Zuzka je okouzlující nastávající maminka. A zároveň také adoptivní maminka tříleté černošské holčičky z USA. Jak k tomu všemu došlo, prozradila v rozhovoru.

Adopce pro tebe nebyla řešením bezdětnosti. Proč tedy?

To mě napadlo už asi v šesti letech. Přemlouvala jsem tenkrát rodiče, aby si vzali bráchu nebo ségru z dětského domova. Máma byla pro, ale táta ne. Ale máma byla pro tak nějak pasivně. Nikdy pro to nic neudělala. Ale mě to od té doby drželo. Měla jsem v sobě prostě touhu adoptovat dítě už od dětství. Přišlo mi to jako smysluplný životní plán.

Dceru jsi adoptovala v Americe. Jak ses tam dostala?

Pracovala jsem na ambasádě České republiky jako diplomatka.

A ty jsi v Americe nějak narazila na možnost adoptovat dítě?

Ne. Bylo to jinak. Než jsme se s manželem vzali, říkala jsem mu, že bych chtěla k vlastním dětem i dítě adoptované, a on s tím souhlasil. Měli jsme sice odjet do Ameriky, ale oslovila jsem české úřady, kde se se mnou nechtěli vůbec bavit. Řekli mi, že když nebudu bydlet v České republice, tak se mnou adopční proces ani nezahájí, takže když jsme přijeli do Ameriky, řekla jsem si, že to prostě zkusím tam. Postupně jsem zjistila, že by to šlo a že afroamerické děti se v Americe adoptují minimálně, takže bych mohla dát domov dítěti, které by ho jinak získalo jen stěží. Většina párů, které v USA adoptují, jsou běloši, co nemůžou mít vlastní děti a chtějí většinou bílé dítě.

Kolik taková adopce v USA stojí?

Já jsem to úplně do posledního dolaru nepočítala, ale u soudu po mně nakonec chtěli nějaký přibližný odhad, takže když jsem to zhruba sečetla, dostala jsem se k téměř třiceti tisícům dolarů, což je vzhledem k okolnostem poměrně nízká částka. V Americe se cena za adopci může klidně vyšplhat na osmdesát tisíc. Ale to samozřejmě nejsou peníze, které by šly k té matce. Jsou to poplatky právníkům, agentuře, nemocnici…

A jak to všechno probíhalo?

Než jsem se definitivně rozhodla, kontaktovala jsem spoustu agentur. Vždycky jsem jim vysvětlila ten svůj status diplomata, a ne každá agentura z toho byla nadšená. Podle všeho jsem byla první diplomat, který něco takového v Americe podniká, ale agentura, kterou jsem si nakonec vybrala, s tím neměla problém. Začali jsme vyřizovat papíry, což trvalo asi devět měsíců, včetně všech psychologických testů a dalších formalit. Musela jsem se třeba nechat prověřit FBI, musela jsem nechat prověřit dům od hasičů…

Pak to bylo rychlejší, než jsem čekala. Vyplnila jsem dotazník, jak si představuji budoucí dítě, jakou by mělo mít rasu, rodinnou anamnézu a podobně a taky jsem vyplnila dotazník o sobě. Agentura z toho vyrobí něco jako reklamní leták, takové dva listy, kde je povídání o tobě, co máš ráda, co nemáš ráda. Přidají k tomu nějaké hezké fotky. Na základě toho letáku si tě pak matka může vybrat jako budoucího rodiče svého dítěte.

Jak dlouho jsi na dítě čekala?

Říká se, že to v průměru trvá tři měsíce až tři roky, než ti najdou dítě, takže já jsem rozhodně nepočítala s tím, že to bude takhle rychle. My jsme dokončili papírování v pátek a v pondělí jsem jela z práce a hned mi volali z agentury, že mají pro mě dítě a že už se narodilo. Dostala jsem dvě hodiny na rozmyšlenou. Člověku se honí v hlavě různé myšlenky. Říkala jsem si, jestli to zvládnu takhle rychle a co v práci, ale ráno jsem se zabalila, celý den jsem vyřizovala ještě další formality a pak jsem sedla do auta a jela do státu Georgia. Ráno jsem dojela do porodnice a ještě ten den odpoledne jsem dostala miminko. A řekla jsem si, že je to asi osud.

Poznala jsi blíž biologickou matku tvé dcery?

Ano, byla to černoška z chudých poměrů. Měla dvě děti a jedno dítě už k adopci dala. Vliv církve je zejména v těch chudších částech Ameriky docela silný, takže antikoncepce není zas tak běžná věc a adopce je v takovýchto situacích řešení. Ona byla velmi ráda, že jde dítě do dobrých rukou.

To jsi dítě dostala v porodnici a tím se adopční proces uzavřel?

Ne, musela jsem ještě deset dnů počkat v Georgii, protože matka tam má deset dnů na rozmyšlenou. Takže jsem tam deset dnů cestovala s malinkatým miminkem a čekala jsem, jak to dopadne. Naštěstí to dopadlo dobře. Já jsem pak odcestovala do Washingtonu a od té doby jsme žili normálně. Adopční proces ale běžel dál. Holčičce jsem dala jméno Georgia Victoria. Několikrát nás navštívila sociální pracovnice. Kontrolovalo se, jestli je o dítě dobře postaráno a po půl roce pak proběhl soud. Soudce byl strašně milý, pozval nás k sobě do kanceláře, povídal si se mnou, na památku se s námi vyfotil a za dvacet minut jsme měli rozhodnutí. V novém rodném listě, který jsem dostala, už není poznat, že je dcera adoptovaná.

Ty jsi ale nakonec zůstala s holčičkou sama…

Rozváděli jsme se během adopčního procesu. Věděla jsem, že na to budu sama. I v agentuře to věděli a při adopci to nebyl problém. A já jsem si prostě nepřipouštěla, že bych to nezvládla.

Jsi blonďatou maminkou černošské holčičky. To určitě budí pozornost.

Georgii je tři a půl roku. Má české i americké občanství. Nedávno přišla domů ze školky a říkala mi: Ty jsi běloušek a já jsem černoušek. Pozornost to rozhodně budí a já jsem z toho taky měla trochu strach, ale musím říct, že většina lidí reaguje mnohem lépe, než jsem čekala. Negativní reakci jsem zažila snad jen dvakrát a těch pozitivních bylo spousta. Georgia chodí do školky zatím bez problémů. Děti ji přijímají dobře a doufám, že to tak zůstane.

Jsi šťastná máma?

Já bych snad ani nemohla mít lepší dceru. Zdá se mi, že ta moje adopce byla moc šťastná. Ona je báječná, veselá, chytrá a usměvavá holčička. Zatím nebyl moment, kdy bych narazila na nějaký problém. Jsem absolutně šťastná máma.

zdroj: babyweb.cz

Vstoupit do galerie | 14 Kam na výlet? Prohlédněte si nejkrásnější místa v ČR!