Věci mezi nebem a zemí, věci nevysvětlitelné pouhým rozumem, nás provázejí životem docela často. Když se nám nehodí do krámu, tak je prostě ignorujeme.

Pak ale nastane okamžik, kdy už oči zavírat nelze. Obvykle jde při něm o život.

Většina zkušeností lidí, kteří se ocitli v kómatu, je pozitivní: tunel ke světlu, pocit úlevy, volnosti a radosti. Někteří se však dostali někam úplně jinam, do tmy plné nářků a bolesti.

Vypadá to, že kromě nebe, existuje také jeho temný protějšek. A číhá na naše duše...

Navždy milován, navždy v bezpečí?

Se smrtí si dal schůzku náš čtenář Zdeněk. "V padesátých letech jsem absolvoval povinnou středoškolskou praxi na stavbách vodovodů nedaleko Karviné. V našem dřevěném domku vznikl jedné noci požár a já měl živý sen: bytostně volný průlet nezřetelně ohraničeným oblačným tunelem z temnoty do jasného světla. Když jsem ale blaženě vplýval do té lákavé záře, nastal zvrat: Pasivní, stále se zrychlující couvání, až ke skutečnému nebi nad hlavou a údery do tváří. Vynesli mne z domku plného kouře a políčky budili k životu... Dodnes pamatuji tu lítost, že nemůžu setrvat v onom světle," vzpomíná.

Jedno z nejpůsobivějších svědectví předsmrtných zážitků podal neurochirurg Eben Alexander z Harvardu. Týden prožitý v kómatu změnil skeptického vědce v mystika. "Ocitl jsem se v nekonečném, útěšném prostoru, který byl zároveň temný i plný světla. Vím, že to zní zcela neuvěřitelně, ale to vše bylo naprosto reálné. Tak skutečné jako můj svatební den nebo narození dvou synů," popsal týdeníku Newsweek.

Podle profesora Alexandera je vesmír definován "jednotou a láskou. A člověk je jeho součástí: Navždy milován, navždy v bezpečí. Není nic, co by dělal špatně".

Celý příběh Ebena Alexandera najdete ZDE >>

Jenže někde v tom vesmíru číhají i temné kouty.

Zasloužíš si to!

Také Američan Ian McCormack šel nakonec za světlem, ovšem předtím se ocitl někde úplně jinde. Ale od začátku...

Když se potápěl pro humry na ostrově Mauritius, požahala ho jedovatá medúza. Jak umíral, cítil, že se za něj modlí jeho matka. Do nemocnice ho dovezli už mrtvého a ve stadiu klinické smrti zůstal dlouhých dvacet minut.

Doporučujeme: V nebi je krásně! Příběhy těch, kteří tam byli...

Zatímco paralyzované tělo nevnímalo, duch se ocitl na zvláštním místě. "Z temnot jsem slyšel křičet mužské hlasy: Mlč! Zasloužíš si to! Byl jsem v pekle. Pak ale tmu proťal paprsek světla a začal mě táhnout vzhůru. Vznášel jsem se v neskutečně zářivém světelném proudu, který mě všude obklopoval," vypráví na svém webu.

23 minut v pekle

V pekle se ocitl také Bill Wiese, zamířil tam rovnou z postele. Byly tři hodiny ráno, když procitl mezi ďábly, kteří ho mučili. Cítil se zcela opuštěný. Zavřeli ho do malé cely s krutými bestiemi, které vypadaly jako hmyz. Tloukly s ním o zeď a pařáty z něj rvaly kusy masa. Bolelo to tak, že si přál zemřít, ale nemohl. A neustále slyšel křičet v agónii miliony dalších hříšníků. Nakonec i jeho vyzdvihla z jámy ruka Boží, aby vzkázal na Zem: "Řekni jim že přijdu velmi brzy!" Vzbudil se ve 3:23, takže kniha, v níž popisuje své zážitky nese jméno 23 minut v pekle.

Tak co, uvěřili jste na Nebe a Peklo? Nebo jde jen o pomatené vize blouznivých snílků?

O tom můžete diskutovat pod článkem.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Na malostranském hřbitově leží svatá holčička

Posmrtný život existuje, tvrdí neurochirurg z Harvardu

Spánek: Škodí ho moc i málo. Kolik je tak akorát?