Dvaatřicetiletá Jana Bazalová začala o svých nesnázích psát před třemi lety. Jejím Godotem, který stále nepřichází, bylo dítě, o nějž se s partnerem pokoušeli pět let. S partnerem Honzou se jim podařilo otěhotnět na třetí pokus IVF a Jana je právě v šestém měsíci těhotenství.

Své zkušenosti jste si zpočátku psala do šuplíku. Proč jste se rozhodla zveřejnit, co prožíváte?

Když uběhly dva roky od okamžiku, kdy jsme se snažili otěhotnět, a pořád se nám to nedařilo, pokoušela jsem se na internetu vypátrat podobné zkušenosti jiných lidí. A nic jsem nenašla. Ve svém okolí jsem měla opačný případ, kdy ženy kolem mě otěhotněly téměř na první pokus. Připadala jsem si v tom, co prožívám, hodně sama. Své zápisky jsem se tak rozhodla zveřejnit právě proto, abych se v tom já i jiné ženy necítily samy.

Na svém blogu jste v jednom příspěvku zveřejnila typické komentáře, které ženy potýkající se s problémem počít slýchají od okolí. Jeden z nich zní: "Možná k sobě s partnerem nesedíte… Možná to není ten pravý." Co s vámi taková poznámka dělá?

Podle mě je to jedna z největších podpásovek, kterou žena, která se snaží otěhotnět, může dostat. Když toužíte po dítěti a ono nepřichází, partner je dost často to jediné, co vás drží nad vodou. A v momentě, kdy vám někdo nahlodá vaši aktuálně jedinou rodinnou jistotu, i když to možná nemyslí špatně, vnímám to opravdu jako faul. Ráda bych tento mýtus vyvrátila a dodala, že podle výsledků jsme s manželem biologicky velmi kompatibilní. Pokud se vztah rozpadá nebo nefunguje, jsou v tom hlubší problémy, než je neplodnost. Neplodnost je jen vyplaví na povrch.

Jak pět let usilování o dítě ovlivnilo váš vztah s partnerem?

Spojilo nás to ještě víc a utvrdilo v tom, že jsme spolu proto, že se máme rádi a že nás spojují společné hodnoty. Stále jsme drželi linku, že jsme základ my dva a náš vztah, a když do toho vztahu přijdou děti, tak je to nástavba. Nikdy jsme to nevnímali tak, že nám chybí něco k tomu, abychom byli kompletní nebo že bychom si nestačili. Samozřejmě jsme ale zažívali také třecí plochy.

Dost často v tom, že jsme byli každý v jiný čas na jiném místě. Například já jsem se po dvou neúspěšných transferech IVF potřebovala dát do kupy, "odtruchlit" si to, zatímco můj muž už mluvil o tom, ať si zarezervuji termín operace, ať nečekáme příliš dlouho. Zjistili mi totiž endometriózu, která mohla otěhotnění bránit, já jsem ale chtěla nejdřív zkusit otěhotnět bez operace. Občas tak mezi námi vznikala nedorozumění, ale nezpůsobilo to žádné zásadní trhliny.

Věděla jsem, že jeho způsob vyrovnávání se stresem a zátěží je hledání strategie, jak z toho ven. Jsem opravdu vděčná, že jsme to spolu zvládli. Dokážu si představit, že boj s neplodností dokáže napáchat hodně škody.

Okolí mě posílalo na dovolenou

Jsou podle vás otázky týkající se absence těhotenství a dětí nevhodné? 

Ano. Bohužel z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu se otázky na vztah, manželství, svatbu a děti staly small talkem. Lidé mají pocit, že otázka "Jak se ti daří v práci?" je na stejné úrovni jako otázka "Kdy budete mít dítě?". Je to nejspíš dané tím, že v Česku stále žijeme v tradičním nastavení, kdy se očekává, že lidé dodělají vysokou školu, najdou si partnera, vezmou se a budou mít děti. A když se tak neděje, jsou zvědaví, proč to tak není.

Tohle téma jsem si řešila na psychoterapii a postupně si uvědomila, že se lidé neptají se zlým úmyslem. Nicméně hodně dlouho jsem to vnímala jako útok na mé citlivé místo. Rozčilovala jsem se, proč jsou lidé zabedněnci a chtějí mi v tom vymáchat hubu.

Nemůžeme otěhotnět, protože žijeme v zoo. Příroda nás vypnula, říká embryolog

Rodina

Vytvořila jste si nějaký obranný mechanismus? Odpovídala jste jim něco konkrétního?

Velké kouzlo pro mě udělala transparentnost. Prostě jsem řekla, že bychom miminko chtěli, ale že se nám to nedaří. Transparentnost nemusí být funkční pro každého, mně se ale osvědčila v různých sférách života. I proto o neplodnosti mluvím. Chci, aby se za ni páry nestyděly a aby si lidé, kteří s neplodností nemají zkušenost, uvědomili, jak se k ní vztahovat.

Lidé často nevědí, jak zareagovat, a uchylují se k nevyžádaným radám a devalvacím ve stylu "Ještě nebyl váš čas" nebo "Asi to tak má být". Takové komentáře mě od okolí odtahovaly, cítila jsem se nevyslyšená. Otevřeně jsem říkala, že je mi hrozně nanic, protože chci dítě, nemohu ho mít a nevím, jestli ho někdy mít budu. A lidé mě jako odpověď posílali na dovolenou, říkali, že se nemám stresovat a upínat se na to. "A jak se to dělá? Dejte mi návod." Místo toho by mi pomohlo, kdyby se daný člověk zeptal, jestli pro mě může něco udělat nebo klidně odpověděl, že neví, co má říct, protože to musí být hrozné, že ho to štve nebo že je mu to líto.

Dostala jste od okolí nějakou radu, která byla užitečná?

Nechci nikomu křivdit, ale myslím si, že ne. Poslední rok jsem si už vypěstovala jakousi bránu - reakce okolí jsem slyšela, ale nepouštěla jsem je k sobě.

Musela jsem přehodnotit, co mě dělá šťastnou

Říká se, že vše zlé je k něčemu dobré. Bylo těch pět let, kdy jste se snažili s partnerem otěhotnět, v něčem přínosných?

Naučilo mě to přemýšlet nad věcmi jinak. Plánuju a jsem dost cílevědomý systematik. Co si zamanu, toho jsem schopná dosáhnout. Ale miminko není nic, co by si člověk mohl upracovat. Také jsem musela přehodnotit, co mě dělá a nedělá spokojenou.

Indiánky: Bály jsme se, že nikdy nebudeme mít děti. Syndrom PCOS a neplodnost je tabu

Co například?

Téměř sedm let jsem pracovala jako školní psycholožka a minulý rok jsem dala výpověď. Přišlo mi hloupé měnit práci, když možná půjdu za pár měsíců na mateřskou. Nicméně jsem si pak dala mentální milník, že když se nepovede druhý transfer a já půjdu na operaci s endometriózou, dám výpověď. A taky se tak stalo a teď pracuju jako psychoterapeutka na volné noze. Spadl ze mě tlak a tíha. Ještě než jsem otěhotněla, začala jsem se ve svém životě cítit zase strašně dobře, že nestagnuju a jdu si za svými sny, byť to není dítě. Otěhotnění teď vnímám jako třešničku na dortu.

Skoro to může vypadat, jako by ty nevyžádané komentáře a rady byly v něčem pravdivé. Když jste odešla z práce, která vás nebavila, a začala být šťastná, tak se to povedlo…

Špatně se to hodnotí. Nedokážu říct, jestli se to podařilo díky tomu, že se mi zlepšila psychika, nebo kvůli tomu, že mi odoperovali endometriózu, která mohla mít na problém s otěhotněním vliv. Rozhodně ale vím, že k určitým rozhodnutím potřebuju dozrát. Čas odchodu z práce bych tak určitě neměnila, mělo to svůj čas.

Hledat viníka není cesta

Zatímco váš partner měl testy plodnosti v pořádku, vám po třech letech od rozhodnutí, že chcete dítě, zjistili endometriózu, která mohla mít na neplodnost vliv. Dávala jste si za vinu, že nemůžete mít dítě?

Často. Tehdy a možná stále mám sklony k sebemrskačství. Jsem zvyklá hledat chybu nejdřív u sebe. Byla jsem naštvaná, že já jsem ten článek, u kterého to drhne. Někdy mě napadaly ošklivé myšlenky, že kdyby měl můj muž někoho jiného, už by byl dávno táta. Skrz terapii jsem se dlouho učila, že obviňovat sebe ani hledat viníka není cesta. Mít psychologickou pomoc během procesu umělého oplodnění mi opravdu hodně pomohlo.

Jaká další témata se během terapie objevila?

Velké téma je pro mě důvěra. Důvěřovat svému tělu a v momentě, kdy jsem otěhotněla, tak důvěřovat miminku. Protože jsem systematická a trochu "control freak" (posedlá kontrolou - pozn. red), tak důvěřuji věcem, které mohu mít pod kontrolou. V momentě, kdy je pod kontrolou nemám, začínám panikařit a dost často si vytvářím fantasmagorické scénáře, které mě samozřejmě zahltí úzkostí. Potřebovala jsem začít důvěřovat tomu, že věci se budou dít, jak mají, i když do toho nemohu aktivně zasahovat.

Po pěti letech snažení jste v šestém měsíci těhotenství. Máte strach?

První týdny byly pro mě plné strachu. Pak mi ale došlo, že problém s otěhotněním neznamená, že budu mít problém v těhotenství. Řekla jsem si, že jsem si Černého Petra tahala už dlouho a v těhotenství si ho už tahat nemusím. Navíc jsem si uvědomila, že můžu být těhotná jen jednou v životě a nechci toto období strávit v masakrálním strachu z toho, že půjdu na záchod a budu mít na kalhotkách krev. Rozhodla jsem se, že budu oslavovat každý týden a každý milník, chci si užívat tady a teď.

Video: Hrozí jim neplodnost: Syndrom PCOS je tabu, bály jsme se, ženy se o tom stydí mluvit (24. 9. 2021)

Ženy se stydí za témata, která se neplodnosti týkají. Syndrom polycystických ovarií je spojen s hodně předsudky, říkají zakladatelky Indiánek. | Video: DVTV, Daniela Drtinová