Nemusíte být bigotní věřící ani esoteričtí blouznivci, aby se vám staly věci, které nejsou logicky vysvětlit. Zvlášť v dětství, kdy jsme vnímavější, čistí a nepopsaní.

Historky o tom, jak se drazí zesnulí vracejí ve snech, zná každý. Možná chtějí před něčím varovat, možná jen říci něco, co za života nestihli... Nevěříte? Co my víme? Příběhy našich čtenářů jasně dokazují, že věci mezi nebem a zemí existují a že se skutečně stávají.

Silvie: Babička na mě volala

„Mívám živé sny," napsala nám paní Silvie. „Když jsem byla malá a umřela mi babička, tu samou noc se mi o ni zdálo. Volala mne, stála ve dveřích... a pořád volala. Byl to kraťoučký sen, ale utkvěl mi v paměti. Druhý den ráno mi mamka řekla, že je babička po smrti. Ještě než to vyslovila, věděla jsem, co mi chce říct. Věřící rozhodně nejsem, ale jak toto vysvětlit? S babiččinou smrtí přitom nikdo nepočítal, šlo o náhlé selhání. Vysvětlení proto dodnes nemám. Ale rozhodně od té doby neberu sny na lehkou váhu. Někdy se totiž stávají skutečností."

Petr: Háček v hlavě

Kam zamíří po posledním vydechnutí? Čtenář Petr o tom má jasnou představu. „Stalo se to v roce 1951. Ve čtyřech  letech mě po koupání položili na postel, kde babička odložila háček na štrikování. Při neobratném dětském kotoulu jsem si ho vrazil do hlavičky. Odvezli mne do nemocnice a několik hodin operovali. Pamatuji si dodnes, že jsem při operaci opustil své tělo a sledoval doktory, jak mne zachraňují. Protože se jim to nedařilo, pomalu jsem se vznášel k oknu a prošel skrze něj. Pod sebou jsem viděl stromy, ulici se dvěma chodci a jedoucím autem. Pak jsem zamířil do jakéhosi zářného světla. Najednou jsem se však zastavil a velikou rychlostí se vrátil do svého těla," vypráví.

Minulo deset let.  „Bylo mi čtrnáct, když jsem se ptal maminky, kde jsem tehdy byl v nemocnici. Narodil jsem se totiž v Praze, ale žádná pražská nemocnice mi tuto příhodu nepřipomínala. Dozvěděl jsem se, že to bylo v Příbrami. Jel jsem se tam podívat, a vše jsem poznal: stojí na vršku, podél vede jen jedna cesta a za plotem stojí stromy."

Zdeněk: Za jasným světlem

Reálný zážitek z padesátých let má i náš další čtenář, pan Zdeněk. To už byl ovšem dítě trochu odrostlejší... „V těch letech byly středoškolské praxe povinné, a já ji praktikoval blízko u Karviné na stavbách vodovodů. Bydleli jsme spolu se stavbyvedoucím a účetním v dřevěném finském domku. Jednu noc vznikl za nevyjasněných okolností požár. Já byl hluboce utopený ve spánku a měl jsem živý sen: jakýsi bytostně volný průlet nezřetelně ohraničeným oblačným tunelem z temnoty do jasného světla. Před okamžikem ztotožnění se s onou lákavou září, do které jsem už blaženě vplýval, nastal zvrat. Totiž zpětné, pasivní, stále se zrychlující couvání, až k reálu otevřeného nebe nad hlavou a fyzicky pociťovaných úderů do tváří. Vynesli mne totiž i s kovovou postelí z domku plného kouře a políčky budili k životu," vzpomíná. „Následky byly dvojí: prvotně bytostně pociťovaná lítost, že mi nebylo dovoleno ztotožnit se oním světlem či v něm alespoň krátký čas setrvat; a později se u mě projevila neochota, až neschopnost vědomě někomu ubližovat."

Žaneta: Nebe opravdu existuje

„Možná je to bláznivé, ale nebe a život v něm opravdu existuje, a je nádherný a nenásilný," napsala nám paní Žaneta. „Jako dítě jsem byla velmi citlivá na jakékoliv nadpřirozené věci a trvá to až dodnes. Můj příběh se stal v devíti letech, po smrti babičky, ke které jsem jezdila a měla ji moc ráda. Dost často se mi stýskalo a plakala jsem. Až jednou v noci za mnou babička přišla a nastoupily jsme na mrak. Ukázala mi svět, ve kterém žije. Cestou jsme prolétly jakýmsi tunelem a velikým jasným světlem. V nebi jsme z mraku vystoupily a přešly jsme do jakéhosi chrámu, kde v čele byl Ježíš a kolem něj mnoho mrtvých z naší rodiny, které jsem znala i neznala, a později jsem některé shlédla i na fotografiích a poznala jsem je. Bylo tam krásně a klid, prostě něco nepopsatelného."

Čím lépe budeme žít tady na zemi, tím spíš se do ráje neznámého světla vrátíme. Alespoň to říkají ti, kteří mimosmyslovou zkušeností prošli a poučili se z ní. Co myslíte - jde jen o dobře zpeněženou bujnou dětskou fantazii, nebo o neuvěřitelnou skutečnost? Diskutovat o tom můžete pod článkem.

Vstoupit do galerie | 18 Podívejte na retro batolata: Dnes jim táhne na padesát!