reklama
 

David, chlapec z bubliny: Život strašnější než smrt

Veřejnost znala Davida Vettera jako pěkného chlapce s hustými černými vlasy a velkýma, tmavýma očima. Jako statečného kluka, který radostně snášel izolaci uvnitř plastové bubliny. Chlapcova psycholožka Marie Murphy vzpomíná na jeho vnitřní zmatek, hluboký strach z opuštěnosti a bezmocný vztek, že rodiče rozhodli za něj a darovali jeho tělo de facto vědě.

Foto: doctorsprout.wordpress.com

Veřejnost znala Davida Vettera jako pěkného chlapce s hustými černými vlasy a velkýma, tmavýma očima. Jako statečného kluka, který radostně snášel izolaci uvnitř plastové bubliny.

Chlapcova psycholožka Marie Murphy vzpomíná na jeho vnitřní zmatek a hluboký strach z opuštěnosti. Věděl, že jeho život bude osamělý, nudný a krátký. Už jako osmiletý si uvědomoval svou odlišnost. A bezmocně zuřil, protože rodiče rozhodli za něj a darovali jeho tělo de facto vědě.

"Proč mi něco neudělali, když jsem byl malý a bylo mi všechno jedno? To si neuvědomili, že to, co řeší, je můj život? Udělali rozhodnutí, aniž by přemýšleli o všech těch sračkách, ve kterých teď vězím až po uši. Jsem jako myš obklopená deseti kočkami a nikde v dohledu psi, kteří by ty kočky odehnali," stěžoval si zoufale Marii.

Diagnóza: celoživotní izolace

David Phillip Vetter z Texasu se narodil 21. září 1971 a byl okamžitě izolován ve sterilní plastikové kukle. Diagnóza zněla SCID. Jeho rodiče David a Carol ho přivedli na svět, přestože je lékaři varovali před možností genetického postižení, v jehož důsledku nefunguje imunitní systém. Pravděpodobnost byla 1:1. Dítěti padla rubová strana mince: bylo nuceno žít téměř celý život ve sterilizovaném kokonu ve tvaru bubliny. Bez lidského doteku, bez možnosti udělat víc než pár kroků, dotknout se vnějšího světa nebo se v něm ocitnout. Kontakt s ním probíhal pouze přes speciální rukavice, vsazené do stěn kokonu. Komora byla navíc stále nafukovaná hlasitými kompresory, což stěžovalo komunikaci. 

Už jako čtyřletý sice David zjistil, že může prorazit díry ve své bublině pomocí malé injekční stříkačky, kterou v komoře omylem zapomněli. Lékaři mu ale poté vysvětlili, že narušení izolace znamená jeho smrt. Pak už bublinu neničil - zato ho začaly pronásledovat noční můry.

Strašlivý král bakterií

V jedné Davida napadly tisíce pavouků. V jiné poslal král bakterií tisíce svých samiček, aby napadly jeho bublinu. "Nevím, jestli je to zlý sen, anebo jestli se na mne opravdu vrhají. Možná jsem blázen," svěřil se Marii.

Fascinoval ho oheň. Nakreslil obrovský požár nemocnice i jejich domu a pak předstíral, že plameny hasí tím, že se na kresby vymočil. Získal tik ve tváři a třel si kořen nosu téměř do masa. Bál se jakékoli změny. A jak dospíval, přicházely stále častěji výbuchy vzteku. Po nich následovala deprese a obavy, že ho kvůli nim lidé opustí a nechají samotného.

Většinu času byl ovšem David uzavřený hluboko sám v sobě. "Vždycky byl velmi zdvořilý. Trvalo mi dlouho, než jsem poznala, jestli si doopravdy myslí to, co říká. Cítila jsem, že je až nesnesitelně zdvořilý i tehdy, kdy takový být nechtěl," vzpomíná Marie.

Skafandr z NASA

Davidova rodina se snažila ze všech sil umožnit chlapci "normální" život. Byl pokřtěn uvnitř bubliny sterilizovanou svěcenou vodou, dostal formální vzdělání. Bubliny byly pravidelně nahrazovány většími modely, jak rostl: ta největší měřila 180×60×130 cm. Později k ní byl připojen sterilní dětský koutek o rozměrech 350×180×250 cm. Úžasná změna, David ovšem dlouho odmítal prolézt nerezové ocelové trubky, které spojovaly nový "velký" prostor s jeho starou bublinou. Nakonec měl samostatnou bublinu nejen v nemocnici, ale také v domě rodičů, takže mohl trávit dva až tři dny týdně doma se starší sestrou a přáteli. Vychodil dokonce základní školu, šla mu matematika. S učitelem komunikoval telefonem. V roce 1977 pro něj NASA dokonce vytvořila zvláštní skafandr v ceně 50 000 dolarů, David si ho však příliš neoblíbil. Měl ho na sobě jen sedmkrát.

Patnáct dní do smrti

Od narození Davida lékaři doufali, že imunitní deficit napraví transplantace kostní dřeně. Nenašel se však ideální dárce. Jenže s nastávajícím dospíváním David čím dál víc trpěl nedostatkem kontaktu s lidmi. Byl stále vzteklejší, propadal depresím. Bál se, že se zblázní.

Nakonec se lékaři rozhodli raději operovat, byť s rizikem. Kostní dřeň ke transplantaci darovala Davidova starší sestra Katherine. Zákrok byl stanoven na 21. října 1983, přesně měsíc po chlapcových 12. narozeninách. Přestože si to David nepřál, operace byla dokumentována kamerou.

Zdálo se, že dopadla dobře a že by David mohl brzy opustit bublinu. Počátkem února ho ale přepadl průjem, horečka, zvracení a střevní krvácení. Byly tak silné, že musel být vyndán z bubliny a intenzívně léčen. V ten den ho také naposledy navštívila Marie.

Byl při vědomí a klidný, vyhlídky na smrt v něm nevzbuzovaly přílišný strach. "Spíš měl strach, že nebude schopen se přizpůsobit, kdyby transplantace uspěla," podotkla Marie. Poprvé se ho dotkla mimo bublinu, i když s chirurgickými rukavicemi na rukou. Pomohla mu posadit se a srovnat chirurgickou masku. Drželi se za ruce. Požádal, aby vytáhli rolety, chtěl se podívat ze svého nového pokoje. Místo očekávaného slunce však měl výhled jen na cihlovou zeď. Marie se rozplakala. Když odcházela, řekl David: "Pamatujte si, miluji vás, Marie. Sbohem." Už ho nikdy neviděla. Zemřel o 15 dní později, 22. února.

zdroj: listverse.com, doctorsprout.wordpress.com, en.wikipedia.org, houstonpress.com

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

První dítě měla v 50 letech: Porodila ho z lásky

Mateřské mléko do kávy? Proč ne!

Láska? Zapomeňte! Ze ženy dělají matku hormony!

Otazníky zůstávají

David zemřel na rakovinu. Kostní dřeň jeho sestry totiž obsahovala spící virus Epstein-Barrové, který předtransplantační vyšetření nemohlo zjistit. Po transplantaci se však virus bleskově rozšířil a produkoval stovky zhoubných nádorů.

Davidovi rodiče se později rozvedli. Otec byl zvolen starostou města Shenandoah, matka se napodruhé provdala za reportéra časopisu People, který psal reportáže o jejím synovi. Psycholožka Marie Murphy, jeho jediná přítelkyně, o svém pacientovi napsala knihu s názvem „Mělo to cenu? Opravdový příběh Davida, chlapce z bubliny". Davidovi rodiče však vydání knihy tvrdě zabránili.

Chlapcův tragický život nastolil mnoho etických otázek. Měli by rodiče s genetickým postižením SCID riskovat početí dětí? Mají se léčit děti postižené SCID za cenu až nelidské devastace psychiky? Lékaři věděli, že Davida čeká doživotní izolace, nebo rychlá smrt. Do jeho výzkumu a přežití investovali asi 1,3 milionu dolarů, z chlapcových buněk se hodně naučili. Posloužil jim David jako nedobrovolný pokusný králík?

Dcera Madonny se při natáčení reklamy svlékla donaha. Klip propaguje rozmanitost | Video: Desigual
reklama
reklama
reklama