Když napíšeme příběh okopírovaný přímo ze života, často se nám ozývají čtenáři s nedůvěrou: To se nemohlo stát, to si pisatel/ka, vycucal z prstu...

Život ale píše love story, které bychom si ani vymyslet nedokázali. Třeba jak se dva mladí opravdu milovali, ona s nemocným srdcem, on divoký motorkář. Říkal, že jeho srdce bije jen pro ni. Jednou nevybral zatáčku... Byla to velká shoda náhod, ale teď jí v těle bije jeho srdce. Opravdu se to stalo, známe kardiochiruga, který asistoval u té operace. A k pravdivým patří i náš následující příběh.

Zápisky z jeho deníku

Bydleli jsme na koleji na stejném podlaží a byli jsme sehraná čtyřka: já s mým spolubydlícím a ona s její kamarádkou. Chodili jsme spolu na obědy, do kina, jezdili na vandry. To poslední léto jsme se my dva hodně sblížili. Když odpromovala, vrátila se domů a já ještě rok zůstal, abych dokončil školu. Naše domovy dělilo osmdesát kilometrů, nevídali jsme se moc často.

Další příběhy čtenářů si můžete přečíst ZDE>>

Pršelo nekonečně dlouho, když se Markéta ozvala, že se staví. Stála osaměle pod svým červeným deštníkem a třásla se zimou. Vypadala tak křehká a zranitelná, jen málo oblečená do takového deště.
"Chyběl jsi mi," řekla
"Pojď, hodím tě domů," odpověděl jsem chladně.
Neotevřela svůj deštník, čekala, že se společně schováme pod mým.
"Otevři si deštník, zmokneš," řekl jsem jí. Nerada vykročila vedle mně k parkovišti. Její červený deštník vedle mého černého, dva cizí vesmíry.
"Nestihla jsem se naobědvat, pojďme se někde jen na chvilku stavit," zaprosila
"Ne," odsekl jsem. "Hodím tě na vlak."

Čekali jsme dlouho. Věděl jsem, že se musí cítit strašně - jela v tom nečasu takovou dálku, jen aby mě viděla. Cítil jsem vinu a toužil jsem ji pozvat dál. Do svého domu, do svého srdce, do svého života. Pak se mi zase realita připomněla.
"Už ti to jede," oznámil jsem stručně.

Schoulila se, jako by dostala ránu. Zatoužil jsem vzít ji do náruče, ale při lásce, kterou jsem měl v srdce, a bolesti, kterou jsem cítil v žaludku, jsem věděl, že musím pokušení odolat. Neudělal jsem nic. Se zamračenou tváří a těžkým srdcem jsem vnímal, jak se bolest z břicha rozlévá po těle.

Otevřel jsem svůj velký černý deštník, svět sucha, kam ona nesměla vstoupit. Cítil jsem, že zadržuji slzy.
"Měj se. Měj se strašně dobře."
Neodpověděla. S lesknoucíma se očima mě letmo políbila na tvář a odjela z mého života.

Když mi doktor před půl rokem sděloval, že mám rakovinu, dával mi léta života. Měl jsem naději. Ta ale před měsícem definitivně pohasla. Bolesti se vrátily.

Markéta, člověk, kterého na světě miluji nejvíc, nesmí mít ani stín podezření. Je ještě mladá, nechci, aby se na mě vázala a musela vším tím martýriem procházet se mnou. A tak jsem bezcitný a lžu jí. Vím, že jí lámu srdce, ale je to méně bolestná cesta, než aby sledovala, jak pomalu chátrám a odcházím. Nechci umírat jako bezmocná tělesná schránka, připoutaná k posteli. Chci, aby si mě moji milovaní pamatovali takového, jaký jsem opravdu byl. Proto jsem se rozhodl ze života odejít včas a důstojně.

Zápisky z jejího deníku

Možná stál ještě dlouho na perónu. Hleděl za červenými světly vlaku, která dávno pohltil déšť a mlha, když první a zároveň poslední láska navždy odešla z jeho života. Možná jí chtěl říct, že ji pořád miluje, toužil ji políbit, poprosit, aby zůstala až do konce a držela ho za ruku. Slzy mu tekly po tváři a smýval je studený déšť.

Odešla jsem a už jsem ho nikdy neviděla.

Až dnes přišlo jeho parte a spolu s ním deník, který mi odkázal.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Pubertální erotika: Tajné hry dospívajících holčiček

Vyhoďte ho: Mama hotel je ostuda dětí a chyba rodičů

Zahnul jsem manželce... s tchyní!