Ještě než se převleču do doporučených dlouhých kalhot a trika s dlouhým rukávem, s lektorkou Stefanií Jörgler řeším, jestli můžu během workshopu fotit. "Můžeme se ostatních zeptat, ale já bych chtěla, abys nefotila. Byla bych ráda, kdybys byla plně přítomná a nic tě nerozptylovalo. Když budeš fotit, nebudeš v tom naplno," odpovídá mi Stefanie, která se narodila v rakouském Grazu, ale už téměř deset let žije v Praze a mluví plynule česky. Dohodneme se, že  mi později dodá ilustrační fotografie z předchozích workshopů.

Na setkání v útulném malostranském studiu dorazí další čtyři účastnice. Některé z nás tu jsou poprvé, pozorně proto posloucháme, co nás čeká: "Hlavním pilířem playfightu je svoboda," vysvětluje Stefanie a zdůrazňuje, že během následujících čtyř hodin budeme mít vždy možnost volby. "Můžete souhlasit, nebo odmítnout, každá máte zodpovědnost sama za sebe. Pokud se vám něco nebude líbit, tak řeknete stop," upozorňuje nás instruktorka, zatímco sedíme v kruhu na vypolstrované zemi. 

PlayFight

• Metoda osobního rozvoje pro muže, ženy i smíšené skupiny
• Hlavními nástroji jsou hravý zápas a pohybové hry, upřímné sdílení, verbální reflexe a vědomá práce s tělem a emocemi
• Jedná se o bezpečné setkání pohybující se libovolně na škále hravost - dravost
• Záměrem je všímání, přijímání a vyjádření pohnutek a emocí, které se při tomto setkání objevují
• Na workshopech lektoři vytváří upřímné a zároveň bezpečné společenství, kde lidé otevírají a transformují svá osobní témata. 
• PlayFight je autorský nápad a koncept tanečníka a lektora Tomáše Wortnera. Vznikl v roce 2018

"Playfight je nenásilná komunikace v praxi. Chceme v ní být silné a vyjádřit tělem, co potřebujeme. Zároveň ale nemáme zájem nikoho zraňovat," pokračuje ve výkladu Stefanie, kterou do metody zasvětil její zakladatel, tanečník a lektor Tomáš Wortner.

V roce 2018 ji vystavěl na základě vlastní zkušenosti, když vedl jiný seberozvojový workshop a mezi dvěma jeho účastníky přetrvávalo napětí. Navrhl jim, jestli by nechtěli tenzi zmírnit formou hravého zápasu, který znal z tréninků fyzického divadla. Když bylo po všem, Tomáš oba muže vyzval, aby s ostatními sdíleli, co se v nich během hravého boje odehrávalo. Okamžik, při němž si na základě přátelské potyčky vyjasnili, z čeho vznikalo vzájemné napětí, inspiroval Tomáše k vytvoření seberozvojové metody, která staví právě na bezpečném prostoru, hravém zápasu a následné analýze prožitých pocitů.

Odkládáme každodenní masky

Vraťme se do studia. Stefanie nás vyzve k otevření úvodního kruhu, ve kterém má každá z nás říct, jak se momentálně cítí ve svém těle, promluvit o momentálních životních výzvách a svěřit se má i s tím, s jakým záměrem na setkání přišla. "Opravdu si pozorně naslouchejte. Nemyslete na to, co řeknete, až na vás přijde řada. A když na vás přijde, mluvte od srdce," vyzývá nás Stefanie, která mi o několik dnů později vysvětluje, že účelem úvodního kruhu je odložit masky, které v běžném životě nosíme, a tím vytvořit pocit bezpečí a podpory. Připomínkou, že žádná emoce není zakázaná, je opodál ležící krabička kapesníků, na kterou nás lektorka hned na začátku lekce upozornila.

Svěřuji se, že si dnes připadám unavená  a raději bych odpočívala, než se fyzicky namáhala. Přiznám se, že jsem byla předchozí noc do pozdních hodin na večírku. Před ostatními účastnicemi, které mi mlčky naslouchají, cítím i trochu studu, že to coby čtyřiatřicetiletá pracující žena "ráda táhnu do rána". Mám taky trochu strach, protože jsem se nikdy neprala a mám obavy se do své síly naplno položit, protože nechci nikomu ublížit. Mým záměrem ale zároveň je nebát se svou sílu naplno využít. Když o tom mluvím, začíná mi být jasné, že to zdaleka nebude jen otázka mého individuálního fyzického těla.

"PlayFight je laboratoř, kde si vyzkoušíte věci, které si v životě nedovolujeme nebo k nim nemáme přístup," říká lektorka Stefanie Jörgler. | Foto: Archiv playfight.cz

Ostatní ženy během sdílení mluví o bolesti z rozchodu, přepracování, nemožnosti zastavit se v koloběhu rodinného života nebo pocitu obrovského vzteku. Když jedna z nich zmíní, že je také po večírku, velmi jasně se ukáže, k čemu takové otevřené sdílení je. Ať už se jedná o to, že jste prohýřila noc, je vám líto, že si vybíjíte vztek na dětech, nebo se snažíte ve slabých momentech ovládnout touhu nenapsat bývalému, díky sdílení se v tom necítíte tak sama. 

Vezmi si vztek do playfightu

Po úvodním kruhu si dáváme několikaminutovou rozcvičku, samy i ve dvojicích. Cílem je naladit se na své tělo, energii a momentální rozpoložení. Po chvíli mě začíná dráždit trochu infantilní hravost Stefanie, kterou do našeho kruhu účelně vnáší konkrétními cviky. Například máme stát proti sobě a snažit se dlaněmi dotknout ramen své kolegyně, zatímco ona se doteku brání a snaží se o totéž. Začínám být z nějakého důvodu naštvaná a hra mě irituje, připadám si trochu jako hloupé dítě, které navíc někdo pořád otravuje. "A tohle je přesně ten skvělý moment! Pokud se v tobě začne probouzet vztek, můžeš si ho vzít s sebou do playfightu," vysvětluje mi později Stefanie.

Stefanie Jörgler

• Vyrostla v Grazu, je klaunka, performerka, meditační facilitátorka, lektorka, vede workshopy PlayFightu.
• Vystudovala nonverbální divadlo na HAMU v Praze a více než 15 let se věnuje meditaci a seberozvoji. Kromě divadla je také nadšenou tanečnicí. Vede ženské kruhy a nabízí sezení zaměřená na seberozvoj prostřednictvím meditace.

Po rozcvičce se vracíme do kruhu a začíná hlavní část večera, která je věnovaná několika playfightům. Stefanie vysvětluje, jak konkrétně budou vypadat. Každý z nich má přibližně čtyři minuty a jejich cílem je prozkoumávat chuť ke hře a zápasu, všímat si, jak se u toho cítíme, a zároveň dostat partnerku na lopatky. Sedíme kolem sebe v kruhu, díváme se vzájemně do očí. Kdokoliv z kruhu může ostatní vyzvat k souboji, je ale možné odmítnout. Protože se bojím, rozhodnu se to mít co nejdřív za sebou a vyzvu tak na souboj ženu, která pracuje jako psycholožka a je mámou dvouletého syna. Mou nabídku přijme.

Posuneme se doprostřed kruhu, ostatní ženy kolem nás svou přítomností vytvářejí pocit bezpečí. V případě dynamického kontaktu nás chrání před tím, abychom narazily do zdi. I když se v playfightu může bojovat ve stoje, pro nás jako pro začátečnice je z bezpečnostních důvodů maximální výška na kolenou. Než vstoupíme do fyzického kontaktu, ladíme se samy na sebe i na partnerku společným dechovým cvičením, které Stefanie na začátku vysvětlila. Působí na mě trochu jako magický rituál, díky němuž se uzemním a plně naladím na přítomný okamžik. Když otevřeme oči, sevřeme ruce v pěst, kterými o sebe navzájem ťukneme a řekneme: "Playfight", což je výzva k zahájení "boje".

Každý je zodpovědný sám za sebe

S druhou ženou se ze začátku jen tak popichujeme, šťoucháme do sebe prstem, až mě tahle hravost a chichotání, kdy se v běžném životě usmívám častěji, než ve skutečnosti chci, začne štvát a rozhodnu se zatlačit do jejích ramen a povalit ji na zem. Ona se samozřejmě brání a tak na lopatkách skončím několikrát za sebou já. Zjišťuji, že mi pocit poražené nevadí, ale s každým dotekem matračky zády ve mně narůstá vztek a odhodlání "ji dostat".

Rozhodnu se jít do boje naplno a přestávám vnímat okolí. Snažíme se jedna druhou položit na lopatky, válíme se po sobě a kutálíme, jen letmo si všimnu, že jsme kousek od ostatních účastnic, které hlídají, abychom nenarazily do zdi. Když nám začnou docházet síly, propukneme v smích a já si uvědomím, jak je úlevné a léčivé dát najevo fyzicky i verbálně svůj vztek. Může pak totiž velmi rychle přejít do radosti, smíchu a tentokrát do upřímného, nikoliv zdvořilého úsměvu.

"Celý život chodím na terapii," přiznává Martha Issová

Celebrity

Po čtyřech minutách playfightu se uprostřed kruhu posadíme proti sobě a máme s ostatními sdílet, co jsme během zápasu cítily, a také ocenit partnerku. Děkuji jí za to, že jsme se mohly opravdu prát, a zároveň sdílím myšlenku, která bude pro mě z tohoto workshopu jednou z nejdůležitějších. "Jsem ráda, že jsem mohla plně využít svou sílu a být sama sebou. Bylo hrozně úlevné nestarat se o to, co si myslíš a cítíš, a spolehnout se na to, že mi prostě řekneš, když se ti něco nebude líbit. Mohla jsem se totiž spolehnout na to, že jsme každá zodpovědná sama za sebe. Taky bylo skvělé vyjádřit svůj vztek," svěřuji se během sdílení.

Stefanie můj vztek komentuje o několik dnů později: "Pocity, kterých se bojíme, vnímáme negativně. V naší společnosti nezažíváme mnoho momentů, kdy bychom se cítili ve svém vzteku přijatí. Je to emoce, která může být nebezpečná, nicméně je to také linka, která nám dává zprávu, že už máme něčeho dost, někdo překračuje naše hranice," přemýšlí lektorka.

Umění říct "ne"

Mezi další témata, která se během workshopu řeší často, patří nastavování hranic a také pocit odmítnutí. Srovnat se s ním musela i bruneta Dominika, která pozvala do kruhu Stefanii - a ta jí překvapivě nevyhověla. Nikdo z přítomných žen hned nereagoval ani na další její výzvu a tím, jestli chci nabídku na zápas přijmout, jsem si nebyla jistá ani já. Byl to pro mě vzácný moment k zastavení. Uvědomila jsem si, že je pro mě důležité, abych do kruhu šla kvůli sobě, a ne jen kvůli utěšení partnerky.

Vstoupit do galerie | 19 "Lidi chtějí chvaty, ale neumějí psychicky zvládat konflikty," říká mistr krav magy

Po několika minutách na rozmyšlenou jsem si ujasnila, že na pozvání vyzyvatelky kývnu. Díky oddychovému času jsem dospěla k důležitému poznání: svá rozhodnutí nechci automaticky přizpůsobovat tomu, co je zrovna "správné" a "hezké". Je úplně v pořádku si dát čas na ujasnění postoje, zda se nejedná o zautomatizovaný souhlas, kterým chceme vyhovět především ostatním.

"Často jsme odpojeni od své autenticity. Spočívá mimo jiné právě v tom, že někdy něco chci, někdy ne a mám odvahu své potřeby komunikovat a chránit si hranice," analyzuje později situaci lektorka a dává praktický příklad ze života:  "Někdo u mě třeba bude na návštěvě a já už budu chtít, aby daný člověk odešel. Nemusím se kvůli tomu kousat do rtu a následně se cítit naštvaná, že neodchází. Místo toho můžu říct: 'Jsem strašně ráda, že jsi tady, ale teď bych potřebovala nějaký čas pro sebe, můžeme se už teď rozloučit?'" popisuje Stefanie a dodává, že pocit odmítnutí je na každém workshopu velkým tématem.

"I když může být 'ne' nepříjemné a těžké, nemusí jím končit celý vztah. Takové poznání je velmi užitečné v běžném životě. Uvědomění, že když váš někdo večer pošle domů, není to osobní a neznamená to, že už vás nikdy nechce vidět," vysvětluje mi Stefanie později.

Zranitelnost a síla se nevylučují

Každý playfight byl jiný. Zápas s Dominikou, která před chvílí musela čelit odmítnutí, jsme začínaly dlouhým objetím a hlazením po zádech. Cítila jsem, že ji prvotní "ne" a následné dlouhé ticho zasáhlo. Po chvilkovém spočinutí, pár slzách a blízkém kontaktu jsme nicméně pomalu začaly bojovat a nakonec to pro mě byl jeden z nejsilnějších a také nejnaplněnějších zápasů toho večera. Nejspíš právě kvůli hlubokým emocím, které jej odstartovaly. Čím více kruhů jsem také měla za sebou, tím méně jsem se styděla a bála.

Od workshopu uběhlo už pár týdnů, i s odstupem času jsem si uchovala několik důležitých zkušeností. Pochopila jsem, jak silnou podporu si během jednoho večera dokáže vyjádřit pět žen. Uvědomila jsem si, že mohu být zároveň silná i zranitelná, protože se jedná o kvality, které se vzájemně nevylučují a jsou vlastní každé ženě. Nejsilnější pro mě ale bylo uvědomění, že se můžu do své síly takzvaně bez obav položit a být sama sebou, protože zodpovědná za své činy jsem já a nikdo jiný. Bylo skvělé být obklopená lidmi, kteří uvažují stejně, a když potřebují, jednoduše řeknou: "Stop".