Původně ilustrátorka Zuzana Osako rozjela před necelými pěti lety svou značku zakázkového krejčovství Tradice. Ve třetím roce fungování už získala zakázku vytvořit olympijskou kolekci pro české sportovce na olympiádu v Tokiu, ve které spojila své dvě velké lásky - Japonsko, místo, kde prožila šest let svého života, a český folklor, ten vstřebala jako malá na jihu Moravy. "Žena by měla v šatech vědět, že jí sluší, aniž by se podívala do zrcadla," popisuje jednou větou svou tvorbu a to, jak by chtěla, aby se ženy v jejích šatech cítily.

Osako kromě tvorby svých kolekcí pod značkou Tradice a individuálních zakázek obléká také ženy v diplomatických službách, političky, televizní moderátorky, hudebníky a jiné kulturní osobnosti, vytvořila kolekci s autorským potiskem například pro značky Pietro Filipi, Max Mara nebo Alpine Pro. Během uplynulých čtyř a půl roku se z malého krejčovství, boční záliby o třech zakázkách týdně, stala práce na plný úvazek, kterou se snaží vybalancovat s péčí o tři děti. V rozhovoru pro Žena.cz se rozpovídala kromě své tvorby právě také o vztazích a rodině.

Co se ve vás odehrávalo, když jste zjistila, že olympiáda tento rok nebude, a tím pádem se nepředstaví vaše nová kolekce, na které jste pracovala?

Říkala jsem si, že jestli se to celé zruší, bude to velká škoda, protože už jsme přece tak blízko. Často si říkám, že věci, které si člověk moc přeje, nedopadnou, tak mě napadlo, jestli tohle není ten případ. Přestala jsem na této kolekci pracovat jen krátce, za měsíc se mi olympijský výbor ozval, že pokračujeme.

Pro schválení kolekce jste musela předstoupit před olympijskou komisi a Martin Doktor řekl, že na takový návrh čekal deset let. Jak to myslel?

Chtěli, abychom nesli něco českého, což se doteď nekonalo. Aby i diváci zažili a cítili národní hrdost a pospolitost.

Když jste zakázku dostala, začalo se o vás více psát, mluvit, máte teď více poptávek?

Nárůst poptávek byl plynulý, postupný, až karanténa nám udělala velký skok, a to přibližně o 700 procent a já se pořád to, co se nám děje, snažím zvládat v klidu. Karanténa znamenala obrovská opoždění v dodání materiálu, což se nedělo jen nám, takže když materiál konečně byl, šicí dílny přetékaly a my jsme vše dodávali velice pozdě.Ještě teď se z toho vymotáváme a naskladňujeme do zásob, abychom podobné situaci předešli. Pravda je, že zájem je a že bychom to naše podnikání mohli rozjet zhruba pětkrát víc, kdybychom chtěli, kdybych řekla, že nabereme další tři lidi do kanceláře a pošlapeme v tom. Ale takhle já žít nechci, takhle rychle zase šlapat nechci. Ne dokud mám doma děti.

Původně jste ilustrátorka, jaké to bylo, založit vlastní značku?

Na začátku to bylo hrozné, vzdávala jsem to co půl roku a říkala jsem si, že mě to semele. Byla jsem řemeslník, který doma kreslil hodiny u stolu s barvičkami a do toho jsem vytvářela ve čtvrtky a pátky večer třeba tři zakázky, ty ale nakonec finančně i časově vytlačily všechno ostatní.

Jak tuto velkou změnu, kdy navrhujete kolekce také pro velké značky, vnímáte?

Už roky před Tradicí jsem pro velké značky kreslila. Někdy jsem pracovala v showroomech nebo na fashion weecích, někdy ve výrobě, ale stále to bylo kreslení ilustrací, obalů nebo produktů. Teď nemám čas jít do ateliéru, zamilovat se do jedné mašle a udělat z ní šaty. To mi chybí. Časem se chci k tomu zase vrátit. Na druhou stranu si teď užívám, že můžu obléct širokou veřejnost, připomenout ženám jejich siluetu a mít vliv na to, že se žena, která se neviděla jako krásná, teď jako krásná vnímat může. A to mě baví.

Jak balancujete pracovní a osobní život?

Když má člověk vyjasněné priority, tak se to určitě zvládnout dá, já mám vždy na prvním místě rodinu. Teď mám nastavené volné neděle až celé víkendy a téměř nepracuji večer, v neděli si akorát dělám půlhodinovou přípravu na další týden. Svou práci jsem vybudovala kolem svých tří dětí, jejich programu a to si držím.

Nedělá vám to problém v potenciálních partnerských vztazích?

Neustále, ale děti jsou u mě na prvním místě, to mám jasně dané. Můžu si je navíc vtáhnout do práce, chodí se mnou například stříhat a u toho si povídáme, řeší se mnou někdy i jednotlivé zakázky a kolekce, barvy, beru je do výroby svých dodavatelů, takže poznávají mnoho řemesel a profesí zblízka. Vztah s mým manželem skončil v roce 2008, kdy nám to už nefungovalo, a je velmi těžké vytvořit nějakou další symbiózu. Možná mi bude tohle ale plnohodnotně fungovat až po této etapě, kdy se soustřeďuji na své děti a na práci.

S manželem jste cestovala po světě a pak šest let žila v Japonsku, tam jste také porodila. Jak se vám tam děti vychovávaly?

Žili jsme na venkově a začátek byl poměrně bolestivý, seděla jsem doma sama s miminem a učebnicí pro samouky. Místní maminky ale asi viděly, že jsem osamělá, tak mě neuvěřitelným způsobem vzaly mezi sebe, byly přátelské a z dobré vůle se snažily porozumět mé hrozné japonštině. Asi po roce jsem mluvila dostatečně plynule a mohla jsem se víc zapojit. Mateřství je v Japonsku uctívané a má jasné místo v životě ženy i společnosti. Neexistuje, že by s vámi například zaflirtoval muž. Žena si tam mateřství užívá a těší se na něj a také na to, jak se bude oblékat nebo vařit. Vůbec to není jako u nás, že by si například připadala neatraktivní nebo nehezká. Myslím si, že tak pěkné mateřství bych si tady třeba neužila.

V Japonsku jsou tedy velmi rozdělené světy muže a ženy, nedělalo vám to problém?

Tak to prostě je. Muži jdou po práci pít, je to taková jejich povinnost. Ženy zase společně jezdí například na dovolené a ta silná ženská komunita je opravdu ohromná. Tohle rozdělení mi vadilo až v momentě, kdy jsme se spolu doma přestali bavit. Protože i když jsou ty světy oddělené, pořád platí, že to nejsilnější pouto je mezi těmi dvěma, tam to všechno začíná a tam je prostě domov. Nebyl to tak žádný střet kultur, měli jsme krásný soulad devět let, ale pak to jednoduše přestalo fungovat.

Máme se od Japonců co učit?

Určitě, například jsem právě tam pochopila, jak je důležité a krásné starat se o tradice. To, co dávají člověku a společnosti. V Japonsku jsou součástí každodenního života každého člověka, a když se setkáte s ostatními, bavíte se o tom, že někdo dělá bojová umění, jiný se stará o květiny a třetí se věnuje čajům. Je to krásná konverzace, mnohem lepší než pomlouvat nějakou celebritu. Kromě tradic se mi také líbí, že v Japonsku platí několik nepsaných pravidel a věci jsou tak jasnější.

Co třeba?

Je jich opravdu velká řada, například úcta k prostoru druhého člověka, dávám pozor, abych toho druhého něčím nezasáhla. I ve vztazích jsou tady jasně vymezené role, co se dělá a nedělá a také jaké je místo muže a ženy. Díky tomu tak pak můžete mít čisto v hlavě, nevymýšlíte blbosti a druhému člověku důvěřujete, protože ho s největší pravděpodobností nenapadne zachovat se jinak, než jak očekáváte. To, že jsou některé věci dané, vám usnadní život. Muž se ožení a ví, že se jeho povinnosti a priority mění trvale. Lidi se vyvíjí a v tom rodinném pohledu je tam pohoda, nejsou zmatení, co je jejich úkol a role.

Pojďme se vrátit k vaší práci - na folklor jste se začala zaměřovat díky ilustrátorské práci pro Českou televizi, kdy jste objížděla s Jihomoravskou nadací staré babičky, které jste kreslila. Měly tehdejší ženy ke svému šatníku jiný vztah než třeba dnes?

Ano, když mi ty ženy ukazovaly své skříně, viděla jsem tam oproti svým vrstevnicím velký kontrast. Každé z jejich šatů měly nějaký příběh a tím i speciální hodnotu, svou garderobu si budovaly celý život. Přesně si pamatovaly, že tehdy se jim narodilo dítě, že na tyto šaty šetřily tolik měsíců nebo že pro tyhle šaty jely s manželem do vedlejšího města.

Když se řekne, že tvoříte s ohledem na folklorní tradici, člověk si jako první věc představí výšivky, ornamenty, vy je ale v tvorbě nepoužíváte…

Pro mě je to gros, které nesmíme nechat z tradice odejít, silueta a obecně šaty, ze kterých jen tak nevyrostete. Vytvářím šaty, které budou vytvářet siluetu, a je jedno, zda se jedná o velikost S, nebo XXL. V mých šatech si ženy mohou připomenout svoji ženskost. Takové modely mohou nosit ve dne, v noci, do města, na venkov nebo na oficiálnější událost. Zároveň je ale třeba dodat, že co se týká modrotisku, jsme jedni z největších odběratelů u nás.

V současné chvíli hledáte místa, výjimečné butiky po Česku, kde budete své kolekce prodávat. Jak si taková místa vybíráte?

Chci, aby takové místo bylo kouzelné a stál za ním člověk, který to myslí opravdu upřímně, a vy si do takového místa naplánujete výlet. Teď v červenci se mé věci prodávají u Heleny Dařbujánové na Letné, dlouhodobou spolupráci máme v Tišnově v butiku Ollala, jednáme v Mikulově a Českém Krumlově a další dva ještě hledám. Je pro mě důležité, aby takové místo, stejně jako mé oblečení, bylo pro člověka příjemné, aby samotné vybírání znamenalo zážitek. To se podle mě pak promítá do všeho, třeba i do dopravní firmy. Když jsme měli dopravní firmu, která mrskla balíkem a ani nepozdravila, nechtěla jsem ji. Pro mě je příjemné chování velmi důležité, a když něco předávám, to je klíčový moment, na kterém mi, stejně jako na ostatních podobných věcech, záleží.

Takže předávání tradice nejen šatů, ale chcete také zachovávat celou kulturu, zvyky, chování, které mizí?

Ano, myslím, že nám všem hrozně chybí lidskost a příjemné lidské chování. Stejně jako nějaká pospolitost, kterou můžete ještě vidět v některých vesnicích na Slovácku nebo u nás na jižní Moravě. Například já jsem se ocitla s bratrem zničehonic jen s babičkou, umřeli nám za rok dva prarodiče a maminka a říkali jsme si, co budeme dělat. Vyrostli jsme ale v místní komunitě, která v té vesnici přirozeně funguje, a mohli jsme si se sousedy zazpívat, cítili jsme se tam doma a ne tak osamocení, protože sousedi jsou vaše širší rodina.

Takže jste spíše tradiční žena?

Ano, jsem tradiční žena, které se zrovna stalo to, že má teď rozjetou firmu a baví ji to.