Pohádka na víkend: O kyselé pecičce
"Až dosloužím, chci do sběru!" Kdysi dávno byla tato tajemná slova vytištěna na každém školním sešitu. Co se jich děti nanosily do Sběrných surovin k lisu pana Střadláka! A nic zvláštního se nestalo. Až jednou...
Kdysi dávno a dávno se nad kolébkou s princeznou Sládkou naklonily tři sudičky. První jí přála krásu a hebkost marcipánu. Druhá však zahalekala: „Budeš tak sladká, že s tebou nikdo dlouho nevydrží. Polezeš všem na nervy a nikdo v království tě nebude poslouchat!"
Naštěstí třetí sudička rychle řekla: „Leda, leda že by pro tebe někdo v širém světě vyhledal Kyselou Pecičku, to by mohlo pomoct." Čas plynul, Sládka rostla do krásy a byla sladká. Byla tak sladká, že ani mouchy na ní nevydržely sedět příliš dlouho a jediným jejím kamarádem byl kolibřík, který si ale na zimu létal odpočinout kus na jih mezi citronovníky. Princezna byla sama, opuštěná, království chátralo a po světě marně putovaly desítky princů, aby našly Kyselou Pecičku.
Kde vzala pecička
Letos v létě se na pláněti dole u lesa urodila spousta mrňavých třešní. V horku a suchu padaly na cestu jako když prší. Jednu z nich vzal do zobáku špaček a na chodník u trafiky pak vyplivl pecku. Netrvalo dlouho a přiběhl si pro ni mravenec. Pecka se na něj zašklebila tak strašlivě, že vzal okamžitě nohy na ramena a pádil zpátky do mraveniště. Pecka totiž měla jiné plány než skončit zakutálená v nějaké mravenčí kuchyni. Raději si počkala, až se zvedne vítr a pomalu se kutálela k trafice.
„Asi vám něco spadlo!" povídá paní ve frontě na noviny a už se Pecička nese v prstech k brýlím. Paní z trafiky kouká, posune si brýle na nos a Pecička se šklebí jako by si kousla do citronu. „Ukažte!" houkne chlapík ve svetru s hvězdičkami a podivném klobouku. Mrkne na Pecičku a povídá: „To je přece Kyselá Pecička! Hned ji koupím!" A tak se stalo, že v Trafice u hodinářství koupil pán místo novin pecičku za prsten s briliantem velkým jako blůma. Paní trafikantka zavřela krám a jela na týden do lázní.
Proč kouzelník koupil pecičku?
Říkáte si, co je to za blázna, že kupuje nějakou pecku? Byl to kouzelník Pletýnka a po Kyselé Pecičce pátral přesně 453 let, 2 měsíce a 13 dní. Rychle ji zabalil do kapesníku a spěchal s ní domů. Cestou se musel pětkrát proměnit na holuba, poštovní schránku, patník, housku, květináč s petrželí a zase zpátky. Hned za hodinářstvím se na něj vrhl z výkladní skříně velký plyšový medvěd a když Pletýnka probíhal kolem radnice, jen tak tak nespadl do otevřeného kanálu. Temné síly se natahovaly po Pecičce.
Doma Pletýnka vyházel půlku spíže než našel láhev s malinovým sirupem. Opatrně vykroutil korkovou zátku a Pecičku hodil dovnitř. Pecička se pomalu snášela hustým sirupem ke dnu láhve. Sirup prosvěcovalo zvláštní světlo a barvilo ho na žluto a na zeleno. Po obvodu pecičkového pupíku se začal pomalu vynořovat tajemný nápis: "Až dosloužím, chci do sběru!"
Kdysi dávno byla tato tajemná slova na každém školním sešitu. Co se jich děti nanosily do Sběrných surovin k lisu pana Střadláka a nic zvláštního se nestalo! Ten tajemný vzkaz totiž neměl s papírem nic společného. Teď už to bylo jisté. Kouzelník Pletýnka našel Kyselou Pecičku!
Léčení princezny Sladké
S lahví sirupu převlečen za pouličního prodavače bankovních úvěrů se Pletýnka vydal do ulice Na Příkopu, dům č. p. 34. Hned za brankou začínalo Království Nasladko. Princezna Sládka zrovna poslouchala píseň Sladké mámení, když k ní dorazil Pletýnka. Podal jí láhev zelenožlutého sirupu s pecičkou u dna a princezna ji vypila jedním lokem. Zašklebila se tak strašně, že se poddaní v sále zkroutili do ruliček jako koberce. Princezna se otřásla a pak dala kouzelníkovi velikánskou pusu. Nebyla ani příliš sladká ani příliš kyselá. Byla tak akorát.
„Slávááááááá!" křičeli poddaní, kteří se už rozrolovali a od toho dne začali své princezně říkat Slávka.
Království bylo zachráněno, Slávka se hned pustila do práce a na toho, kdo jí zkoušel odmlouvat, se zašklebila jako čert. A kouzelník? Ten se z té kouzelné pusy nemohl vzpamatovat. Do roka požádal princeznu o ruku a čáry pověsil na hřebík. Zbývalo jen jediné. Hned po svatebním obřadu zamířil královský pár do sběrny pana Střadláka. Pecička naposledy zazářila na běžícím pásu lisovacího stroje a zmizela. Možná se ale zase někde objeví, jestli ji bude nějaké království potřebovat.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
