"Dceru mám radši než syna." Rozdíl v citech k dětem je běžnější, než si myslíme
"Nejvíce jsem to začala pociťovat po návratu z porodnice. Bylo to, jako by někdo vzal veškerou mou lásku k synovi a přesunul ji na dceru," říká marketingová specialistka Aneta, máma desetiletého syna a tříleté dcery. Podle psychoterapeutky Jany Kilianové rozdílné city ke svým dětem trápí víc matek, než si myslíme. Důvody můžou být různé a často mají kořeny v samotném dětství rodiče.
"Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě. Je to, jako když přestanete milovat partnera. Těžko se to napravuje a nevíte, jak nalézt cestu zpět. Jak vytvořit cit, který tam byl, a už není? Přitom u partnera si můžete dovolit, aby vám to 'bylo jedno', ale u dítěte to nejde. Jste jeho maminka," říká Aneta, která pracuje v marketingu a má dvě děti.
I když Anetin syn nebyl nikdy na sestru zlý a "byl úžasný," jak popisuje jeho máma, Aneta najednou "neuměla rozdělit lásku mezi dva tvorečky." Vadilo jí, že neměla svůj prostor s novorozenou dcerou, a i po dvou letech od jejího narození mezi nimi dělá rozdíly. "Když jsem v obchodě, tak si musím vědomě říct, že koupím něco pro radost i jemu, ale automaticky mi tam skočí dcera. Dělá mi problém si říct, že ho mám ráda bez podmínek, dělá mi problém fyzický kontakt s ním," popisuje.
Spoustu zmíněných věcí tak dělá ne proto, že je cítí, ale že musí. "Pro matku, obzvlášť coby prvorozenou, to bylo dost bolestivé zjištění. Vždy jsem na svého mladšího sourozence žárlila a nikdy bych nečekala, že se jednou stane totéž i mně," svěřuje se. "Mám pocit, že nenaplňuji synovu základní potřebu být milován a cítit se v bezpečí. A věřím, že to někde ve skrytu duše cítí, ví, že jsou mé city jiné. O to je to bolestivější," říká.
Děti musíme mít rádi úplně stejně
Anetina situace je podle psychoterapeutky Jany Kilianové, která úzce spolupracuje s organizací Úsměv mámy, běžnější, než si většina z nás myslí. "S takovým pocitem se totiž málokdo dokáže svěřit i kamarádce nebo partnerovi," vysvětluje. Důvodem je hluboký stud a obavy z odsouzení pramenící z přesvědčení, že děti musíme mít jako rodiče rádi úplně stejně.
"Proč bychom ale museli? Odkud se takové přesvědčení bere? A ruku na srdce, máme ve svém životě rádi všechny své přátele stejně? Pokud ne, proč je to u přátel v pořádku, a u dětí ne?" ptá se odbornice. "Tím neříkám, abychom nad svými pocity mávli rukou a jedno dítě nepokrytě preferovali před druhým. Děti mají citlivé radary na naše emoce a každou nespravedlnost vnímají velmi silně," vysvětluje. "Myslím tím, že jde o pocit jako každý jiný. Je dobré uznat, že existuje a že je zcela normální. Pak lze zkoumat, co je jeho příčinou a co jej spouští v každodenních situacích," říká.
Aneta se jako první svěřila kamarádkám, které mají více dětí. "Ne všechny to měly tak radikální jako já, ale také pociťovaly rozdíly," říká. "Nikdy asi nelze mít všechny děti rád stejně. Nedovedu si představit, že bych měla třeba deset potomků. Kolik citu by maminka musela mít, aby jej rozdělila mezi tolik sourozenců?" zamýšlí se a s nadsázkou přirovnává situaci k polyamorním vztahům.
Úsměv mámy
- Nezisková organizace Úsměv mámy vznikla v roce 2014. Podporuje šťastné mateřství a ženy, kterým do života vstoupily psychické obtíže v těhotenství nebo v období po porodu.
- Věnuje se osvětovým aktivitám, organizuje svépomocné podpůrné skupiny v městech po celé republice, propojuje ženy se zkušeností a snaží se vyjednávat o lepší systémové péči.
- Všechny aktivity spolku směřují k tomu, aby se maminkám s psychickými obtížemi dostalo rychlé a kvalitní pomoci a aby se co nejvíce potížím předcházelo.
"Z mého pohledu nelze všem dávat 100 procent. Láska se musí rozdělit mezi více jedinců a každý z nich musí poznat, že nedostává maximum citu, jaký si zaslouží. Rozhodně v tom sehrávají roli preference, kdy je nám zkrátka někdo povahovými vlastnostmi bližší," říká Aneta. "Proto si myslím, že je obrovský mýtus říct, že je mateřská láska automatická a za každé situace altruistická," dodává. Sama působí v organizaci Úsměv mámy a dodává, že v ní často pracují s ženami, které trápí, že mateřská láska z různých možných důvodů "nenaskočila".
Syn jí připomíná povahu expartnera
Aneta od půl roku dcery zkoumá, odkud mohou její pocity plynout. Domnívá se, že se jedná o souhru několika faktorů. "Porod jsem s oběma dětmi měla pěkný a poměrně rychlý. Moje první mateřství nicméně bylo náročné. Byla jsem mladá máma a neužívala jsem si jej. Zpětně jsem zjistila, že jsem si prošla poporodní depresí, což zanechalo na našem vztahu se synem velké šrámy," popisuje.
Roli v rozdílnosti pocitů ke svým dětem přisuzuje také vztahu s otcem syna. "Na nevědomé úrovni mi můžou vadit nějaké společné rysy," říká. Dalším faktorem jsou podle ní povahové rysy, které má se synem společné ona sama. "Nastavuje mi zrcadlo, takže v přímém přenosu vidím vlastnosti, které mi na mně vadí," říká. V neposlední řadě může roli hrát transgenerační přenos. "Moje máma mi s odstupem času přiznala, že pociťovala podobné pocity. A já rozdíly mezi mnou a bráchou vždy vnímala a cítila," vzpomíná.
Důvody vedou až do našeho dětství
Podle odbornice se nedá říct, která z okolností může mít největší vliv. "Některé maminky si myslí, že láska k dítěti u nich nenaskočila, protože rodily císařským řezem a miminko bylo v prvních minutách odloučeno. Nicméně takové pocity jsou přítomné i u žen, které bonding prožily," říká s tím, že jindy mohou být okolnosti, proč máma cítí k jednomu dítěti větší náklonnost než k druhému, zjevné.
"Jedno z dětí je například milejší, mazlivější, poslušnější, lépe naplňuje představu rodičů o tom, jaké by mělo být. Zkrátka jeho povahové rysy rodiči více vyhovují," vysvětluje. Kořeny takových pocitů podle psychoterapeutky nicméně mnohdy vedou hlouběji, až do dětství daného rodiče.
"Mám klientku, která dlouhé roky bojuje s pocity nepřijetí a zloby vůči nejstaršímu, dnes 17letému synovi. Stěžovala si, že jí s ničím nepomůže, stále se cítí ukřivděný. V terapii jsme došly k uvědomění, že od dětství nesměla projevovat svůj vztek a smutek. Svou citlivost si tak zakázala a projevy vyšší citlivosti ji dráždí, protože stejně jako se je snažila potlačit u sebe, odmítá je i u syna," dává konkrétní příklad odbornice.
Když mi na tom záleží, nejsem špatná máma
Kilianová v první řadě své klientky ujišťuje, že jde o běžné a přirozené pocity. "V mnoha případech je ani není nutné řešit. Často pomůže, když si maminka vyhradí pravidelně na staršího sourozence samostatný čas, kdy se věnuje jen jemu," radí Kilianová.
Pokud nicméně žena od okolí nebo přímo od dětí slýchává věty jako: "Pořád jenom ségra, se mnou si vůbec nehraješ", "Ty nikdy nemáš čas, jsi jen s tím blbým miminem", "Máš ho radši než mě!" nebo starší na mladšího sourozence útočí, je podle psychoterapeutky zamyšlení na místě.
Anetě záleží na tom, jak se ona i její syn cítí, s rodinnou situací tak pracuje jako s každým jiným problémem ve svém životě. "Uvědomuji si, že jsou mé pocity opravdové. Hledám strategie, jak se s nimi vypořádat. Snažím se nedávat najevo rozdíly a věřím, že jakmile budu lásku projevovat 'cvičně', mozek jednou oblafnu a vrátí se do normálu," doufá.
"Vím, že bychom mohli se synem trávit více času o samotě. Ale s mladším sourozencem a pracovně vytíženým partnerem to není jednoduché. Zatím se musím do společného času nutit. Také vím, že některé povahové vlastnosti, které se mi na synovi nelíbí, máme společné. Proto začneme v budoucnu navštěvovat společné psychoterapie," plánuje Aneta. "I když své city vnímám jako mateřské selhání, říkám si, že když o tom mluvím s okolím a snažím se o nápravu, znamená to, že mi na našem vztahu skutečně záleží. A pokud mi na něm záleží, nemůžu být špatnou mámou."