Smrt je smutná, ztráta dítěte k neunesení. Snad pro útěchu vznikla nad půvabným náhrobkem skrytým na zapomenutém hřbitově jedna z nejkrásnějších pražských pověstí - O svaté holčičce.

Možná svou roli hraje i samotné místo, zadumaný, většinu roku nepřístupný malostranský hřbitov, kde stromy prorůstají kořeny rovnou do hrobů a obepínají náhrobky rukama větví, kde neudržovaný břečťan přerostl v koberec, pod kterým splývají hroby i cesta mezi nimi a kde pod působivými náhrobky našli spočinutí čeští národní buditelé.

O Aničce, která se nehodila pro tento svět

Podle pověsti všechno způsobila administrativní chyba na nebesích: Do miminka, které právě přicházelo na svět, se vtělil místo dušičky nenarozeného dítěte neposedný a příliš zvědavý nebeský andělíček. Nebylo zbytí, musel na Zemi. A tak se ženě chudého muzikanta Rubína narodila holčička Anička. Když přicházela na svět, zářila na nebesích jasná hvězda, zněla líbezná hudba, hejna ptáčků švitořila a stromy i květiny v celém širém okolí rozkvetly. Vypadalo to, jako by nebe i země jásaly nad příchodem malého dítěte.

Čtěte také: Příběhy lidí, kteří byli v nebi...

Holčička Anička byla chudá jako většina děti z okolí Újezdské brány, všichni ji však měli rádi. Jako by s ní do duší lidí vstupovalo slunce - nikdy neplakala, nezlobila, všem okolo nezištně pomáhala. Rozuměla řeči zvířat a květin. Kouzlu milého dítěte podlehl i přísný hrabě z paláce na Velkopřevorském náměstí a začal pomáhat chudým a nemocným, když v Praze řádila zlá epidemie.

Jenže pro bezelstnou duši andělskou byl život na Zemi přílišným břemenem. Anička důvěřivě zvala domů žebráky i zloděje, rozdělila jim vše, co bylo k nalezení. "V srdci cítím, že musím pomáhat," vysvětlovala nešťastným rodičům. I Bůh nakonec pochopil, že andělské srdce nemá na zemi místo, neboť je lidé budou zneužívat. A tak se smiloval... Jednoho dne si Anna hrála u okna, když jí panenka vyklouzla z ruky. Holčička se vyklonila příliš daleko ve snaze padající hračku zachytit, a i když měla srdce anděla, jeho křídla jí chyběla. Zřítila se na tvrdou dlažbu ulice. Byla na místě mrtvá a osvobozený andílek se tak konečně mohl vrátil do nebe, kam patřil.

Starý hrabě, který si holčičku zamiloval jako vlastní, jí nechal vytesat neobvyklý náhrobek. Děti z okolí k němu brzy začal nosit lístečky se vzkazy, v nichž svatou holčičku prosily o pomoc. Zarmoucená paní Rubínová se ze ztráty milované dcery nemohla dlouho vzpamatovat. Rozveselila se až poté, když se jí narodila nová holčička.

Legenda versus fakta

Hrob "svaté holčičky" leží na malostranském hřbitově za pomníkem biskupa Thun-Hohensteina, vpravo od hlavní hřbitovní cesty. Autorem působivého romantického náhrobku z roku 1851 je sochař Josef Max. Špatně čitelný nápis uvádí skutečné jméno Anna Degenová. Podle matriky zemřela holčička ve věku tří let a byla dcerou strážmistra Augustina Degena a jeho manželky, nádenice Anny. Její rodiče leží na stejném hřbitově jen o kousek dál, v hrobě číslo 231.

Doporučujeme: Prokletí české královské koruny: Nasadíš si ji, zemřeš!

Jak mohla být malá dcera chudých rodičů pochována pod jedním z nejkrásnějších náhrobků na hřbitově? Okouzlila tolik někoho její nevinná dětská krása? Nebo byl snad jejím otcem někdo jiný, opravdu bohatý? To se dnes nejspíš už nedozvíme. Jisté je jen, že sochařovo umění inspirovalo lidovou představivost, která vytvořila tesknou legendu. Tu v roce 1942 zpracoval spisovatel František Kožík do podoby pohádky, které dal jméno podle pověsti: Svatá holčička. Odraz legendy najdeme i tajemném příběhu Jakuba Arbesa Sivooký démon.

Zapomenutý hřbitov

Malostranský hřbitov rozhodně stojí za pozornost, i když na Malé Straně byste ho hledali marně. Leží totiž na Smíchově nedaleko Bertramky. Byl založen za morové epidemie roku 1680 a správou spadal pod malostranský kostel sv. Václava - odtud jeho název. Původně se stal místem posledního odpočinku mnoha slavných osobností: architektů Kryštofa a Kiliána Ignáce Dienzenhoferů, manželů Josefiny a Františka Xavera Duškových či Karla Jaromíra Erbena. Jan Neruda zde prý čerpal inspiraci při psaní sbírky Hřbitovní kvítí.

Život však vytlačil smrt, a tak okolní zástavba postupně pohltila část zahrady mrtvých. Vandalismus pak dokonal zbytek. Většina ostatky slavných osobností byla přeneseny na důstojnější místa, ze známých národních buditelů zde leží Tomáš Pešina z Čechorodu. Hřbitov byl v letech 1990-1991 z velké části zrekonstruován a o deset let později kvůli vandalismu znovu pro veřejnost uzavřen. Jeho brány se otevírají pouze při zvláštních příležitostech, například v rámci Dnů evropského dědictví. A plastika "svaté holčičky"? Dnes už najdete na hřbitově jen věrnou kopii, originál bezpečně odpočívá v lapidáriu Kaple sv. Václava na Vinohradských hřbitovech.

zdroj: Praha-levne.cz

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Chlapec se vzpomínkami mrtvého: Zabili mě ve válce!

Největší chyba, kterou dělají snad všichni rodiče

8 znamení, že jste chytřejší než ostatní