Oddný Eir: Líbila by se mi dlouhá rodičovská, jakou máte v Česku. Izolaci ale nesnesu
V knize Láska v troskách, která loni vyšla v češtině, islandská spisovatelka Oddný Eir fantazíruje o Islandu nezasaženém turismem, kde si ženy zároveň zachovávají svá vydobytá práva. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluvila o tom, kde má Island v genderové rovnosti nedostatky, a popsala, v čem podle ní spočívá ženská moudrost. Literátka v červenci zavítá do Česka v rámci Měsíce autorského čtení.
Island se často dává za příklad genderové rovnosti. Vy jste žila třeba v Maďarsku nebo ve Francii. Je Island skutečně nejlepší místo na světě, kde může žena žít?
To je opravdu dobrá, ale velmi složitá otázka. Jsem hrdá na to, jak v tomto ohledu vypadá naše legislativa. Sdílím kancelář se ženou, která byla jednou ze zakladatelek islandského ženského hnutí. Když vypráví o tom, co všechno se jim podařilo v sedmdesátých letech prosadit, říkám si, že nyní jsme na tom opravdu dobře. Teď ale prožíváme takový zvláštní boj týkající se MeToo a sexualizovaného násilí. Řekla bych, že jsme naši situaci na Islandu několik let považovali za samozřejmou a o takových otázkách jsme ani nepřemýšleli. Ve Francii jsem ale velmi silně pocítila rozdíl mezi ní a Islandem, ženy jsou tam ohromně sexualizovány a objektifikovány, snad poprvé jsem si tam uvědomila, že mám prsa. Přesto jsou jisté věci, které bych mohla na Islandu kritizovat, i když býváme ve statistikách první.
Na papíře to vypadá, že je Island možná ještě spolu s Finskem v tomto ohledu rájem na zemi. Co byste tedy kritizovala?
Před několika lety se feminismus znovu stal tématem. Zdá se, že je to boj, který nikdy nekončí. Je třeba mít feministickou frakci v každé politické straně, ale mají je jen ty levicové. I když jsou zde práva a mzdy mužů a žen téměř stejné, stále existují skryté problémy a přetrvávají tradiční role. Na Islandu je navíc velký problém s domácím násilím, jehož míra během pandemie velmi vzrostla. Zvýšila se také sebevražednost mladých mužů a nejsem si jistá, zda to má co do činění s problematikou genderu nebo LGBT komunity. Ačkoliv jsme na tom i s právy LGBT komunity velmi dobře, mluvila jsem třeba s jedním farmářem, a když jsem mu říkala, že jedu na gay pride, odpověděl mi: co, jaký gay pride? A já si v tu chvíli řekla: sakra, máme ještě dlouhou cestu před sebou. Co je na Islandu skvělé, je to, že rodičovská dovolená je pro otce skoro stejně dlouhá jako pro ženy. Lidé za to bojovali roky.
V Česku chodí na rodičovskou jen dvě procenta mužů. Sdílená rodičovská přitom podle mě může řadu věcí změnit.
To si myslím také, už jen tím, že má člověk na výběr. Otec mého syna je o více než deset let starší než já a žila jsem s ním na vesnici. Měl možnost vzít si otcovskou dovolenou, ale příspěvek mu přišel o tolik nižší než jeho mzda, že si nedokázal představit, že bude doma. Zároveň měl pocit, že starat se o dítě a o domácnost je velice těžké. Ptala jsem se ho: Můžeš zůstat doma aspoň měsíc? Nepamatuju si, co mi odpověděl, ale nakonec byl doma jen pár dní, možná týden. Měl hroznou práci, chodíval domů pozdě, čekávala jsem na něj. Měla jsem dítě velmi pozdě, proto si mateřskou roli moc užívám. Ale roli starosvětské ženy v domácnosti jsem si opravdu neužívala. Zjistila jsem, že ženy na venkově jsou pořád doma, izolované. Došlo mi, jak jsme stále staromódní. I má velmi vzdělaná matka, která měla solidní kariéru, musela vždycky tak nějak více bojovat o svůj prostor než otec.
České ženy často bývají s dítětem mimo trh práce celé tři roky.
To je opravdu velmi dlouho. Ale mně by se to vlastně líbilo, být jen doma s dítětem. Ale nelíbilo by se mi být závislá na muži, který by domů nosil peníze. Samo o sobě je velmi dobré být s dítětem dlouho doma. Ale nemohla bych být izolovaná.
V jednom rozhovoru jste řekla, že je pro ženy typické zajímat se o svou rodinu a zároveň o svět okolo. Opravdu si myslíte, že jsou ženy v tomto odlišné?
Záleží na tom, z jaké feministické teorie vycházíte, občas si člověk může protiřečit. Ale myslela jsem tím to, že ženy díky kulturním zvyklostem lépe chápou, že je nutné pečovat o vztahy. Například vaše dítě musí mít i jiné vztahy než ten se svou matku, pokud by se vám něco stalo. Pro ženu i pro její rodinu je výhodnější, pokud svět vnímá v jeho celistvosti. V tom spočívá ženská moudrost, vnímat příčiny a důsledky. Nemusí se jednat nutně o ženu, hovořím spíše o femininní části naší kultury.
Nejsou v tom ale stále ty tradiční genderové role? Pečovat o svou rodinu a o své okolí…
Ano samozřejmě, ale na Islandu se genderové role již velmi prolínají. Pro mě jsou osobní a politické otázky velmi blízké a myslím, že toto propojení bychom měli nyní pochopit. Již před pandemií spousta vědců mluvila o tom, že to, co uděláte například tady na Islandu, ovlivní někoho v Africe. Nikdo tomu tehdy doopravdy neporozuměl. Virus nám to možná trochu ukázal, nezná hranice. Stejně tak klimatická změna nás ovlivní všechny.
Oddný Eir Aevarsdóttir (49)
- Narodila se v Reykjavíku, žila v Maďarsku, v USA, ve Švédsku a ve Francii, kde získala doktorát na Pařížské Sorbonně.
- Vydala tři autobiografické novely, z nichž nejznámější, Láka v troskách, získala Islandskou literární cenu, Islandskou cenu pro ženské autorky a Evropskou literární cenu.
- Angažuje se také v oblasti výtvarného a vizuálního umění, v New Yorku a v Reykjavíku provozovala galerie.
- Se svým bratrem Uggim Aevarssonem založila nakladatelství Apaflasa.
- Je blízkou přítelkyní islandské zpěvačky Björk, pro níž napsala texty k albům Vulnicura a Biophilia a s níž se angažovala v klimatickém aktivismu.
- Kandidovala do parlamentu za Islandskou socialistickou stranu, akcentovala zejména environmentální témata.
Takže soukromá a veřejná sféra jsou propojené.
Propojené novým způsobem, řekla bych. Soukromá sféra se stala více politickou.
Literatura často hovoří o tom, že k oddělení soukromé a veřejné sféry došlo v 19. století, kdy se soukromá sféra stala doménou žen a veřejná sférou mužů. Myslím, že je stále vnímáme jako oddělené. Pokud vás tedy správně chápu, měli bychom tyto světy znovu propojit.
Možná ne propojit ve smyslu smazat mezi nimi veškeré rozdíly. Ale to rozdělení je dnes úplně jinde a my ještě přesně nevíme, kde. Nyní se všechno trochu rozpadá. Je to něco, co mě vzrušuje a zároveň děsí, ale jsem nadšená z toho, že žijeme v době, kdy můžeme pomoci redefinovat, kde se nachází soukromé a kde veřejné. Je například zajímavé, že kauzy MeToo řešíme víc na internetu než na legislativní úrovni. Považuji to za nešťastné, ale zároveň za pochopitelné.
Vzpomínala jste, jak jste žila na venkově na jihu Islandu. Proč jste se vrátila do Reykjavíku?
Moje babička žila na samotě na severu Islandu. Poté, co můj dědeček zemřel, si otevřela penzion, to bylo tak před třiceti lety. Tehdy bylo velice těžké lidi přesvědčit, aby za pohostinnost platili, protože dříve bylo zvykem na takto řídce osídlených místech každého pohostit automaticky. Před deseti lety jsem se přestěhovala na jih Islandu, koupila jsem si kozy, ovce, traktor. Ale tehdy se během jednoho roku všechno změnilo. Téměř v každém domě otevřel hotel nebo penzion.
Proto jste odešla?
Částečně. Byla jsem smutná, že jsou kvůli turismu všichni velmi zaneprázdnění. Bylo to ale také kvůli tomu, že jsem se rozešla s otcem mého dítěte. Pořád tam mám kozy, syn tam navíc jezdívá za svým otcem, mám to místo ráda. Ze začátku jsem tam hodně psala, ale když se mi narodilo dítě, začala jsem se cítit trochu jako starosvětská žena v domácnosti. Měla jsem pocit, jako bych udělala krok zpět. Genderové role zde byly tak pevně dané. Když jsem žila ve Francii, snažila jsem se je dekonstruovat, diskutovat o roli moderní ženy, matky. Dospěla jsem tedy k tomu, že to asi není místo pro mě.
Je žena ve městě svobodnější?
To je složitá otázka. Trochu se tím zabývám ve své nové knize. Když to vezmu ze svého osobního hlediska, tak pouhý fakt, že má rodina žila ve městě, mi dával více svobody, protože mi mohli pomoci. Myslím, že i single matka na vesnici může být svobodná, ale když jsou všichni tak zaneprázdnění, nechcete je žádat, aby vám pohlídali dítě, protože jedete do Reykjavíku na literární konferenci. Takže myslím, že je to spíš o tom, kde žije vaše rodina.
Inspiroval vás venkov ke psaní více než město, nebo inspiraci nacházíte jen sama v sobě?
Když jsem začala psát, rozhodla jsem se, že to budou z většiny autobiografie, protože mi to připadalo feministické. V té době nebylo mnoho mladých žen, které by psaly autobiografie, vydávaly je jen slavné osobnosti nebo politici. Nepíši ale o tom, co jsem v životě dokázala, ale o sobě v určitých situacích. Takže pobyt na venkově pro mě byl velkou inspirací. Zabývám se také otázkou lidského společenství, toho, kam člověk patří a nepatří. Jako mladá jsem žila v Maďarsku, v Paříží, v New Yorku, ve Švédsku. S věkem mám pocit, že se kruh uzavřel, žiju na místě, kde jsem bydlela jako malá, mí rodiče žili hned vedle. Uvědomila jsem si, že společenství, kterým se zabývám, nemusí být v cizině. Stačí, že můj syn začne chodit do nové školy, a mohu přemýšlet o rodičích jeho spolužáků nebo o jeho kamarádech. Kamkoliv jdu, nacházím inspirací, ale každodenní kontakt se zvířaty a s přírodou je velkým podnětem k tvorbě.
Mohlo by vás zajímat: Kovářová: Na konci snu o emancipaci je často osamění
