Je spousta věcí, které nastávající mamince nikdo neřekne: Že je miminko téměř nerozbitné. Že roste tak rychle. Že všechny teorie jsou v praxi na nic.

A tak se pražská maminka Zdenka rozhodla o svoje upřímné postřehy podělit na blogu. "Začalo to už v porodnici," přiznává. Co ji překvapilo? To popisuje na stránkách Babyweb.cz.

Samé dokonalé matky - a já

První spolumatka na pokoji pila biočaj, pořád se usmívala, dcerku po porodu zabalila do červené deky, aby z toho přechodu neměla takový stres, a do postýlky jí posadila látkovou usmívající se hračku.

Doporučujeme: 5 typů nemožných matek, které denně potkáváte na ulici

Když ji pustili a přišla nová, nic moc se nezměnilo. Nepila sice biočaj, ale už tak postarší snídaňové pečivo schovávala do skřínky a jedla až druhý den, aby se syn nenafoukl, a miminko pořád pusinkovala, říkala mu láskyplně zdrobnělým jménem a jevila se naprosto ideálně. To já byla úplně děsná matka.

Kde je Včelka?

Toničku zabalili do erární zavinovačky. Nepusinkovala jsem ji, nějak jsem necítila potřebu. A když jsem se sester ptala, kdy mi ji vrátí, říkala jsem "Kde mám dítě?", případně "Kdy mi přinesete dceru?"

Když byla totiž Tonka v břiše, říkali jsme jí Včelko a mně bylo blbé jí tak říkat i oficiálně. A Toničku jsem jaksi ještě neuměla.

Jsem bezcitná potvora!

Odmítla jsem také kojit vleže, i když mi bylo řečeno, že tak miminko spokojeně usne, a tvrdošíjně jsem si ke kojení sedala, protože mě z naprosto nepřirozené kojící polohy na boku bolelo za krkem.

Byla to hrůza. Pozorovala jsem jiné matky a připadala si jako bezcitná potvora. Utěšovala jsem se ale tím, že se všechno změní, až budeme doma.

Pučmeloun v pidioblečku

Nezměnilo. Pořád jsem kojila vsedě, Toničce říkala puclíku a pučmeloune (a vyhrožovala, že jestli nebude papat a spinkat smrskne se na půlpucel), strašně se mi chtělo spát, pořád jsem si myla ruce desinfekcí, žehlila pidioblečky, litovala se a vůbec jsem nechápala, proč se všude píše, že těhotenství a mateřství jsou ty nejlepší chvíle v ženském životě.

Čtěte také: Jako matka totálně selhávám, biju svoje miminko

Pak mě napadlo, že když se třeba budu potkávat s jinými matkami, zjistím, že jsou na tom stejně a uklidním se. Vyrazily jsme tedy s Toničkou do parku a ono nic. Vlastně to bylo ještě horší, protože park křižovaly matky ve dvoučlenných skupinkách, měly perfektní make-up, účes a nehty, usmívaly se, vyprávěly si o tom, co dobrého večer uvařily manželovi. Chtělo se mi brečet.

Vaření? Pcha!

Já měla nehty úplně nakrátko (očistky jsou svinstvo), na hlavě pletenou čepici, obličej namazaný měsíčkovou mastí a pod brýlemi trošku namalované řasy, protože na výraznější krášlení nějak nebyl čas.

A vaření? Cha! Než jsem porodila, taky jsem vařila, ale první měsíce vyžadovala Tonička neustále mateřskou náruč a manžel, z velké lásky ke mně a také proto, aby nezemřel hlady, začal vyrábět dvě až tři teplá jídla denně.

Pár týdnů jsem se hroutila, až mi byl zakoupen „empétrojkovač", do něj nahrána spousta mluveného slova a já celou zimu a jaro, tedy období, kdy miminko v kočárku spolehlivě spalo, prodrncala parky se sluchátky na uších.

Tak jsem přežila nejhorší období a teď hrdě vyrážím nalíčená a učesaná a povzbudivě se usmívám na ty, které jsou na tom stejně jako já tehdy.

Hračky, můj konec

Myslela jsem si, že hůř než první tři měsíce se mé ego už cítit nemůže. Co mě ale úplně dorazilo, byly hračky.

Tonička si hrála s tátou a se mnou, později s vlhčenými ubrousky a nakonec vzala na milost pana Hrocha - látkové chrastítko. Opravdu hrát s předměty si však začala až v době, kdy se dokázala převalit na bříško.

Zaujala vás maminka Zdenka? Její příběhy najdete na Babyweb.cz>>

Já mezitím jezdila s kočárkem po městě a potkávala matky s dětmi, jejichž vozítka byla hračkami doslova nadupána. Visela z nich různá plyšová zvířátka, rozličná chrastítka a děti byly permanentně stimulovány, zatímco Tonička chrupala v úplně prázdném kočárku a po probuzení koukala maximálně na mě.

Matky na mne vrhaly divné pohledy a já si připadala jako to nejsobečtější stvoření na světě, které nebožátku nedopřeje ani "blbou žirafu za dvě stovky".

Řiďte se svým přesvědčením

Situaci elegantně vyřešila moje maminka, když na jednu návštěvu přivezla zelenou žábu s rolničkou a na milý kočár ji přidělala. Tonka se na ni sice ani nepodívala - hrála si s ní až ve sporťáku, a to jí bylo sedm měsíců - ale já se cítila výrazně lépe.

Rada na závěr? Při pozorování jiných matek si jako ta nejhorší připadám průběžně, ale uklidňuje mne, že i přes to všechno Tonička roste, směje se nahlas a vypadá to, že mě i ráda vidí.

Takže - řiďte se svým přesvědčením a tím, jestli máte spokojené miminko. To je rozhodně lepší metr než kdekterá spolumatka v parku!

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Podvedla jsem muže den před svatbou, dodnes to neví

Nejsmutnější filmy všech dob: Tyhle vás rozpláčou!

Sruby, které nenudí: Z každého koutu voní dřevo