"Měla jsem pocit, že jsem selhala, a dlouho jsem si to vyčítala. Jako jediný správný porod jsem vnímala ten vaginální," říká sedmatřicetiletá účetní Renata, která císařským řezem přivedla na svět všechny tři děti. "Bála jsem se, že nebudu dobrá matka, protože spolu nebudeme tak propojení, jako kdybych rodila přirozeně," popisuje Renata své pocity.

Máma sedmileté Báry, pětiletého Františka a dvouletého Antonína je už dnes ráda, že se děti hlavně narodily zdravé. Myšlenky na to, že selhala, se ale vracely s každým porodem. "Na druhý porod jsem se připravovala a doufala, že tak proběhne přirozeně. Když to zase nedopadlo, bylo to pro mě velké zklamání. V porodnici jsem to obrečela a pokládala si milion otázek, proč to nevyšlo. A i když jsem u třetího dítěte věděla, že to jinak nepůjde, stejně jsem si přála, aby to bylo jinak," říká Renata.

Nezažila jsem opravdový porod

Klinická psycholožka a psychoterapeutka Renata Banášová, která spolupracuje s organizací Úsměv mámy, potvrzuje, že její klientky mají po císařském řezu pocit nedobře provedeného výkonu. "Cítí vinu, stud, méněcennost a selhání. Většinou jsou to ženy, které neměly císařský řez v plánu, nebo jim ho doporučil lékaře, ale nebyly s ním ztotožněné," vysvětluje.

Do pocitů takových žen podle ní často vstupuje mýtus, že pokud přivedly na svět dítě císařským řezem, nerodily "normálně". "A to navzdory tomu, že se připravovaly, četly knihy, chodily na kurzy. Spontánní porod přijaly jako jediný možný. Měly by ale vzít v úvahu, že u porodu nikdy nejsou samy. Jsou v tom spolu s miminkem, které má už teď své potřeby a specifika, o nichž dopředu často nikdo neví," říká Banášová.

Realita se často dostává s původními představami maminek do rozporu. "Žijí v mýtu, že nezažily opravdový porod. Císař je ale také opravdový porod a ženy by se měly přestat samy sebe ptát, co udělaly špatně," upozorňuje Banášová.

Přestaňme císařský řez zatracovat

Císařský řez jako tragédii pro počátek mateřství vnímala také devětatřicetiletá laborantka Jana, máma tří dětí. "Možná, že kdybych nebyla z císaře tak vyděšená, kdybych na něj nebyla kvůli ideologii ‚jediného správného porodu‘ tak negativně naladěná, narodilo by se první dítě přirozenou cestou," říká žena, která své první dítě přivedla na svět císařským řezem a další dvě vaginálně.

"Je třeba začít kultivovat veřejnou debatu o císařském řezu. Mluvit jak o rizicích, tak o přínosech různých medicínských zákroků bez zbytečných zúzkostňujících balastů," míní Jana, podle níž by se měl přestat císařský řez ve společnosti zatracovat: "Spíš by měly vznikat manuály, jak ženy rodící tímto způsobem podpořit. I císařský řez se dá vést citlivě, s bondingem, s prožitkem podobným vaginálnímu porodu. Důležitá je rekonvalescence, postupné posilování středu těla a narušených břišních svalů," vyjmenovává.

Podle Banášové se téma přirozeného porodu dostává v posledních letech do popředí zájmu mladých žen i médií. I my jsme minulý rok v květnu v této souvislosti psali o porodním traumatu. Způsobuje ho necitlivý přístup v některých porodnicích, které podle natočených dokumentů (Neviditelná, pozn. red.), slov odbornic i konkrétních žen nerozlišují přirozený porod od toho patologického.

Banášová ale upozorňuje, že ženy se mezi sebou v honbě za co nejlepším přirozeným porodem mohou srovnávat a předhánět se v tom, "která je lepší". "Vytrácí se jedinečnost a přirozenost porodu se paradoxně stává úzkým hrdlem, kterým projde jen málo žen. Nicméně právě to se prezentuje jako norma," vysvětluje.

Pocit selhání navíc posiluje případná absence bondingu nebo kojení. "Bonding bývá součástí představy onoho dokonalého a přirozeného porodu. Žena tak může mít pocit, že je vše ztracené. Rezignuje, je lhostejná a někdy může k dítěti cítit i hněv," popisuje Banášová.

Tvrzení WHO je zastaralé

K démonizování porodů císařským řezem podle přednosty Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Ostravy Ondřeje Šimetky také přispívá tvrzení, že máme v Česku vyšší procento těchto porodů, než doporučuje Světová zdravotnická organizace (WHO), které má být 10-15 procent. Podle statistik z minulého roku se u nás provedlo 25,8 procenta císařských řezů.

Češky nemají při porodu na výběr, nejdůležitější je psychika, říká porodní asistentka

Žena

"Původní výrok WHO je z roku 1985. Situace se od té doby velmi změnila. Hlavním ukazatelem péče už není úmrtnost matek a dětí, ale kvalita života a nemocnost. Právě tu lze v mnoha případech ovlivnit správně provedeným císařským řezem," vysvětluje Šimetka. Původní tvrzení WHO je tak podle něj zastaralé. "Navíc se také velmi změnila populace rodiček," dodává. 

"I WHO samotná svůj výrok už upravila. Nejprve na hodnotu kolem 19 procent, později ale dokonce přešla k doporučení, že bychom se neměli upínat k je konkrétnímu číslu, ale zaměřit se na fakt, aby císařským řezem rodila žena, která tento způsob porodu potřebuje, a abychom neprováděli císařské řezy zbytečně," říká Šimetka.

Císařský řez nebyl potřeba

Podle Šimetky tak české ženy může tvrzení, že máme výrazně vyšší procento porodů císařským řezem, než je nutné, traumatizovat: "Když si tohle ženy přečtou, mohou mít pak pocit, že to tak nemuselo být," míní. "Samozřejmě neříkám, že se v některých porodnicích nebo celých regionech nedělá více císařských řezů, než je ve skutečnosti potřeba. 

Problém byl, že až do letošního roku neměla veřejnost přístup k datům z jednotlivých českých porodnic," uvádí a dodává, že WHO před několika lety navíc přijalo i doporučení provádět v porodnicích tzv. Robsonovu klasifikaci císařských řezů.

Poporodní deprese je tabu, matky se ji stydí přiznat. Trpí jí až tři čtvrtiny z nich

Žena

Ženy se v ní dělí do deseti skupin podle jednoduchých charakteristik (například prvo- a vícerodičky nebo poloha plodu) a sleduje se, kolik v jednotlivých skupinách lékaři provedli císařských řezů. "Je to jediná metoda, jak se dají srovnat jednotlivé porodnice mezi sebou. Pak by se ukázalo, ve kterých porodnicích nebo českých regionech je výrazně více císařských řezů než jinde," říká Šimetka.

Přemýšlela jsem, co jsem mohla změnit

Pocity selhání mohou podle Banášové trvat někdy jen pár týdnů, v jiných případech se mohou rozvinout až do deprese. "Císař urychlil některé emoční procesy, které jsem měla už před mateřstvím. Bála jsem se, že děti nebudu mít dost ráda, nebo ony mě, že tuto roli nezvládnu. Po císaři jsem začala mít také mnoho fyzických potíží. Kvůli ochablým svalům stabilizačního systému jsem si vážně poranila koleno. Mnoho měsíců jsem téměř nechodila a přibrala jsem. Tohle všechno vyústilo v dlouhou poporodní depresi," popisuje Jana, která pořád přemýšlela, co mohla udělat jinak.

"Přehrávala jsem si scénář porodu, jestli jsem mohla něco změnit. Dlouho mě to zaměstnávalo a urputná snaha o jediný správný porodní scénář mě v lecčem zablokovala," vzpomíná máma tří dětí, která začala docházet na psychoterapie. Ve zlepšení psychického stavu jí pomohly dva následující vaginální porody, terapie a pochopení psychologické zátěže, která ji v případě prvního porodu hodně ovlivnila. "Uvědomila jsem si, že císař není takové stigma a tragédie pro začátek mateřství. Například kojení nebyl vůbec problém," uvádí.

Jana si postupem času uvědomila, že je úplně jedno, jak její děti přišly na svět, a jediné, na čem záleží, je fakt, že jsou zdravé. "Navíc na jedné konferenci, kde se hovořilo o císařském řezu, řekla přednášející jednu pro mě důležitou větu, která mě navždy zbavila pochybností o tom, zda jsem neselhala: ‚Ne, každá žena opravdu není schopná porodit přirozeně.'"

Mohlo by vás zajímat: Nýdl: Dcera vážila půl kila. Byl to boj o holý život, uvědomil jsem si křehkost bytí (2. 10. 2021)

Nejdříve jsme se báli, že to nepřežije žena, a pak jsem si několik hodin myslel, že nežije Johanka, líčí hudebník, který vydal album Dítě z větru. | Video: Daniela Písařovicová