reklama

Psycholožky: Motivační mantry vedou k toxické pozitivitě. Cítit se nanic je normální

"Jen pozitivním lidem se dějí pozitivní věci." Podobné věty podle psycholožek Karolíny Peruth a Terezy Jirotky Beníčkové spadají do toxické pozitivity. S klienty proto probírají, proč se jim motivační mantry nedaří aplikovat. V rozhovoru autorky nové knihy Psycholožky v županu a stejnojmenného podcastu přibližují, jaké životní nastavení naopak považují za zdravé a jak se správně srovnávat.

Tereza Jirotka Beníčková a Karolína Peruth (zleva).
Tereza Jirotka Beníčková a Karolína Peruth (zleva). | Foto: Marek Žilka

V knize Psycholožky v županu rozebíráte několik témat - stigmatizaci duševních onemocnění, toxické vztahy, trauma, toxickou pozitivitu nebo perfekcionismus. Kdybyste si měly vybrat, jaké téma považujete vy osobně za nejdůležitější?

Tereza: Kdybych měla mluvit za obě, tak je to určitě stigmatizace duševního zdraví, protože to je téma nadřazené všem ostatním. Je důležité mluvit o tom, že je zásadní o sebe pečovat i po psychické stránce. Dále je to asi srovnávání a perfekcionismus. Pracuji s lidmi s nadváhou a obezitou a je to téma, které se během sezení často objevuje.

Jak se můžeme srovnávání s okolím zbavit?

Tereza: Srovnávat se s okolím je normální. Představa, že se s ostatními přestanete srovnávat, je nedosažitelný cíl. Správné porovnávání navíc může mít své benefity. Jde tedy spíš o to, jak se srovnávat zdravě, aby mě to motivovalo a neuvrhávalo do nečinnosti, frustrace nebo úzkosti.

Jak se můžeme porovnávat správně?

Tereza: V první řadě je třeba si uvědomit, s kým se srovnávám. Jsou to osoby, které jsou mi podobné, žijí podobný život? Může být frustrující srovnávat se s člověkem o mnoho let mladším, nebo naopak o mnoho let zkušenějším, případně třeba s celebritou. Podívejte se na to, jestli je váš cíl realistický. V druhé řadě si zmapujte, co ve vás porovnávání se s daným člověkem vyvolává. Co cítíte? Pokud vám porovnávání ubližuje, frustruje vás a uzavírá vás v negativním bludném kruhu, není to dobře. Každý jsme jiný, máme jiné podmínky k životu. Nejužitečnější je srovnávat se sám se sebou. Jak jsem žila dřív, co jsem zvládala dřív a jak jsem na tom teď?

Nepoužívejme "traumíčko"

V knize se věnujete také problematice traumatu. Je to slovo, které slýchám v běžné komunikaci čím dál častěji. Není tento termín někdy nadužívaný?

Tereza: Ano, někdy jej opravdu používáme nesprávně a příliš rychle. Zahrnujeme pod něj zkušenosti nebo situace, které by se jako trauma neklasifikovaly. Dokonce se občas používá i zdrobnělina "traumíčko". Trauma by se nemělo zlehčovat. Je to zásadní negativní zkušenost, která může člověka dlouhodobě ovlivnit.

V knize i ve stejnojmenném podcastu mluvíte o tom, že je třeba si dát pozor, s kým a za jakých podmínek vlastní intenzivní pocity a traumata otevřeme. Jak poznám, že můžu danému člověku důvěřovat?

Tereza: V první řadě je důležité, aby byl daný člověk transparentní v tom, co má za sebou. Jaké absolvoval studium a akreditované psychoterapeutické výcviky. Pro mě osobně je varovným znamením, když se člověk na webu opírá pouze o osobní zkušenost ve stylu: "Já jsem si tímhle prošel, a proto teď provádím ostatní." Je skvělé, že to daný člověk zvládl, ale nedává mu to právo, aby léčil a aplikoval svou zkušenost na jiné. Vždy by tam měl být nějaký odborný background. V psychologické praxi nevycházíme z vlastní zkušenosti, ale z psychologických metod a poznatků, které jsou léta prověřené.

Karolína: Dalším varovným signálem je slibování účinné a rychlé efektivity: "Zbavíme vás traumatu za týden nebo víkend." Chápu, že se chceme trápení zbavit rychle a někdy skutečně přijde krátkodobá úleva, ale obtíže často nezmizí, protože se emoce nezpracují, neopečují a někdy se vrátí i v horší formě. Stejně tak slibování, že vám daná metoda nebo víkend určitě na sto procent pomůže. Jako odborníci víme, že i kdybychom studovali dalších dvacet let, nedokážeme každému pomoci úplně stejně.

Pozitivní hesla můžou být nebezpečná

Jednu kapitolu věnujete také toxické pozitivitě. Jak byste ji popsaly?

Karolína: Je to forma pozitivity, v níž dochází k potlačování skutečných emocí. Je nezdravá, zraňující, protože zkresluje a popírá skutečnou realitu. Má negativní důsledky na vlastní prožívání, protože se člověk okrádá o porozumění sobě samému. To může mít za následek horší adaptaci na krize. Pokud totiž naopak nějakou krizí projdeme a zjistíme, že nám není příjemná, nastavíme si díky ní hranice do budoucna a možná se dané situaci dokážeme i vyhnout. Než být neustále pozitivní je lepší být opatrný a realisticky pozitivní.

Takže je důležité nevyhýbat se negativním pocitům a prožitkům?

Karolína: Ano. V jeden moment jsem zaznamenávala výbuch pozitivních motivačních citátů na sociálních sítích ve stylu "zbavte se každého negativního člověka kolem vás" a říkala jsem si, že by se takhle občas musel někdo zbavit i mě, protože i já bývám někdy negativní. Klienti za mnou často přichází s tím, že se podobnými mantrami obklopili, mají je dokonce doma vytištěné a nalepené. Jenže pak se trápí tím, že jim nejdou aplikovat, a ptají se, co je s nimi špatně. Některá taková hesla můžou být dokonce až nebezpečná, jako například "jen pozitivním lidem se budou dít pozitivní věci". Kéž by to bylo tak jednoduché. Ve výsledku můžou taková prohlášení přinášet negativní důsledky, protože se tlačíme do nepřirozenosti a očekáváme nesplnitelné věci.

A co je tedy správně?

Karolína: Jistá míra negativity je v životě přirozená a správná. Je normální, že se cítíme nanic, když se špatně vyspíme nebo se pohádáme s partnerem. Potřebujeme se občas i naštvat, abychom věděli, že máme jít jinou cestou. Měli bychom přijmout, že nemusíme být optimisté za všech okolností.

Tereza: Nejzdravější je cítit široké spektrum emocí. Nemusíme jim říkat pozitivní ani negativní, ale klidně příjemné a nepříjemné. Vyhýbání se negativnímu prožitku naopak v terapii definujeme jako problém. Daná emoce se potom může udržovat. Často vede k volbě nevhodných strategií zvládání a potlačování pocitů.

Cílem je umět překonávat krize

Takže pozitivní myšlení nefunguje?

Tereza: Předně bych řekla, že nemá podstatný efekt. Když si každé ráno budete říkat, že jste krásná, úžasná a máte báječnou kariéru a vztah, neznamená to ještě, že to tak bude. Je normální, že máme v životě období nahoru a dolů a že někdy nemyslíme pozitivně. Byla bych tak hodně opatrná, abych si tím, že mi pozitivní myšlení nefunguje, nepřivodila ještě další sekundární obtížné emoce jako například vinu nebo vztek na sebe samu, že nezvládám myslet dostatečně pozitivně.

Na druhou stranu i na terapii pracujeme se změnou myšlení. Snažíme se, aby byly naše myšlenky vyváženější, adaptabilnější a laskavě laděné. Ve výsledku pro klienta vytváříme nějakou vyváženější, alternativní myšlenku. Také pracujeme s tím, aby k sobě klient hezky mluvil, všímal si svých pozitiv a byl za ně vděčný. Neznamená to ale, že musí být pozitivní pokaždé. Snažíme se zmírnit jeho negativní pohled na sebe a často i na svět. Neznamená to nicméně, že ho učíme, aby nepříjemné emoce a myšlenky přehlížel.

Spousta z nás chce "být prostě jen v klidu a šťastná". Je to z hlediska psychologie vůbec dosažitelný stav?

Tereza: Každý člověk to bude mít jinak. S klientem se snažím dospět do stadia, kdy se bude znát natolik, že na případné životní obtíže zareaguje zdravým a přiměřeným způsobem. Aby krizí dokázal projít a opečoval se v ní. Cílem možná je, aby se člověk cítil dostatečně silný pro překonávání životních výzev a věděl, co má během takové krize dělat. Určitě to není život bez utrpení, ale naplněný život, v němž figurují příjemné a někdy i nepříjemné emoce, které dokáže člověk zdravě zpracovat.

Karolína: Cílem je nevnímat život příliš rigidně a dogmaticky, ale naopak flexibilně. Ideální stav, ve kterém chceme momentálně být, se totiž může měnit. Ve dvaceti letech jsme dost možná viděli náš vysněný duševní stav a uspokojení našich potřeb a cílů jinak než o deset let později. Je zdravé, když si člověk připustí, že se ideální stav mění. V jeden moment je pro vás možná cílem mít v životě výzvy, stres, někam se posouvat, něco zažívat a v další životní fázi budete chtít třeba méně výzev a více klidu.

Video: Mít strach podržet ženě dveře? Psycholog Rataj popisuje, proč je to vlastně dobře (26. 5. 2023)

Spotlight Aktuálně.cz - Pavel Rataj | Video: Jakub Zuzánek
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama