Jsme na sebe stále náročnější, tvrdí nová studie. Začala epidemie perfekcionismu
Deprese, úzkost, obsedantně kompulzivní porucha či poruchy příjmu potravy. Takové důsledky může mít touha po dokonalosti. Někteří odborníci dokonce mluví o „skryté epidemii perfekcionismu“. I když se zdálo, že díky pandemii koronaviru slevíme z přehnaných nároků na sebe samé, a "budeme lepší", odborníci upozorňují, že se vracíme do starých kolejí.
Podle výsledků výzkumu z roku 2019 provedeném na 40 tisících amerických, britských a kanadských studentech a studentkách vzrostl u vysokoškoláků od roku 1989 perfekcionismus o 33 procent. Vedoucí studie Thomas Curran z britské University of Bath v souvislosti s nárůstem čísla pro deník The Guardian to označil ta "skrytou epidemii perfekcionismu". Akademická média jako Harward Business Review a York University News upozorňují, že právě poslední dva roky pandemie jsou pro lidi s touhou po dokonalosti výzvou.
Ať už se jedná o studenty a studentky, pracující matky a otce či vrcholové manažery a manažerky, ženy i muži musí reagovat na neustále se měnící a především náročnější podmínky, které jim neumožňují, aby bylo vše podle jejich ideálních představ, což jim způsobuje ještě větší pocity úzkosti či deprese. Nárůst perfekcionismu u svých klientů pozoruje psychoterapeutka a členka České asociace pro psychoterapii Renáta Složilová, spojuje jej právě s covidem.
Perfekcionismus s pandemií nezmizel, jen se změnil
"Jedná se o kombinaci vnějšího a vnitřního tlaku, který se stále zvyšuje. Klienti mají navíc pocit, že nevidí jeho konec. Na začátku pandemie se zdála situace, kdy jsou lidé více sami se sebou, pozitivní. Nacházeli si radost v běžných věcech. Teď se ale ukazuje, že toto intenzivní vnímání sama sebe a svého života zvyšuje tendence, které už ve své povaze daný jedinec má. Perfekcionisté tak na sebe začali vyvíjet ještě větší tlaky," vysvětluje Složilová a dodává, že v této souvislosti její klienti zmiňují narůstající psychosomatické příznaky jako bolest hlavy, zad, dlouhotrvající kašel či zánětlivá a kožní onemocnění.
Psychoanalytik Josh Cohen v článku pro britský týdeník The Economist z letošního srpna se svěřil s tím, že v jeho praxi neuplyne den, aniž by se nesetkal s klientem, který si stěžuje na nesplnění svých náročných očekávání. S nástupem pandemie tyto tendence podle něj začaly slábnout, lidé se začali věnovat obyčejným potěšením jako pečení, chůze, čtení nebo hraní stolních her s dětmi.
"Shovívavost klientů k sobě samým ale postupně mizí a objevují se opět ty staré požadavky po dokonalosti," píše Cohen, který u svých pacientů pozoruje, že stejně jako virus samotný, i perfekcionismus se přizpůsobil novým podmínkám. "Lidé chtějí být kvůli komunikaci s pracovním týmem co nejdéle připojení online a doma zastat co nejvíce domácích prací, zpřísnili si režim cvičení a pečlivěji sledují výuku svých dětí," popisuje.
Neexistuje omluva na to, proč slevit ze svých požadavků
Projevy perfekcionismu se liší u každého člověka, i z toho důvodu Světová zdravotnická organizace nedokáže vypomoci s jednotnou diagnózu. Často se překrývá s množstvím jiných duševních poruch jako úzkost, deprese, anorexie či bulimie.
Podle Složilové mají v sobě perfekcionisté neustálého vnitřního kritika, jenž jim diktuje požadavky, že by měli být dokonalí, nikdy by neměli dělat chyby, zklamat ostatní či ztrácet kontrolu. Takové osobě chybí pocit vnitřní hodnoty, proto se poměřuje na základě vnějších faktorů, jako jsou studijní, sportovní a pracovní výsledky. Když nesplňuje svá očekávání, cítí stud a ponížení.
The Guardian popisuje příběh doktoranda chemie Toma Nicola. Ten každý den dodržoval jasně naplánovaný rozvrh i přesto, že měl problémy se spánkem a spal pouhé dvě hodiny denně. Například jedl a pil pouze vodu v předem určený čas, vyhýbal se kofeinu, pravidelně cvičil (nicméně především proto, aby překonal rekord svého otce v uběhnutém čase na jeden kilometr) a všechny obrazovky a monitory vypínal v devět hodin večer. "Neexistovala žádná omluva, proč slevit ze svých požadavků. I když jsem spal málo, vyčítal jsem si, že nejsem schopný pracovat. Říkal jsem si, že jsem hrozný, a připadal jsem si k ničemu," popisuje pětadvacetiletý Nicol svou touhu po ideální verzi sebe samého, kterou se v současné době snaží s pomocí psychoterapeuta dostat pod kontrolu.
Štěstí rovná se realita minus očekávání
Začarovaný kruh perfekcionismu spočívá podle Složilové v tom, že sami sebe chytáme do takzvané pasti dokonalosti. "Vytvoříme si určitou představu a jsme věčně nespokojení s tím, že ji nenaplňujeme. A pokud se nám to podaří, vymyslíme si další, často ještě větší tlak. Takový přístup je pro psychiku velmi náročný," vysvětluje psychoterapeutka.
Pro perfekcionisty má takový styl života podle ní konkrétní funkci, ať už se snaží dosáhnout lepších výsledků, nebo touží po kontrole. "Během terapeutických sezení často narazíme na to, že chtějí mít ve skutečnosti věci pod kontrolou. Když si tuto propojenost uvědomí, velmi často svůj problém - a další s ním spojené - vyřeší. Jedna žena byla například v životě nespokojená, protože toužila po dokonalém těle. A tato touha byla spojená právě s nutkáním kontrolovat svůj vzhled a váhu," uvádí konkrétní příklad Složilová.
Jednoduché řešení v takovém boji nabídl bývalý pracovník Google X Mo Gawdat v knize Solve for Happy: Engineer Your Path to Joy z roku 2019. Jeho rovnice na spokojený život zní následovně: Štěstí rovná se realita minus očekávání. Složilová věří, že stále stupňující se nároky a tlaky plynoucí z pandemie nás ve výsledku nasměrují k vnitřní síle, klidu a potenciálu. "Právě teď máme možnost zažívat situace, v nichž není pro perfekcionismus místo. Musíme se učit improvizovat a řešit to, co je v danou chvíli opravdu důležité, a nezabývat se tím, jak bych si to ideálně představoval. Není na to totiž čas. Díky tomu si můžeme uvědomit, že nemá v životě smysl dělat věci, které nás vlastně netěší a nevychází z nás samých, ale z našich či od ostatních přejatých představ," uzavírá.
Mohlo by vás zajímat: Deprese a riziko sebevražd v karanténě? Tak velký nárůst nás překvapil, říká expert (25. 9. 2020)
