Kopaná s lebkou přilákala noční můru z podsvětí
Co doopravdy děti vidí? Mnohdy něco úplně jiného než dospělí. A mohou to být věci, které by jejich rodiče za žádnou cenu ani vidět nechtěli…
Co doopravdy děti vidí? Mnohdy něco úplně jiného než dospělí. A mohou to být věci, které by jejich rodiče za žádnou cenu ani vidět nechtěli…
Dětská kopaná s umrlčí lebkou, po které následovala noční můra jako z hororu. Babička „odložená" do domova důchodců, jež po smrti přišla vnučce odpustit. Takové jsou naše dnešní příběhy.
Fotbal s lebkou
„Bylo mi asi osm let a můj dědeček byl hrobník. Zrovna kopal na hřbitově jámu, do které se mělo pochovávat. Vybral z hrobu předchozí ostatky, že je po skončení práce uloží zase nazpět. Já jsem dědovi donesla oběd. Doprovázela mě kamarádka. Dědeček si ho odešel v klidu sníst a nás si nevšímal. Bylo krásně teplo a my holčičky jsme byly bosé. Nevím, co nás to napadlo, že jsme do lebky ležící stranou začaly kopat, jako když hrajeme fotbal. Děda to samozřejmě rychle zjistil. Obě dvě jsme dostaly pořádně na zadek řemenem a poslal nás domů. Tím ale všechno zdaleka neskončilo," napsala čtenářka na webu tajemno.najdise.cz.
„Já jsem do večera na všechno z toho dne zapomněla, ale v noci jsem se probudila a už jsem nedokázala usnout. Jak se zhaslo a padla tma, jakoby mi na prsa sedla velká chlupatá kočka a strašně mě dusila. Křičela jsem a plakala tak, že babička nakonec přinesla svěcenou vodu, udělala mi s ní na čelo kříž a do rána se u mě modlila. To byl trest za to, že sis dělala legraci z mrtvého, vysvětlila mi. Nakonec časně k ránu k mé úlevě všechno ustalo. A já jsem hned dopoledne nesla na čerstvě zakrytý hrob květy…"
Všude bylo bílo…
„Svoji babičku jsem jako dítě nesmírně milovala. Byla pro mě vzor a nedokázala jsem si představit, že přijde den a ona odejde," napsala čtenářka Ida na webu bohumila.webnode.cz. „Osud chtěl tomu, že když jsem se vdala, dostala jsem od ní byt. Přestěhovali jsme se tedy s manželem k babičce. Ve společné domácnosti jsme prožili pět let. Nám se za tu dobu narodil syn a u babičky propukl Alzheimer."
Bylo to opravdu těžké období. Náročnou kombinaci malé dítě + babička Ida nezvládala především po psychické stránce, ale držela se dlouho. Nakonec už nemohla dál. „Byla jsem úplně na dně, tak jsme se s maminkou dohodly, že by bylo lepší umístit babičku do domova důchodců," vzpomíná. „Asi si každý dokáže představit, jak to bylo těžké. Po roce a půl života tam babička zemřela. Místo, aby se mi ulevilo, se výčitky svědomí, že jsem ji nedochovala doma, stupňovaly. Pečovatelky, které se o babičku staraly, sice mamince tvrdily, že smekají klobouk před člověkem, který to s ní tak dlouho vydržel, já jsem to ale cítila jinak. V duchu jsem ji stále prosila za odpuštění, že jsem selhala."
Tak se Ida trápila asi čtvrt roku, až jednou… „Bylo po obědě a já šla uložit dceru k odpolednímu spánku. Usnula jsem s ní. Ve snu - byl to vůbec sen? - ke mně přišla babička tak, jak jsem na ni vzpomínala nejraději: ve staré zástěře, co ji často nosila. Všude bylo bílo, těžko říct, jestli jsme stály v místnosti, nebo venku. Vůbec nemluvila a jen se na mě dívala, až jsem pocítila nesmírný klid. Nevím, jak je to možné, ale bez jediného slova mi sdělila, že není co odpouštět, že jsem nic špatného neudělala. Potom se usmála, otočila a pomalu odešla... Zmizela. A s ní i moje výčitky svědomí. Myslím, že se vrátila mi odpustit, aby se mi lépe žilo," uzavírá Ida.
A co vy, naši čtenáři? Také máte skrytý příběh, kterým se běžně na veřejnosti nechlubíte, aby ostatní nepochybovali o vašem zdravém rozumu? Přesto však cítíte, že existují věci mezi nebem a zemí? O tom můžete diskutovat pod článkem a hlasovat v naší anketě!
