Moderní výchova, konkrétně u nás stále oblíbenější směr, o němž pojednává stejnojmenná kniha Respektovat a být respektován, prosazuje respekt k dítěti jako osobě nám dospělým rovné. Je opravdu možné, aby se dítě stalo rovnocenným partnerem ve vztahu rodič - potomek?

Přestože v mnohém rodičům tato populární učebnice vyhovuje, v některých bodech s ní naše výchova přinejmenším polemizuje. Jedním z hlavních problematických míst je právě chápání významu samotného názvu - respektovat a být respektován.

Co je vlastně individualita?

Dítě bere jako individualitu s vlastním názorem, schopností prosadit se a především se schopností jednat sám za sebe přiměřeně situaci. U posledního bodu už někteří z vás jistě trochu zvedají obočí. Dítěti je ponechána velká míra samostatnosti v rozhodování a tady hodně záleží na tom, jak teorii aplikujeme.

Sama autorka k tomu uvádí: "V momentě, kdy jdeme s dítětem v zimě na procházku, místo direktivního nasoukání do oteplovaček nabídneme na výběr dvě možnosti. Buď si vezmeš modré oteplováky nebo zelenou kombinézu - vyber si, co chceš radši. Těžko pětileté dítě necháme, aby si z šatníku samo vybralo, co uzná do tohoto počasí za vhodné a sledovali pak, jak venku mrzne v nových letních šatečkách. To má totiž pak za následek pouze to, že se dítě bude samo sebe ptát, co udělalo, že maminka dovolila, aby mu venku byla tak strašná zima. (Asi ho nemá ráda!)"

Stačí navodit pocit

Na tomto příkladu je dobře vidět, že o samostatné rozhodování ve skutečnosti nejde. Jde o klam. Stačí navodit pocit, že dítě jedná samostatně. Nicméně i ze školní praxe dobře víme, že taková omezená možnost výběru v přesných mantinelech - až lstivá - výrazně zvyšuje vnitřní motivaci a chuť udělat i to, co by za stavu: „Vezmi si tyhle červené!" znamenalo škubání na zemi, kopání a řev až do fialova. Ale bylo by fajn nazývat věci pravými jmény.

Ať pochopí důsledky

Kniha Respektovat a být respektován uvádí řadu konkrétních nabídek, jak jednat s dítětem na této rovnocenné úrovni.
Například když odbude domácí úkol tak, že ho nejde přečíst, máme informovat dítě, že je nečitelný a zeptat se, co navrhuje. Pokud mlčí, nabídneme možnosti: mohl bys to přepsat celé/nebo část. Odpoví-li: Nechci to přepsat vůbec! Měli bychom jeho rozhodnutí respektovat a dítě si má druhý den ve škole zažít, že se nerozhodlo úplně šťastně.

Pozor, jde o život!

Rodičům se doporučuje zasáhnout vlastním rozhodnutím jen tehdy, když se jedná o ohrožení života dítěte - strhnout ze silnice, oddělit děti zakousnuté v boji. Na ostatní postačí přirozený důsledek. Ten aby člověk ovšem někdy pohledal. Buď je dítě ještě malé a na důsledek si musí třeba pár hodin počkat, a pak vám každý psycholog řekne, že mu spojitost nevhodné chování - přirozený důsledek nemusí vůbec dojít, nebo je přirozeným důsledkem jen vystoupání adrenalinu matky na zápalnou teplotu. Pak je takový prohřešek trestem spíše pro respektující matku než pro nerespektující dítě samotné.

Aplikace této metody tedy bude nejspíš fungovat v míře související s povahou dítěte a zejména s povahou rodičů: může přinést úspěch stejně tak jako katastrofu. Ostatně i to samy autorky připouštějí. A co si myslíte vy? Svěřte své názory ostatním v diskuzi pod článkem!