Otcem dobrovolně? Ani náhodou - muži jsou donuceni!
Většina britských otců v osmdesátých letech minulého století byla k početí dětí přímo či nepřímo donucena. Vyplynulo to z průzkumu, který mezi novopečenými otci provedl sociolog Charles Lewis. Jak čísla ukázala, 70 % respondentů sice s otcovstvím počítalo a 44 % mělo dokonce jasno v tom, kolik chtějí mít dětí, nicméně i přesto se většina z nich cítila být k početí vlastního potomka donucena.
Většina britských otců v osmdesátých letech minulého století byla k početí dětí přímo či nepřímo donucena. Vyplynulo to z průzkumu, který mezi novopečenými otci provedl sociolog Charles Lewis.
Jak čísla ukázala, 70 % respondentů sice s otcovstvím počítalo a 44 % mělo dokonce jasno v tom, kolik chtějí mít dětí, nicméně i přesto se většina z nich cítila být k početí vlastního potomka donucena. Skoro polovina novopečených otců totiž nebyla k důležitému životnímu rozhodnutí vůbec přizvána - jejich ženy se prostě rozhodly samy a přestaly užívat antikoncepci...
Strach z odmítnutí?
Jak vyplývá ze statistik, 20 % mužů by těhotenství partnerky rozhodně odmítlo - kdyby mělo tu možnost. Na druhou stranu, stejný počet mužů uvedl, že by si naopak v rozporu s rozhodnutím partnerky dítě ponechali. Proč tedy ženy předpokládají, že muž miminko chtít nebude?
Charles Lewis se domnívá, že jde o pouhý předpoklad. Muži se totiž o rodičovství moc rádi nebaví. Někdy skutečně podle sociologa skrývají touhu po dětech i sami před sebou. Ještě tak jsou ochotni přiznat, že by se někdy rádi dočkali syna, ale prohlášení „chtěl bych miminko" se od nich partnerka zřejmě skutečně nedočká. Tato „nemužná" slova přenechají ženám. Nicméně přesto očekávají, že závažné životní rozhodnutí učiní oba vědomě a společně. K tomu jim však partnerky obvykle prostor neposkytnou kvůli obavám z odmítnutí. A tak svou volbu raději provedou samy a svedou ji na náhodu.
Tolik jsem ho chtěla...
Jako to udělala Petra, dnes už rozvedená maminka tříletého Jonáše... „Když já jsem to miminko tak chtěla. A Libora jsem tolik milovala," říká dnes omluvně. „A tak jsem rozhodla za oba a předstírala, že se prostě stalo. Jenže Libor se mohl zbláznit. Z úžasného, milého a pozorného partnera se stal zamlklý a nevrlý mužský. Ano, vzal si mě, i do porodnice pro nás dojel, ale radost žádná. Zájem o syna se ani nesnažil předstírat a řvoucí miminko ho vyhánělo z bytu stále častěji. Nakonec se jednou prostě nevrátil. Promiň, na tohle nejsem připravený - tak zněla jediná věta, kterou mi na rozloučenou nechal v ložnici na stolku. Jonáškovi bylo půl roku. Zvládla jsem to - s oporou maminky a s tím, že Libor na syna velkoryse přispíval alespoň penězi. Dnes už jsem nastoupila do práce a vše se obrací k lepšímu. Chlapeček prospívá a táta se za ním čas od času zastaví, aby si pohráli. S Liborem vycházíme v pohodě a já tiše doufám, že se k nám jednou, možná, časem vrátí. Vím, že žádnou jinou stálou přítelkyni nemá. A že jsem udělala chybu, kterou bych už dnes neopakovala, prostě ještě nebyl na otcovství zralý."
5 dobrých rad, jak nedopadnout stejně
- Nebojte se mluvit s partnerem o rodičovství otevřeně. Je to vaše společná odpovědnost.
- Nechce se stát otcem? Berte ho vážně! Být dobrým rodičem, k tomu nelze nutit.
- Pokud rozhodnete bez vědomí muže, mějte na paměti, že riskujete daleko nepříjemnější životní scénář než pouhé odmítnutí. Třeba interrupci...
- Můžete si ovšem trochu zašvindlovat a muže k otcovství pomalu dovést. Třeba rozhovory, dojemnými filmy nebo setkáním se synovci, kteří jsou stejně bezva, jako by byli jeho synové...
- Opravdu nechce, zatímco vy nemyslíte na nic jiného? Možná nastal čas hledat jiného partnera s podobným názorem, jako máte vy.
