Vy to asi ani nevíte, ale vsadím se, že každou zimu k vám chodí na kontrolu krmítkový skřítek. K nám například chodí Vincent. Rozhodně nevypadá jako nějaký trpaslík ve směšné čepičce. Jestli jste čekali tohle, tak jste ho mohli snadno minout.

Vlastně je oblečený spíš jako nějaký úředník. Nosí s sebou desky s klipsem, aby se mu papíry nerozlétly, a důležitě si do nich zapisuje vše, co zjistí. Obvykle u toho sedí na kraji krmítka a houpe nohama ve vzduchu. Vím to, protože včera jsem musela jít zazvonit dolů k sousedce a vyzvednout u ní na balkoně úplně malilinkatou botu.

My to máme u Vincenta dobré. On si totiž zapisuje, jak sypete. Rozumíme si, ne? Jestli dáváte do krmítka drobky nebo slunečnicová semínka  nebo dokonce něco ještě fajnovějšího. Mně například ještě z loňska zbyly nějaké ořechy. Schovávám je na velké mrazy, to totiž přiletí dlask s pěkným tlustým zobákem, a ten je má tuze rád.

Vloni dostal od Vincenta velkou pochvalu náš soused. Ten totiž ke krmítku přivázal ještě kus špeku a sýkorky se sem slétly snad až od Prahy. Vincent s decentním kufříkem plným lejster obešel i několik promrzlých ptačích rodin ve vzdáleném parku, a tak to na našich balkonech vypadalo jako v nádražní hale. Sýkorky, čížkové a vrabci poskakovali po prádelních šňůrách, mávali si na pozdrav a rychle si sdělovali, kde je ještě nasypáno. Dokonce přiletěl i lejsek se smetanovým bříškem a tvrdil, že u řeky jsou už havrani a že zima bude opravdu tuhá! Brhlíka to tak vyděsilo, že si ten den přišel pro zrní na krmítko raději třikrát.

Zato u paní Všeckoproměnkové z protějšího domu měl Vincent v lednu dlouhou řeč. Ta totiž ven nepověsila ani zrníčkovou kouli za 14 korun. A že jich měli v obchůdku U Snědeného krajíce! Vincent vysvětloval, chodil u toho tam a zpátky po parapetu a vypočítával jí, kolik housenek a mšic stihnou sýkorky v létě pochytat a slupnout. Věděli jste, že je to jeden kilogram na sýkorku? Ne najednou samozřejmě. To by vám v zimě praskla pod sýkorkou prádelní šňůra. Jenže paní Všeckoproměnková dělala, jako že neslyší, a zabouchla okno.

Pak se to stalo. Zafoukal silnější vítr a s Vincentem to hodilo stranou. Poryv větru ho sebral jako vrbový lístek a nesl ho bůhví kam! Na parapetu zůstaly jen desky s poznámkami a adresy ptačích rodin.

Tenkrát jsme hledali Vincenta celý týden a zdálo se to jako měsíc. Soused i po setmění procházel okolní keře s baterkou a sýkory s čížky prohlíželi kdejaký okap a spáru ve zdi. Všechno marné.

Jednou večer, když jsme seděli u večeře a mudrovali, co se mohlo s Vincentem stát, ozvalo se rozčilené klepání na okno. Byla to straka! Mysleli jsme si, že se jí zalíbilo něco lesklého na našem stole, ale ona mávala křídly a ukazovala do květináče s namrzlou pažitkou. Vincent tam ležel skoro bez dechu. Hned jsme ho vzali dovnitř, zabalili jsme ho do flanelového hadříku na leštění dýmek a po kapkách jsme mu vpravili do pusy trochu rozpuštěného cukru. Nakonec přišel k sobě a snědl sám celý trojúhelníček taveného sýra!

Představte si, že týden ležel v satelitním talíři pana Vroubka a nevěděl, jak se odtamtud dostat! Po pár dnech o hladu a v zimě už myslel, že je to jeho poslední hodinka, když ho objevila straka. Nejdřív dělala okolky, ale když jí slíbil ukázat v okapu u kina perleťový knoflík, vzala ho do zobáku a odnesla k nám.

Od té doby je zase všechno v pořádku. Vincent dokonce straku přesvědčil, aby pro něj pár hodin denně  pracovala, a oblétávají spolu vzdálené zahrady. Vincent vylepuje na okapy letáky se seznamem krmítek, kde se sype pravidelně.

Ale ještě něco vám řeknu. Tohle léto si paní Všeckoproměnková vysadila na balkoně rajčata a petúnie. Do dvou týdnů jí všechno okousaly mšice a housenky.