reklama

Krása, která skoro vymizela. Je to úchvatná alchymie na látce, ukazuje výstava

Metoda, která vzoruje textil modrým rostlinným barvivem, je známá už dva tisíce let. V případě výstavy s názvem Móda v modré, která se po ročním odkladu otevřela letos 25. listopadu v budově Uměleckoprůmyslového musea v Praze, se jedná o propojení dvou zdánlivě vzdálených kultur - české a japonské. Představuje krásy i historické útrapy tradiční techniky v dějinách lidstva.

Prohlédnout grafiku
Foto: Ondřej Kocourek

Přestože se obě techniky, český a moravský modrotisk a japonské aizorne, od sebe liší, obě tradice mají v současnosti něco společného. V obou případech se jedná o historicky dlouholetou metodu barvení látek, která v posledních letech prožívá rapidní úpadek. V Česku jsou dnes v provozu pouze dvě dílny, ve kterých se modrotisk provádí. V Japonsku je situace obdobná. 

K tradiční technice barvení kimon a jukat přírodním indigem, jehož historie sahá hluboko do dějin lidstva, odkazoval i znak tokijských olympijských her 2020.

Časově i technicky náročná tradiční výroba indigového barviva s využitím přírodního popelného louhu a kvašeného listí sukumo během období Meidži (1868-1912) v Japonsku téměř vymizela poté, co ji nahradila produkce indiga syntetického. Přesto indigová japonská modř zůstala emblematickou barvou oblečení Japonců a je k vidění dodnes. Mnozí současní návrháři se navrací k původnímu barvivu, které se vyrábělo dlouhým procesem a samotné barvení látek vyžadovalo vysokou náročnost. 

Nejčastěji se používaly motivy, které evokovaly rostliny, ale výjimkou nebyly ani realistické a fantazijní kvítky či lístky. Oblíbené byly i geometrické tvary, samostatné či sdružené do obrazců. Ale vytvářely se i vlastní autorské motivy, které se obtiskávaly na textilii. 

Česká stopa na Moravě

První manufaktura v našem prostoru vznikla v roce 1736 v Horních Uhrách, na území dnešního Slovenska. Po zrušení cla na dovoz indiga vznikaly ve městech habsburské monarchie od poloviny 18. století četné modrotiskové manufaktury. Později se výroba modrobílých látek soustředila do menších řemeslných dílen a zájem o ně se pozvolna přesunul z vyšších tříd mezi městskou společnost.

Na začátku 19. století se modrotisk rozšířil mezi široké vrstvy, na venkově se stal v mnoha regionech evropských zemí součástí lidových krojů. U nás zažil největší rozkvět v 19. století, kdy byly v provozu modrotiskařské dílny téměř v každé větší vesnici nebo menším městě. Tuto technologii ohrozila až dostupnost pestře vzorovaných tištěných látek, související s rozvojem textilního průmyslu od poloviny 19. století.

Když bylo v roce 1880 vynalezeno syntetické indigo a následně zavedena jeho komerční produkce, v Evropě zájem o dovážené přírodní indigo opadl. Na Moravě se lidový modrotisk udržel nejdéle, například v Moravské Třebové a v Olešnici na Moravě, kde dílna existuje dodnes. Z regionů s nejbohatší a nejdelší tradicí modrotisku vyniká Valašsko a také Slovácko, kde je stále v provozu velká modrotiskařská dílna ve Strážnici.

V roce 1948 byly soukromé dílny zrušeny a výroba tak plně spadala pod správu ministerstva kultury. V druhé polovině 80. let se ale vášeň pro tradiční modrotiskový proces vrátila. Výraznou tváří textilních dezénů v technologii modrotisku byla v této době Jana Kubínová, která ve své práci uplatnila velkorysá gesta štětcem i tisk netradičními bloky polystyrenu, zejména ve spolupráci s oděvní tvůrkyní Liběnou Rochovou.

Situaci a historický vývoj barvení látek touto metodou mapuje expozice, za kterou stojí kurátorka Secuko Šibata, propagující české umění a design v Japonsku. K vidění je až do 20. února 2022 v historické budově Uměleckoprůmyslového musea v Praze. 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama