Ve starověké Spartě se postižení novorozenci házeli z městských hradeb. Jak je to v současné ČR? Které děti nemají právo přežít? A které smí rodiče alespoň důstojně pohřbít, zatímco ostatní "zbytky po potratu" skončí v nemocniční spalovně spolu s dalším biologickým odpadem?

O tom bude náš dnešní příběh. A také o tom, jak neeticky se dokáže chovat nemocniční personál včetně lékařů, Poslala jej do redakce Mgr. Zuzka H., která ho bohužel zažila na vlastní kůži. Publikujeme ho bez redakčních úprav.

Potrat, ne porod!

Máme jednoho krásného chlapce. V březnu se nám měla narodit holčička. Nestihla to. Ke konci listopadu mi znenadání začala odtékat plodová voda. Nemohla jsem uvěřit, že bych mohla porodit ve 22. týdnu těhotenství. V tomhle týdnu se ještě děti nezachraňují, takže nám nedovolili odjet na specializované pracoviště - prý by nás tam nepřijali.

Doporučujeme: Porodila u řeky - explicitní, něžné, dojemné

Po noci těžkého zápasu, kdy jsem se snažila nehýbat, aby plodová voda neodtékala, se dostavily kontrakce. Začal porod. Bojovala jsem a modlila se. Když už byly kontrakce opravdu silné, chtěla jsem jet na porodní sál. Odvezli mě však na sál operační - tam kde provádí potraty a jiné zákroky. Protože podle lékařů šlo o potrat, nemohla jsem jít rodit do sprchy, i když jsem je o to prosila - dovolili mi jen se krátce osprchovat... Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že podle doktorů nerodím, ale potrácím... a k potratu podle nich nepatří porodní pomůcky.

Samotný porod pro nás byl paradoxně krásný. Nelze to popsat, ale v jednu chvíli jsem Terezku pustila a najednou jsem věděla, že prostě ven musí, že už ji dál nemohu bránit. Naštěstí mohl být na operačním sále i manžel - jedné z sester se ho zželelo a pustila ho tam, i když nás předtím upozorňovali, že jeho přítomnost není možná. Terezku mi doktor dal po dlouhém naléhání do náruče, kde jsme mohli poprvé a zároveň naposled obdivovat její krásu.

Hotové miminko

Dodnes mi je líto těch minut, kdy ještě žila, ale lékař mi ji nechtěl dát. Nechápu co s ní dělal - podvazovat pupečník přeci nebylo třeba, tak proč mi ji nedal? Asi se obával mojí reakce, nevím... Nezapomenu na jeho poznámku, že by "to snad ani dítětem nenazýval". Rodila jsem na nezabrzděné posteli vkleče, v prokrvavělém pyžamu, na sále, který nebyl porodní a kde nebylo žádné odpovídající vybavení pro porod... Sestra přitom psala na stroji a bavila se s doktorem, jako by o nic nešlo....

Skrze slzy jsme Terezce pošeptali, jak nás to mrzí, že tu s námi nemůže být... Pokřtili jsme ji vodou z umyvadla přímo na sále. Byla krásná - opravdu jsem si předtím neuvědomovala jak vypadají miminka ve 22. týdnu: jako miminko po porodu, jen menší. Měla prsty na rukou, oči... Měla vše, až nás to šokovalo.

Tělo nevydáme!

Chtěli jsme naše miminko pohřbít. Po několikadenním vyjednávání s nemocnicí a následně s pitevnou - kde na nás v případě, že si pro tělo přijedeme, chtěli poslat policii - jsme už nedoufali, že tělo našeho dítěte vybojujeme. Ale podařilo se. Díky ochotě primáře porodního oddělení nám vydali rodný list a proběhl řádný pohřeb. Později jsme zjistili, že po právní stránce je povoleno pohřbívat děti, které při porodu projevují známky života a váží více než 500 g nebo pokud váží méně než 500 g, ale žijí alespoň 24 hodin. Pak mají rodiče nárok na rodný list a zdravotnické zařízení je povinno nahlásit příslušnému matričnímu úřadu narození živého (i mrtvého) dítěte. Navíc v takovém případě nemůže být s dítětem nakládáno pro lékařské potřeby, protože po právní stránce došlo k porodu, a nikoliv k potratu.

Ve světle výše uvedených informací nás překvapilo jednání porodního oddělení. Pokud bychom si nestáli za svým, vůbec bychom nebyli informováni o tom, že nešlo o potrat, ale o porod, ani o možnosti pohřbu. Někdo si chtěl zřejmě ušetřit práci...

Právo na důstojnost

"Vytlačujeme smrt i z nemocničního prostředí, přitom se jedná o přirozenou součást života. Z psychologického hlediska je ale pro rodiče důležité rozloučit se s dítětem. Nepodceňujme ani truchlení a možnost pojmenovat své dítě. Možná se to bude zdát extrémní, ale z vlastní zkušenosti vím, že bych byla ráda i za fotku dítěte. Mnoho památky na jeho krátký život totiž rodičům v rukou nezůstane. Zůstane zde jen prázdná kolébka," uzavírá Zuzka.

Prázdná kolébka je rovněž název programu pomáhajícímu rodičům, kteří přišli o dítě. Více informací o něm najdete na www.dlouhacesta.cz. Změnit současné nedůstojné zacházení s těly mrtvě narozených dětí včetně plodů po potratu a jejich nepietní likvidaci ve spalovnách zdravotnických zařízení chce i nové občanské sdružení Tobit. Jeho cílem je prosadit, aby tyto děti byly pohřbívány důstojně jako lidé.

Je přece pochopitelné, že maminky, v jejichž těle vyrůstal dlouhé měsíce malý tvoreček, by měly mít možnost se s ním rozloučit. Jejich přání, aby plod neskončil jako anonymní odpad mezi krvavými kusy lidských tkání ve spalovně je lidské a pochopitelné. Proč je takový problém mu vyhovět?

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Matko, nekřič! Církev žádá ticho na porodním sále.

Jak účinně zbavit dítě vztekání: Opravdu to funguje!

Peníze jsou zlo: Dědictví zničilo celou naši rodinu

  Video Mohlo by Vás také zajímat:

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková