reklama
 

Fotoreportáž:"Fotit císařský řez byla výzva," říka Igor

Rozhovor s fotografem Igorem Stančíkem a galerie z porodu císařským řezem.

Foto: igorstancik.ephoto.sk

Slovenský fotograf Igor Stančík se jednoho dne rozhodl, že fotoaparátem zachytí celý průběh porodu císařským řezem. Rád zaznamenává životní momenty tak, jak jsou.

V rozhovoru nás zajímalo, jak se na focení na sále připravoval, zda se musel nějak speciálně vyškolit či jestli přišel moment, kdy nezvládl zmačknout spoušť. Podařilo se nám vyzpovídat i maminku Tinu, která v reportáži hraje hlavní roli. Právě v tu chvíli se na svět drala její dcerka Lívie.

Jak jste přišel na nápad fotit porod císařským řezem?

Fotím skoro všechno, bez fotoaparátu se nikam nepohnu. Velmi mnoho mých fotografií vzniklo neplánovaně, jen proto, že jsem byl připravený. Díky tomu jsem se naučil zachytit moment tak, aby měl v sobě něco, čeho si na první pohled nevšimnete. Postupně se to vyvinulo do fáze, kdy jsem pochopil, že reportážní fotografie je tím, co mě nejvíc baví. V tu dobu jsem začal uvažovat nad něčím zajímavým, co by bylo výzvou. Dostal jsem nápad nafotit císařský řez, to byla pro mě ta správná výzva.


Bylo těžké najít budoucí maminku, která by s focením souhlasila?

Ne nebylo. Nemusel jsem ji hledat, to by bylo mnohem náročnější, protože jsem císařský řez nikdy nefotografoval, neměl bych tedy budoucí mamince co ukázat, abych ji přesvědčil. Teď takový materiál mám. Tina je moje kamarádka a také fotografuje. Rozumí fotografii, zároveň zná mou tvorbu a věděla, že s výsledkem bude spokojená. Byla to vzájemná dohoda, já budu moci předvést své reportážní schopnosti a ona získá památku na svůj porod. Takže, když jsem se jí zeptal, jestli nechce nafotit porod, tak řekla, že pokud to vyřídím, mohu fotit, co chci.

Zajímal nás i názor Tiny. Jak jste zareagovala, když za vámi přišel Igor Stančík s nápadem, že by vyfotil váš porod?

U Igora mě takový nápad vůbec nepřekvapil. Souhlasila jsem ihned, také jsem fotografka, a proto mi vůbec nevadila představa, že bych byla nafocena v takové situaci. Jediná podmínka pro Igora z mé strany byla, že si to musí sám vyřídit.

Domluvili jste si nějaké hranice, za které nemůžete už s objektivem jít? A co na takové nahlédnutí do soukromí říkal budoucí otec?

Igor: Ne, hranice jsme stanoveny neměli. Ale určité přirozené hranice byly, neměl jsem potřebu vyfotografovat všechno, a to nebyl ani účel celé akce. Chtěl jsem toho zdokumentovat co nejvíce, takže Tina má i fotografii, kde ji převlékají. Nefotil jsem ji napřímo, ale využil jsem pouze odraz ve skleněných dveřích, je tam tedy nahá, ale aniž by to bylo vidět. Co říkal táta, to vlastně ani nevím, vím jen, že bez jeho souhlasu by to asi nebylo provedeno. Zda měli s Tinou bouřlivou diskuzi, třeba zjistit od ní.

Tina: Samozřejmě, s manželem jsem to konzultovala. S Igorem se osobně znají a chtěla jsem vědět, jestli manželovi nebude vadit, že je při porodu fotograf a ne on jako otec. Mám však úžasného manžela, a proto ani v tomto nebyl žádný problém...

Co na váš nápad říkala nemocnice, kde byl zákrok plánován? Měl jste se zařizováním problémy?

Problémy nebyly, nemocnice stanovila pouze pravidlo, že na fotografiích nesmí být personál. Pro mě to znamenalo výrazné omezení, protože jsem chtěl vyfotografovat všechno tak, jak se děje. Samozřejmě s důrazem na Tinu. Lékaři a sestry jsou nedílnou součástí celého procesu a potřeboval jsem je v záběrech minimálně jako "kompars". Od nemocnice mám i písemný souhlas ke zveřejnění konkrétních fotografií, kromě jedné mi schválili všechny, bohužel i ta jedna je důležitá, protože zachycuje pohled na celý sál. Ten záběr jsem dělal tak, aby personál byl rozmazaný a nerozeznatelný, přičemž uprostřed dominovala nehybná postava Tiny na operačním stole, ale i tak jsem ho použít nemohl. Chápu a respektuji nemocnici, ale i tak mě to z fotografického hlediska mrzí, protože to narušuje celý příběh reportáže.

Připravoval jste se na focení nějak speciálně? Byl jste školen personálem nebo něco podobného?

Ne, nic speciálního se nekonalo. Ráno v 7:30 jsem přišel, převlékli mě, obuli, dostal jsem pokrývku hlavy a roušku na obličej. Od lékařů mě odlišoval pouze fotoaparát. Pak jsem se už jen mezi ně vmísil a snažil jsem se fotografovat a nepřekážet.

V čem bylo focení jiné?

Bylo jiné proto, že se vše dělo rychle a nesmělo mi nic důležité chybět. Když fotografuji svatbu nebo kulturní událost, je tam mnohem více prostoru a času záběr zopakovat nebo připravit. Zde se to nedalo. Sekce proběhne velmi rychle, a když se něco nezachytí, tak se to nedá vrátit. Takže jiné to bylo hlavně v tom, že to nebyla práce vhodná pro fotografa začátečníka, mně určitě pomohlo, že reportáže jsem už několikrát dělal.

Věděl jste předem, že budete fotky publikovat v černobílé variantě, abyste eliminoval onu naturálnost?

Nevěděl. Ačkoli to bylo pravděpodobné. Fotografie vždy upravuji podle toho, co zobrazují, pokud je barva pro význam důležitá, nechám ji. Teď to nebylo nutné. Černobílá varianta měla dostatečnou vypovídající hodnotu a neodváděla pozornost.

Doporučujeme: Jak si nechat originálně vyfotit těhotenské bříško?

Dokázal jste se soustředit na záběry?

Bez problémů. Já jsem tam nebyl jako otec nebo kamarád opora. Moje role byla fotografovat a jiné mě nezajímalo.

Sledoval jste celou situaci jen okem fotografa nebo se v takové chvíli nedá ubránit emocím?

Pouze okem fotografa. Nerad bych, aby to vyznělo necitlivě, ale já jsem se soustředil jen na sebe. Už jsem zmiňoval, že tato reportáž byla pro mě výzvou, soustředil jsem se pouze na fotografování a použití správné techniky ve správný okamžik. Technikou myslím nejen fotoaparát, ale i techniku ​​fotografování. Nebyl prostor ani čas na nic jiného. Byla to i odpovědnost, opravdu jsem to nechtěl pokazit. Šlo nejen o to, abych měl kvalitní fotografie pro mou prezentaci, uvědomoval jsem si zároveň, že když s něčím takovým Tina souhlasila, nemohu jí předat obyčejné fotografie.

Igore, nastal u vás nějaký okamžik, že jste prostě spoušť zmáčknout nedokázal?

Ne, to určitě ne. Fotografuji realitu bez jejího zkreslení. Ne každý záběr jsme zveřejnili, ale vše důležité s výpovědní hodnotou je zaznamenáno.

Bylo něco, co vás během porodu vykolejilo, rozhodilo, překvapilo?

Na nic takového si nevzpomínám. Já osobně nemám problém s krví a chirurgickými zákroky, tato část mě tedy nijak nevyrušovala. Nejvíce si vzpomínám, že tam byl naprostý klid a pohoda, nenastala žádná stresová situace, personál komunikoval velmi klidně, bez náznaku jakýchkoliv nedorozumění. Možná to způsobila i moje přítomnost, že se podvědomě více snažili, aby bylo vše bezproblémové. Neměli problém s tím, že jsem se pohyboval po celém prostoru sálu, upozornili mě pouze jednou, abych dával pozor a nedotkl se operačního stolu. A ještě mě trochu pobavilo, že se mi snažili nelézt do záběru, když viděli, že mám namířeno, počkali, dokud jsem nestiskl spoušť.

Vnímala vaši přítomnost nějak i Tina?

Zřejmě bude lepší zeptat se Tiny, ale předpokládám, že ani moc ne. Při reportáži je důležité být jako fotograf co nejméně viditelný. Jen tak se vám podaří zachytit tu pravou atmosféru.

A co vy, Tino, vnímala jste Igorovu přítomnost na sále?

Na začátku jsem ho párkrát kontaktovala očima a všímala si, kde se pohybuje. My fotografové se asi nezapřeme ani v takové situaci. Ale už po krátké chvíli mi začal klesat tlak, bylo mi nevolno, anestezioložka měla se mnou trošku práce, čili tehdy jsem nevnímala okolí už vůbec a Igorovu přítomnost jsem úplně pustila z hlavy. Soustředila jsem se na to, co mi říkají lékaři a na můj stav.

Náš tip: Tři muži si vyzkoušeli nosit těhotenské břicho a prsa

Proč vlastně fotit něco tak intimního, jako je porod? V čem je to sdělení?

Proč ne. Od zveřejnění reportáže uplynuly více než tři týdny a máme obrovské množství reakcí. Velmi malá část této skupiny říká, že v životě by to neudělali a nechápou, proč to někdo absolvuje. Ale mnohem větší část říká, že je to výborná myšlenka a téměř každá matka v diskusích psala, že kdyby znovu rodila, tak by i ona takové fotografie chtěla. Mě osobně nejvíce potěšily reakce, které se týkaly vzpomínek. Matkám se tato událost připomněla, byly šťastné, že vidí, jak vypadal jejich císařský řez. Přiznám bez mučení, že určitě jsem před reportáží až takto daleko neviděl. Fotografie má však vyvolat emoci, zda negativní nebo pozitivní to je jedno. A pokud někomu moje reportáž vehnala slzy do očí a vyvolala příjemné vzpomínky, tak to celé mělo smysl.

Vy sám máte tři děti. Byl jste u porodů?

Byl jsem pouze při narození druhého syna Tomáška. Šlo o přirozený porod a absolvoval jsem ho komplet celý se všemi podrobnostmi. Přišel jsem do porodnice před půlnocí, sestra na příjmu mi udělala i kávu, a až potom jsem šel nahoru do porodnice. Prvorozený Miško a poslední Lucinka se narodili císařským řezem, a tam jsem přítomen nebyl. Řekli mi, že při operaci být nemohu a dále jsme to neřešili.

A fotil jste je?

Nefotil, máme pouze klasické záběry běžným foťákem. A ještě krátké video čerstvě narozené Lucinky. Video mám velmi rád, je tam její první pláč a je to naprosto úžasně nádherný zvuk.

Proč jste neudělal podobnou reportáž?

Já se fotografování věnuji relativně krátce. Těžko najít přesnou dobu, kdy jsem začal, ale myslím, že to můžeme posunout přibližně 3 roky dozadu, to byl čas, kdy jsem cíleně začal používat fotoaparát k vytvoření něčeho zajímavějšího než dosud.

Jaký je váš názor fotografa: Fotit si porody do rodinného alba? Normálnost nebo něco "za hranou"?

Na to je jednoduchá odpověď. Určitě to do rodinného alba patří. Pokud tam jsou narozeniny, svatby, promoce a další rodinné události, které se vícekrát opakují, rozhodně tam patří i něco tak výjimečného, jako je narození nového člena rodiny. Porod je jedna z nejsilnějších a nejemotivnějších událostí, jakou žena může prožít. Je to zážitek, na který nikdy nezapomene. Pokud se fotografuje s citem, bez intimních detailů, které odvádějí pozornost a zbytečně mohou někoho pobuřovat, určitě to smysl má. Jiným a zcela odlišným důvodem je samozřejmě zveřejnění takovýchto fotografií. To mě trochu mrzelo v některých diskusích, že to lidé spojovali. Tina je v tomto směru výjimečná a má můj obdiv. Určitě nebude mít mnoho následovatelek. Mít takové fotografie v albu pro svoji potřebu a ukázat je jen nejbližším, má význam pro každou rodinu. Síla a hodnota těchto fotografií bude postupem času mnohem větší než bezprostředně po porodu.

Tino, co pro vás fotografie z porodu znamenají?

Fotografie z porodu pro mě znamenají hodně. Jsou svědectvím něčeho neopakovatelného, památka na jeden z nejdůležitějších okamžiků mého života. A proto, že Igor můj porod dokázal zachytit tak výstižně, s citem, vkusem a velmi emotivně, si je budu během života prohlížet určitě častěji než například svatební fotky. A pak je tu ještě ten druhý rozměr, který přišel až po jejich zveřejnění. Obrovské množství žen se po jejich zhlédnutí vyjádřilo, že jim běhá mráz po zádech, protože si mohly prohlédnout něco, co sice samy zažily, ale nikdy neviděly, jak to skutečně probíhalo. I proto jsem velmi ráda, že jsme s Igorem tento nápad uskutečnili.

Igore, mohl byste popsat zážitek z focení této reportáže jednou větou?

Moc mě to bavilo a jako fotograf jsem si to nesmírně užil.

Oslovila vás už nějaká další maminka se zájmem o fotografie? Šel byste do toho znovu?

Oslovilo mě víc budoucích maminek a jsem si jistý, že v krátké době se na sále znovu ocitnu.

Máte nějaké fotografie z porodu? Napište nám v diskuzi pod článkem.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Civilizace nás válcuje: Neumíme mluvit se svými dětmi

Video: Ženy mají nakreslit ideální penis. Jsou upřímné!

Pár se vzal 38x na různých místech po celém světě!







Dcera Madonny se při natáčení reklamy svlékla donaha. Klip propaguje rozmanitost | Video: Desigual
reklama
reklama
reklama