reklama

"Jako malého mě rodiče bili, vyrostl ze mě slušný člověk." Fackovat děti není výchova

Pokud by jeden z rodičů bil toho druhého tak, jako trestá svoje děti, dopouštěl by se vlastně domácího násilí. Fyzické tresty při výchově potomků vnímá část veřejnosti jako normální. "Jakýkoliv trest, ať už fyzický, nebo psychický, je akt agrese, který má prokazatelné negativní dopady na zdravý psychosociální vývoj dětí," říká Zdeňka Šíp Staňková, zakladatelka projektu Děti jsou taky lidi.

Ilustrační foto
Ilustrační foto | Foto: Shutterstock

V Mongolsku, na Ukrajině, v jižním Súdánu, v Kosovu nebo v sousedních státech jsou fyzické tresty zákonně považovány za nepřijatelné. Česká republika, Slovensko či Belgie však toto ustanovení v právním řádu stále nemají, ačkoli dlouhodobé bití vlastního dítěte by v současnosti mohlo spadat pod zákaz týrání svěřené osoby.

Bití děti je v českém národě hluboko zakořeněné jako opodstatněný výchovný prostředek. "Výzkum z roku 2006 ukázal, že jen 13 procent dětí nebylo nikdy v životě trestáno. Další studie zase ukazují, že ten, kdo v dětství trestán byl, bude násilí používat ve vztazích i v budoucnu, z čehož je patrné, kde se vlastně to nutkání udeřit dítě bere," říká ředitelka Centra Locika Petra Wünschová, které dlouhodobě usiluje  o změnu občanského zákoníku.

Výchovný efekt fyzických trestů je navíc nulový a má na děti traumatizující vliv. "Je třeba jasně deklarovat, že jakýkoliv trest, ať už fyzický, nebo psychický, je akt agrese, který má prokazatelné negativní dopady na zdravý psychosociální vývoj dětí, a navíc vyvrací základní morální zásadu, že slabším se nesmí ubližovat," říká Zdeňka Šíp Staňková, zakladatelka projektu Děti jsou taky lidi.

Podle Barbory Uhlířové z organizace Persefona narušují tělesné tresty důvěru dítěte k nejbližším pečujícím osobám a matou ho, což má negativní vliv na jeho vývoj: "Bolest má nepochybně důležitý význam v učení. Když například sáhneme na rozpálenou plotýnku, pravděpodobně to víckrát neuděláme. Neměla by ale k dítěti přicházet od nejbližších pečujících osob, od maminky, tatínka, prarodičů. Ti by mu měli zajišťovat pocit bezpečí, klidu a lásky a dítě chránit. To je jeho základní životní a vývojová potřeba."

Ztráta důvěry v nejbližší osoby pak může během dalšího vývoje vyvolávat celkovou nejistotu ohledně důvěry ve svět, pomoc a vztahy obecně.

"Tělesným trestem způsobená bolest mění chování dětí pomocí strachu z trestu a v případě, že trestající osoba není na blízku, a není tudíž přítomno ohrožení, dítě nemá důvod ,poslouchat´," varuje psychoterapeut Jan Vávra z Rodičovské posilovny.

Aby se rozvinula vyšší úroveň chápání, nabízí psychoterapeut jako řešení předcházení nebezpečí nebo útěchu ve chvíli, kdy k něčemu nepříjemnému dojde.

"Někteří autoři výzkumů fyzických trestů říkají, že i když měly někdy účinek dlouhodobější, nebylo to kvůli té bolesti, ale kvůli vysvětlování, o které ho rodiče doplňovali. Takže vlastně fungovala jen ta část, která funguje i sama o sobě. Děti se učí opakováním nepovedených situací i pozorováním reakcí dospělých, na které jsou citlivé. Silné tresty učení spíše narušují," upozorňuje Vávra.

Trestání dětí je naučená reakce

Důvodů, proč rodičům v situacích, kdy chování dítěte neodpovídá společenským normám nebo rodinným zvyklostem, vyletí ruka, je několik. Jedním z nich je všeobecné přesvědčení, že jde o užitečnou a leckdy i jedinou výchovnou metodu, což je však mýtus.

Mnozí jiný výchovný postup ani neznají, jelikož v dětství sami byli biti, a často je ani nenapadne, že by to šlo jinak. Mohou být také bezradní a vyčerpaní z péče o děti a ve chvíli, kdy se je rozhodnou udeřit, nedokážou zkrotit silné emoce.

Odborníci se však shodují, že fyzické tresty k intuitivnímu rodičovství nepatří a neznalost jiného výchovného přístupu nebo neschopnost se ovládnout neomlouvá. Dospělí lidé mají řadu způsobů, jak situaci zvládnout. Ačkoli to může být náročné. 

Ve chvíli, kdy se dítě chová jinak, upadají rodiče do spirály silných emocí. Bojí se, že dítě není normální, že jsou špatní, když jej neumí uklidnit, a začínají se na něj zlobit za to, že je přivádí do nepříjemné situace. Strach i vztek pak podle expertů spouští silnou obrannou reakci v nejstarších částech mozku.

"Když mozek vyhodnotí stresovou situaci jako ohrožení, nabídne nám omezený typ reakcí, a to útok, útěk, zamrznutí nebo ochabnutí," popisuje Barbora Uhlířová s tím, že když člověk má chuť někoho praštit, centrální nervová soustava vyhodnotila, že nejlepší z těchto tří možností je právě útok.

Její slova potvrzuje i psychoterapeut Jan Vávra: "V momentě, kdy se náš organismus cítí akutně ohrožen, zvýší se tep a svalové napětí a naopak klesají schopnosti myšlení, empatie nebo sebereflexe. Jednáme na základě zvířecích instinktů."

Jenže lidé na rozdíl od jiných savců mají vyvinuté novější systémy mozku, které pomáhají nebezpečí vyhodnotit a zvolit jiný způsob řešení. "Nepotřebujeme svá mláďata kousat a ubližovat jim, abychom dali najevo, že dělají něco nebezpečného nebo něco, s čím nesouhlasíme. Máme neokortex, kde sídlí vědomé rozhodování nebo morálka. Problém je, že když jsme v silných emocích, neokortex se kvůli vlivu negativních zážitků z našeho vlastního dětství odpojí," dostává se k jádru problému Zdeňka Šíp Staňková.

Proč dítě bouchneme, a kamaráda nikoli

Rovněž Barbora Uhlířová a Jan Vávra potvrzují, že traumatické prožitky v dětství, jimiž jsou právě fyzické tresty nebo nenaplněné základní potřeby rané péče, mohou narušit spolupráci mezi těmito částmi mozku a nervovou soustavou. A ačkoli může dojít k tomu, že spontánní chuť zaútočit a udeřit dokáže rodič nejprve zastavit, nahromaděná energie a napětí jej stejně dovedou k akci, kdy potřebuje křičet nebo do něčeho bouchnout.

Na rozdíl od hádky s partnerem či známým je však při sváru s dítětem větší pravděpodobnost, že jej skutečně udeříme. Kromě toho, že jsou děti bezbranné, vede podle Petry Wünschové k jejich bití také potřeba kontroly: "Rodiče se brání pocitu bezmoci z chování dítěte, které nemají pod kontrolou. Fyzický trest je pak podle nich nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak zamýšlené poslušnosti dosáhnout."

Partnera nebo kamaráda považujeme také na rozdíl od dítěte za autoritu a napadnout je by nás ani nenapadlo. "Se známými nebo kolegy netrávíme tolik času, nejsme tolik frustrovaní jejich chováním nebo neútočí tak silně na naše hranice," přiznává ještě Barbora Uhlířová z Persefony a Jan Vávra doplňuje: "Rodiče jsou často vyčerpaní. Kamaráda, který nás štve, můžeme vídat méně často nebo od něj prostě odejít, ale malé dítě často nemůžeme opustit, a to jak situačně, tak dlouhodobě. I to se může podílet na zvýšení frustrace a přesměrování hněvu na dítě."

Proč je těžké se změnit?

Pro prarodiče je často těžké pochopit, co je na bití dětí tak špatného. Leckdy ani třicátníci netuší, jak děti vychovávat jinak. Petra Wünschová z Lociky si toto vnímání vysvětluje tak, že se nacházíme v období společenské změny: "Před 100 lety bylo možné bít děti ve škole rákoskou. Součástí zákonů dokonce bylo, že muž může jednou měsíčně zbít svoji ženu. V současné době už jsme se jako česká společnost shodli na tom, že násilí do blízkých vztahů mezi dospělými nepatří, a teď dobíháme svět, který tvrdí už přes 50 let, že není v pořádku násilí ani vůči dětem, těm nejzranitelnějším."

Děti totiž jako zranitelné bytosti potřebují ochranu rodičů, bezpečí a péči, aby se mohly zdravě vyvíjet, nikoli zažívat bolest a ponížení od svých nejbližších. 

Starší generace, stejně jako většina dnešních rodičů, vyrostla v prostředí běžných fyzických trestů, a tak je vnímají jako normu. Často používané věty jako "Já jsem v dětství taky dostával a neublížilo mi to," nebo "Byl jsem taky bit, a díky tomu ze mě vyrostl slušný člověk", jsou podle Zdeňky Šíp Staňkové typickým příkladem takzvaných obranných mechanismů, v tomto případě popření a zlehčování. "Obranné mechanismy mají za cíl chránit naši integritu. Obraz, který jsme si o sobě, ale i o světě kolem vytvořili," popisuje.

Jak se z koloběhu bití vymanit

Po vykonání fyzického trestu se rodičům často dostaví pocit viny. "Ta paradoxně nevede ke změně chování, ale spíše ke snaze na danou situaci zapomenout a nějakou dobu si myslet, že už se to nikdy nestane, dokud opět nenastane nějaká vyhrocenější situace," říká Jan Vávra. Přitom fyzické tresty nepřinášejí potomkům do života nic pozitivního a na výchovu mají nulový efekt.

A jak se má otec či matka chovat, když jim to zase ujelo? "Můžeme situaci zpětně s dítětem probrat, vysvětlit sobě i jemu, jak se přihodila, omluvit se mu bez tlaku na to, aby nám odpustilo, a trhlinku ve vztahu zkusit vyspravit. Pohrajeme si, obejmeme. To pomůže jak našemu vztahu, tak dítěti, ale i nám. Nebudeme kolem podobných situací cítit jen stres, ale i klid a dobrý pocit, že jsme to nakonec vybalancovali. To je vždy lepší, než pak ještě s dítětem nemluvit, stranit se mu ze vzteku či pocitu viny a studu," radí Jan Vávra.

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama