Podruhé rodit nebudu, jednou bylo až dost!
O chorobném strachu z porodu zvaném tokofobie se mezi ženami čím dál víc mluví. Jako by si moderní nastávající maminky konečně přestaly namlouvat, že přivést na svět dítě je úplně jednoduché.
O chorobném strachu z porodu zvaném tokofobie se mezi ženami čím dál víc mluví. Jako by si moderní nastávající maminky konečně přestaly namlouvat, že přivést na svět dítě je úplně jednoduché.
Jde o bolest, vyčerpávající fyzickou dřinu a v neposlední řadě také o zdravotní riziko, které může v extrémním případě skončit i smrtí. Přístroje, analgetika, antikoncepce a vhodný lékařský přístup sice dokážou divy, nicméně podstata se nemění. Některé ženy snášejí bolest lépe či mají snadný porod, jiné ovšem skutečně trpí, případně s velkým štěstím přežívají.
Někdy se totiž porod nečekaně zkomplikuje. „Prostě neumím rodit!" Tak to shrnula maminka Šárka. Jejím příběhem začínáme dnešní článek…
Příště jedině císařem!
„Když jsem otěhotněla, bylo mi skoro třicet, měla jsem dobrou práci, zázemí, spokojený vztah - takže prima, bude nás víc," napsala nám Šárka. „Byla jsem dokonalá těhulka. Od pátého měsíce jsem poctivě navštěvovala břišní tance pro nastávající maminky a předporodní kurs. Neunikla mi žádná dostupná publikace, jedla jsem zdravě, cítila se dobře, hodně se hýbala, pečlivě se řídila radami lékaře a porodní asistentky z kursu. Směle bych obstála při základní zkoušce z porodnické terminologie. Na porod jsem se těšila, s bolestmi jsem počítala a brala je jako nutné zlo. Můj porodní plán obsahoval věty typu: Nepřeji si nepřirozeně zasahovat do průběhu porodu, nežádám o nabízení léků utišujících bolesti…"
Jenže… „Nakonec jsem rodila devět dní po odloženém termínu. Porod bylo nutné vyvolat a od počátku do chvíle, kdy syn přišel na svět, uplynuly dva dny a jedna noc. Dvakrát mi vstříkli dávku analgetik do epidurálu a pokaždé jsem za to byla ochotná lékaři políbit nohu. Na konci jsem v sobě měla tolik tlumicích léků, že ještě osm hodin poté jsem omdlela při pokusu vstát. Syn přišel na svět modrý, pomocí kleští, nedýchající, bez ozev. Do minuty plakal, dýchal a do půl hodiny spokojeně pil u prsu. Personál byl úžasný, všechna čest doktorům a sestrám! Ale já se ještě rok po porodu budila děsivými sny z porodního sálu. Proč to tak proběhlo, mi nikdo nebyl schopen říct. Zařekla jsem se, že další dítě mít nebudu, protože prostě neumím rodit," vzpomíná Šárka.
S manželem však zastávají názor, že být jedináček není v životě zrovna výhra. „Navíc nám chlapeček přináší tolik radosti, že toužíme po dalším. Mám ohromné štěstí na gynekologa. Když jsem mu řekla, že další dítě chci, ale s podmínkou, že nepodstoupím klasický porod, odpověděl - Já se vám nedivím. Kdyby mě přesvědčoval, že to zvládnu, měla bych jedináčka. Protože mě podpořil, jdu příští týden do porodnice na císařský řez - bude to druhý kluk. Nebojím se bolesti, bojím se bezmoci. Udělala jsem vše, co bylo v mých silách, abych prvnímu synovi pomohla na svět, a bylo to málo. Druhého syna nechám vytáhnout. Tak mi držte palce, ať to dobře dopadne!"
Nekecat do řemesla!
„Celé moje těhotenství bylo v pořádku, nebylo mi ani zle od žaludku. Nepodstoupila jsem žádné cvičení ani kurzy pro nastávající maminky. Když jsem začala rodit, vše probíhalo v pořádku. Paní primářka byla přesvědčená, že, že porodím do dvou hodin. Ale příroda si se mnou zahrála," napsala nám čtenářka Lenka.
„Nakonec se můj porod protáhl na více než patnáct hodin a skončil císařským řezem. Já se sice otevírala každou hodinu o 1,5 centimetru, miminko si však dávalo na čas, nechtělo sestupovat. Celý den jsem cvičila na balónu a chodila do sprchy. Dýchala jsem přirozeně, aniž bych se to musela učit, a sestry byly rády, že jsem nepodstoupila žádný kurz a nekecala jim do řemesla. Jen jsem si říkala, že zázrak zrození nic moc. Ale tohle pozná každá žena a musí se nad to člověk povznést. Navíc každý porod se liší. A rada na závěr? Myslete na to malé a nestresujte se, pak vše zvládnete!" radí Lenka.
„Porod sám o sobě není nic příjemného, ale překonat se musí. A výsledek, malý drobeček, který se vydere na svět, je nejkrásnější odměnou, pro kterou je třeba vše vytrpět a překonat. To je ta nejlepší terapie a důvod k překonání topofobie," uzavírá další čtenářka, Jana.
Jaké byly vaše zkušenosti? Také si říkáte - jednou, a dost! Nebo jste byla v pohodě? O tom můžete diskutovat pod článkem.
