu umožňuje využívat zcela absurdního argumentu, totiž že i bez tohoto nového opatření vyrůstá u nás i jinde ve světě bezpočet dětí v neúplných rodinách. Přitom spolehlivě víme, a má dlouhodobá praxe tato zjištění bezezbytku potvrzuje, že se dětem v neúplných rodinách nevede dobře. Jejich život je o něco, či přesněji, o někoho ochuzen. "

Co je to dnes "úplná rodina"?

"Za úplnou považuji rodinu tvořenou tátou, mámou a dítětem/dětmi, tedy mužem, ženou a dětmi. Pouze taková konstelace skýtá dětem nejlepší možnost ke zkoumání vzájemných mezilidských vazeb, se kterými se ve světě mimo rodinný kruh může setkat. Nabízí bezpečnou příležitost k experimentování a pochopení složitějších mezilidských vztahů nežli je ten prvotní, dyadický - vztah mezi matkou a dítětem. Pouze taková rodina může nabídnout prostor pro identifikaci s osobou stejného i opačného pohlaví. Pouze v takové rodině může za optimálních podmínek dojít k plnému rozvoji mentálního a emocionálního potenciálu dítěte a ustavení stabilní osobnosti s jasnou identitou. Všechny další modely rodin jsou z mého pohledu deficitní a znamenají pro dítě komplikaci, která může více či méně narušit jeho zdárný psychický vývoj".

Otázka identity

"Pokud připustíme, že bude možné pořídit si dítě na objednávku s neznámým otcem či matkou, pak se musím ptát, na jakém základě bude takto "vzniklé" dítě utvářet v dospívání svou identitu. Jak zjistí, kým doopravdy je, když nebude mít šanci poznat jednoho ze svých rodičů. Je dokonce pravděpodobné, že ho nebude mít možnost poznat ani zprostředkovaně, skrze vyprávění druhého rodiče. Odpověď je nasnadě. Velice těžko! O tom mě denně přesvědčují osudy dětí a rodičů v psychoterapeutické péči, kteří vyrůstali bez jednoho nebo rovnou bez obou biologických rodičů - děti adoptované, děti v pěstounské péči nebo děti odloučené od jednoho z rodičů kvůli konfliktnímu rozvodu. Prázdné temné nic, které zůstalo na místě jednoho z rodičů může být zaplněno čímkoli, nebo ničím. Může zůstat v mysli dítěte hrozivou prázdnotou, nebo na sebe brát podobu idealizované modly nebo dokonalého zla. Žádná z těchto možností ve svých důsledcích osoby, které dítě vychovávají, nepotěší. Každá znamená pro dítě větší či menší psychické strádání a životní obtíže. Alternativou je pro některé vytvořit dítěti falešný, neautentický obrázek smyšleného rodiče nebo zajistit rodiče náhradního. V žádném z nich se ale dítě nemůže poznat ve své úplnosti, protože ani jeden není jeho biologickou součástí".

Nouzové opatření

"Ať se snažím sebevíc, nenacházím v neúplné rodině pro dítě žádnou výhodu. Vnímám ji jako nouzové opatření pro situace, kdy není možné zajistit rodinu úplnou. Jde o opatření potřebné a bohulibé, neboť brání ještě větší katastrofě, totiž životu bez rodinného zázemí. V tomto ohledu ovšem považuji za nesmyslné jakkoli podporovat vznik takových pro dítě nedostatečných rodin, pokud k tomu není důvod. Touhu po dítěti za dostatečný důvod nepovažuji. To není nutnost na straně dítěte, to je sobectví na straně rodiče".

Dítě je nastaveno tak, aby přežilo

Naše společnost nesmí ignorovat zneužívání obdivuhodné adaptivní schopnosti dětí přežít i v podmínkách značně vzdálených těm optimálním. Tak jako každý jiný živý tvor, jsou i děti nastaveny k přežití. Přežijí v neúplné rodině nebo i mimo rodinu, ale nikdy bez následků. A právě o těchto následcích, by se nyní měla vést diskuze. Ať už jde o tento případ, nebo o přemítání nad výhodami a úskalími rané kolektivní péče o děti."

Čí právo je důležitější?

"Namísto toho řešíme práva a prospěch nás dospělých. Práva svobodných matek na dítě, práva homosexuálů na děti, práva rodičů na brzký návrat do zaměstnání. Zabýváme rovnoprávností obou pohlaví, případně dalších "genderů". Propočítáváme se ekonomickými a sociologickými aspekty těchto opatření. Zájem dětí bývá upozaděný, jejich práva taktéž. Jak už jsem zmínil v úvodu, postrádám u zastánců práva na asistované početí dítěte bez partnera sebereflexi. Proč chtějí dítě, které nemohou mít? Proč jsou ochotni kvůli uspokojení své potřeby riskovat jeho psychické zdraví? A nemohou řešit své touhy způsobem, které by dítě nepoškozoval? K zamyšlení nad těmito otázkami využiji smyšlený příběh - metaforu.  Patrně bychom mezi námi nenašli mnoho lidí, kteří by se se stejnou vervou postavili za práva lidí menších než sto šedesát centimetrů hrát prestižní americkou basketbalovou ligu NBA. Viděno optikou zastánců "práva na dítě" jde přitom o zjevnou diskriminaci, která má oporu v dohodnutých, tedy umělých, pravidlech basketbalu. Pro lidi malé svou výškou se tato hra za stávajících pravidel jednoduše nehodí. Hrát ji samozřejmě mohou. Co bychom mohli pro nadšené basketbalisty s malou výškou udělat? Změnit pravidla? Snížit výšku košů? Vyloučit ze hry všechny, kdo narostli nad sto šedesát? Poskytnou jim bezplatný poukaz na chirurgické prodloužení? A nebo bychom jim měli nabídnout pomoc vyrovnat se s neúprosnou realitou, ve které se na vrcholový basketbal nehodí. Pomoci jim odtruchlit nezvratnou ztrátu…"

Každý potřebuje k psychologovi

"Přijetí reality, jaká je, není jen o bolesti a smutku, které jsou průvodními pocity tohoto procesu. Úspěšné truchlení otevírá prostor novým možnostem. Výškou nedostatečný basketbalista by se díky němu mohl obrátit k řešení, které do té doby ze strachu z psychické bolesti ignoroval. Totiž vzdát se svého snu a napřít svou energii jiným směrem. Mohl by se věnovat jiným činnostem, pro které má vlohy. Pokud by pak jeho láska k basketbalu hluboké smutnění přežila, mohl by se stát kupříkladu basketbalovým komentátorem, sportovním publicistou nebo basket trénovat. Hněv, vzdor a protest namířený proti nespravedlivému světu, který mu upírá naplnění snu, by mohl nahradit tvořivou a smysluplnou činností a najít v ní své životní naplnění. Namísto snahy ZMĚNIT SVĚT by se ZMĚNIL SÁM. "

Pro čtenáře nebude obtížné dosadit si do příběhu dospělé aktéry zápasu o právo na dítě. Můj příběh nabízí také odpověď na otázku, co by "singles" nebo homosexuálové měli dělat, když touží po dítěti. Možná by si mohli ještě před tím, než se vypraví na kliniku asistované reprodukce, zajít za dětským nebo rodinným psychoterapeutem promluvit si o svých touhách a plánech na jejich naplnění. Mohli by se pokusit zamyslet nad osudem, který chtějí svému vysněnému dítěti přichystat. Věřím, že lépe rozumět sobě a druhým je každému člověku prospěšné a chrání nás před špatnými rozhodnutími, která ubližují. Mít dítě bez partnera je z mého pohledu rozhodnutí, které ubližuje," uzavírá odborník.