Gay pár adoptoval chlapečka. "Před Bohem jsme oba rodiči, všechno je o lidech," tvrdí
Jejich vztah začal na online seznamce a po pěti letech vyústil k zásadnímu rozhodnutí - žádosti o adopci. Před třemi lety si partneři Vláďa a Andrej osvojili chlapečka, který svůj kojenecký věk prožíval v přechodné pěstounské péči. Velkým zlomem pro ně bylo, že mohli svého adoptivního syna pokřtít.
Už když si Vláďa před deseti lety na online seznamce dopisoval s Andrejem, řeč přišla i na děti. "Od začátku vztahu jsme věděli, že bychom chtěli rodinu," vzpomíná dnes dvaačtyřicetiletý Vláďa, který se živí jako účetní. Se svým dnes již manželem si vážnou otázku položili znovu před pěti lety. "Tehdy tomu přispěla i doba, bylo dostupných více informací a to nám pomohlo v našem rozhodnutí," dodává Andrej. Před více než třemi lety si osvojili sedmiměsíčního chlapečka.
Když jako "novopečení rodiče" vyrazili Vláďa s Andrejem s kočárkem pražskými ulicemi, reakce okolí je nezajímala. "Lidé bydlící v našem bloku nás znali a jejich reakce byly pouze pozitivní. Dokonce jsme Nikyho nechali i pokřtít, což byl pro nás velký zlom," říká Vláďa. "Církev je přesně jeden z velkých odpůrců, ale je to o lidech. Před Bohem jsme v křestním listu vedení oba jako jeho rodiče," dodává muž, který je zatím jako jediný otec zapsaný v rodném listě dnes čtyřletého chlapce. Změnit to ale oba dva v budoucnu chtějí. "Dítě má právo mít dva rodiče," podotýká s mírným rozlícením jeho životní partner Andrej, šestatřicetiletý muž původem z Ruska. Ten si před pár dny vyzvedl české občanství, v plánu mají žádat o uznání i jeho otcovství.
Mladí lidé nejsou na rodičovství mnohdy správně připraveni
Když páru v říjnu roku 2018 z úřadu zavolali, že po třech měsících od zařazení do databáze pro ně našli vhodné dítě, byl to moment neuvěřitelného štěstí. Vláďa si tehdy sedmiměsíčního chlapečka oblíbil už ze zaslané fotografie. Andrej byl ale obezřetnější, a tak své pocity chtěl vyjádřit až po osobním setkání. "Pro mě byl první fyzický kontakt velmi důležitý," popisuje Andrej a dodává, že ho uklidňovalo, že kdyby vyhlídnuté miminko jako pár odmítli, nezhatilo by to jejich plány na rodinu. "Přestože jsme dítě měli možnost vidět, mohli jsme si to ještě rozmyslet a ze seznamu žadatelů by nás kvůli tomu nevyškrtli," doplňuje. Zprostředkovatelům podle jejich slov jde především o to, aby si budoucí rodiče a dítě vzájemně "sedli" a vznikly tak větší šance na milující a pevnou rodinu.
Tři a půl roku, dobu, kdy oba fungují jako rodiče, popisují oba muži jako nádherné, ale i náročné období. "Máme velké štěstí. Niky je neuvěřitelně chytrý a bystrý kluk. Nicméně dokáže i třeba kvůli sladkostem nebo televizi diskutovat, dokonce se i vztekat," popisuje Vláďa běžné situace a poukazuje na rodičovské kurzy, které pro zapsání do seznamu žadatelů museli absolvovat a v mnoha ohledech jim pomáhají ve výchově dodnes. Kdykoliv mají pochybnosti či jsou si nejisti svým přístupem, mohou se na organizaci, která jim kurzy zajišťovala a stále je doprovází, kdykoliv obrátit s žádostí o podporu.
"Děti, které tímto způsobem přichází do rodin, si s sebou nesou i některá traumata, s čímž se musí počítat, a přistupovat k nim proto s pochopením a láskou. Pokud se o ně nemůže postarat vlastní rodina, putují k pěstounům a podobných změn v krátkém životě prožijí někdy hodně," říká dvaačtyřicetiletý táta a navrhuje, aby přípravné kurzy, kterými jako budoucí adoptivní pečující prošli, absolvovali i prvorodiče, připravili by se tak lépe na nové role a pomohlo by jim to lépe pochopit jejich dítě.
Pár mužů velmi ovlivnilo závěrečné setkání, které se koná na konci čtyřtýdenního kurzu. Dorazili na něj pěstouni či adoptovaní dospělí a popisovali zkušenosti z vlastního pohledu. "Dozvěděli jsme se věci, které by nás běžně nenapadly. Například že k dětem s takovou historií musíte přistupovat jiným způsobem. Děti žijící se svými biologickými rodiči většinou neprošli tolika ztrátami a cítí větší jistoty, nebo že problémy s dětskou identitou a špatným přístupem se mohou negativně otisknout i do jejich sebevědomí," vyjmenovává Vláďa.
Proto jsou ve výchově svého adoptivního syna obezřetnější. "Než dítě najde stálou adoptivní rodinu, je několikrát opuštěno. Jeho vnitřní trauma se pak může v průběhu dozrávání nečekaně objevit," doplňuje Andrej, kterého těší podoba adoptivního syna - jeho tmavé oči i vlasy. "Všichni tvrdí, že je mi podobný. Možná i proto ho vybrali pro nás," dodává s úsměvem.
Každý rodič má své limity. My také
Prvním velkým rodičovským momentem byl pro Vláďu a Andreje nástup jejich syna do mateřské školy. "Přihlásili jsme ho tam už v jeho dvou letech, aby se socializoval. Bylo vidět, že touží více po dětské společnosti. Nicméně ze začátku to nebylo lehké. Niky se během ranních příchodů téměř pravidelně rozčiloval a dával nám to 'pěkně sežrat', jakmile jsme zašli ale za roh, aby nás ve školce už neviděl, byl v naprosté pohodě. Byl to přece i pro něj velký krok. Bál jsem se, zda se v něm nějaké trauma neprobouzí, ale učitelka mě tehdy uklidňovala, že to tak mají všechny děti," vzpomíná Vláďa.
S péčí o adoptivního syna jim v tu dobu začala vypomáhat i chůva. "Mluví s ním jen anglicky a plně se mu věnuje. Myslím, že pro dítě je velkým přínosem, že jsou kolem něj i jiní lidé než jeho rodiče, otevírají mu tak další obzory. Každý máme nějaké limity, a když přijde někdo další, může dítěti ukázat něco jiného zajímavého. Nikymu, jak to sami pozorujeme, tohle prospívá," vysvětluje Andrej s tím, že se svým synem komunikuje jen ve svém rodném jazyce, ruštině, a tak čtyřletý syn nemá komplikace konverzovat nebo rozumět ve třech jazycích.
Jazyková různorodost rovněž malému Nikymu pomáhá své dva otce od sebe odlišovat. Jednoho přivolá "táto" a druhého oslovuje rusky "papa". To, že má rovněž i někde matku, malý chlapec ví, ale zatím o tom příliš nepřemýšlí. "To, že jsme ho adoptovali, jsme mu řekli, dokonce má v pokojíčku i podobiznu své maminky. Prozatím toho více o jeho rodinné historii nevíme," podotýká Vláďa.
Nejsme aktivisté za práva gayů, možnost náhradního mateřství jsme zavrhli
V době, kdy Vláďa a Andrej dospívali, o možnosti, že by někdy tvořili rodinu, vůbec neuvažovali. "Můj coming out byl takový, že jsem přijal, že nemůžu mít jako gay všechno. Ale vadí mi diskriminace," podotýká dvaačtyřicetiletý český otec. "Nikomu jsem nic neudělal, jsem člověk jako každý jiný a nechci se nikomu podbízet nebo ho prosit, aby se k nám choval hezky a spravedlivě," dodává.
Boje za práva menšin už vzdal a svou energii raději vkládá do své rodiny. Jak ale Vláďa připomíná, na LGBTQ menšiny se v době covidových restrikcí zapomnělo. "Kdyby se se mnou něco stalo a Niky by musel do nemocnice, Andreje by k němu nemuseli vůbec pustit. Nechci si ani představovat to, jak by taková násilná separace Nikyho negativně ovlivnila."
To, že oba muži založí rodinu prostřednictvím adopce, bylo pro ně jasné od počátku vztahu. "Jít cestou náhradního mateřství, které bychom museli v zahraničí složitě organizovat, jelikož tato možnost v Česku nemá právní zázemí, jsme nechtěli. Souvisí s tím i vysoké náklady. To jsme raději zvolili adopci dítěte, které je již na světě, a tyto prostředky raději investujeme do jeho života," vysvětluje Vláďa. A tak kromě narozenin oba tátové se synem slaví i takzvané přivezeniny, což je událost, kdy si připomínají první den v novém domově.
Podle slov obou otců u nich v rodině probíhá výchova velmi podobná té běžné. "Musí mít pravidelnost, stanovené limity a hranice, samozřejmě v kombinaci s láskou a pozorností. To jsou ty jistoty, které mu dělají dobře. Samozřejmě že jsme od ostatních slyšeli spoustu připomínek k naší výchově, chápu, že každý to máme jinak," podotýká Vláďa a hrdě dodává, že je tu ještě jedna věc, které každý večer věnuje svůj čas. "Již několik let až na výjimku, mu pravidelně před spaním čtu pohádku. Máme taky zásadu - přestože dojde třeba během dne k nějakým neshodám mezi námi a občas se dostaneme do vyhrocených situací, vždy než usne, se obejmeme a vyjádříme si, že se máme rádi. A pokud to již přeženeme, tak je důležité se omluvit a přiznat chybu," uzavírá.
Mohlo by Vás zajímat: První český gay, který adoptoval dítě: Lidé jsou proti nám, znovu bych do toho nešel (2019)
