Mým snem je nakouknout do šatníku prezidentky Čaputové, říká autorka podcastu o módě

Novinářka Veronika Ruppert se přes deset let věnuje módě, oblékání a designu. Na Radiu Wave moderuje pořad Modeschau, je porotkyní soutěží, stylistkou a autorkou podcastů Svatebky či Šatníky. Jejich prostřednictvím se dostává do obydlí známých lidí a prozkoumává tajemství jejich skříní.

O tom, co ráda nosí i do kterého šatníku by se chtěla podívat, vyprávěla Aktuálně.cz ze své chaty na Šumavě.

Tak schválně, co máte teď na sobě?

Dneska jsem oblečená pro svůj den na chatě. Mám na sobě tričko své oblíbené kapely Xiu Xiu, které mám už strašně dlouho. Kupovala jsem si ho před deseti lety, ale pořád drží. A pak mám praktické kalhoty na gumu, které si ráda beru na sebe, když dělám praktické věci, jako třeba škrábání stěny, na což se chystám hned záhy po našem rozhovoru. Jsou do pasu, prodyšné a lehké a taky jsou ze second handu. Myslím, že je tam dal někdo, kdo v nich předtím pracoval v thajském masážním salonu, vypadají jako součást uniformy.

A na nohou mám pantofle zvané kříže, takové podobné nosil kdysi můj táta, když jsem byla dítě, takže je mám spojené s tátou na chalupě. Vloni byly tyhle boty trendy a letos je tomu znovu, což mi přijde vtipné. Koupila jsem si troje v malém obchůdku v Dejvicích, kde se prodávají zbytky neprodaného zboží z různých podniků. Nejraději bych na chatě do konce života nenosila jiné pantofle, uvidíme, jak dlouho vydrží.

Na střední škole jste studovala ekologii a svým přístupem k módě ekologii propagujete. Myslíte, že Češi přemýšlejí víc než dříve o tom, co a z jakého zdroje nakupují?

Tím, že za sebou máme období, kdy se nedalo moc věcí koupit, jsme podle mě dost specifičtí. Máme v sobě zakořeněno, že se oblečení schovává, přešívá a upravuje. V 90. letech sice přišla vlna toho, že se dalo koupit všechno nové, za pár korun, a ta pořád ještě dojíždí, ale zároveň si pamatujeme, že věci musí dlouho sloužit. Jako Češi máme v tomhle velkou výhodu. Myslím, že jsme se dříve chovali udržitelněji a že spousta lidí si k tomu zase snadno najde cestu. Moje kamarádky z Chicaga nebo z Londýna nemají zkušenosti s tím, že by jejich máma šila. Přitom na českém Instagramu každou chvíli vidím někoho, kdo jásá nad tím, že si ušil svoje vlastní kraťasy nebo sukni.

Jste známá tím, že velmi ráda nosíte staré zděděné oblečení a chodíte ráda do sekáče. Kde ještě nakupujete?

Já nechci nakupovat žádnou novou módu, protože si myslím, že na světě existuje tolik věcí a nemá smysl kupovat další. Jenomže jsme marniví lidé a má to v sobě každý, i ta největší ekoložka má radost, když má hezkou novou sukni. Tím, že často dělám styling pro různé módní editorialy nebo pro výstavy, musím vymyslet, jak obléknout třeba 18 seniorů a seniorek na velké focení. Každý má jinou velikost a jinou postavu, a to je hodně oblečení, takže musím projít hodně míst, nejen designérské obchody, ale i second handy nebo dobročinné obchody, abych našla vhodné oblečení. V sekáčích trávím hodně času a nakupuju věci, které většina lidí nenakupuje. Hledám oblečení na různé charaktery, takže mě uchvacuje i něčím jiným než jen barvou nebo materiálem.

Nechci nic kupovat, ale když už tam jsem a koupím něco na focení, tak buď si to lidi po akci nechají, což je super a častokrát se mi to stalo, ale spousta z nich si to nevezme. A pak to mám a co s tím? Nevyhodím to. Takže mám archiv, kam si věci schovávám do dalšího focení anebo je přidávám do svého šatníku.

Mám taky spoustu věcí po rodině, třeba i z 19. století, protože naši byli vždy "hromadiči". Čekají pak schované v pytlíčkách, protože co kdyby se náhodou někdy hodily. Ale je to tíha, člověk se o ně musí starat, pokud je nechce vyhodit, což nechci, protože jsou po rodině a mám k nim emocionální vztah. Proto je super, že čím dál tím víc designérů vám staré věci dokáže předělat.

V březnu jste začala s podcastem Šatníky, ve kterém se svých hostů ptáte na to, jak velký mají šatník a co všechno v něm mají. Nedá mi to se nezeptat, jak velký šatník máte vy?

Mám několik šatníků. Před třemi lety jsme se s manželem rozlítali - on pracoval v Chicagu, já v Praze, jezdila jsem sem a tam a měla jsem jak české šatníky, tak i americký šatník. Teď mám šatník na chatě, u taťky v Praze mám ve svém teenagerském pokojíku skládek, kde jsou věci z focení a věci, co zrovna nenosím. Je to místnost plná oblečení. A ve svém současném bytě se snažím mít šatník jenom s věcmi, které nosím.

Množstvím věcí se podobám Gabče Heclové, ona má čtyři tyče a hodně šuplíků. Když se dívám do šatníků ostatních, zjišťuji, že jsme na tom všichni dost podobně. Ale ještě jsem nebyla u žádného přísného minimalisty. Každopádně je to zajímavá zpráva o tom, jak dneska žijeme. I lidi, kteří jsou nemajetní, mají přebytek oblečení, které je často nekvalitní. Což nesoudím, protože sama mám obrovské množství věcí. Ale je to fakt, nad kterým by asi bylo dobré se zamyslet.

V souvislosti s pandemií se diskutuje o tom, jak se změní módní svět i přístup lidí k módě. Co předvídáte vy?

Měla bych radost, kdyby situace podpořila lokální řemeslníky, tvůrce a lokální výrobu. Ale aktuálně to tak moc není, což se ukázalo i u roušek. Rozhodnutí bylo nakoupit levné pomůcky z daleka, ačkoliv domácí podniky je byly schopné dodat. Z finančního hlediska to chápu, ale je otázka, jestli prosazovat jenom co nejlevnější věci. Ačkoliv nějakých pár tisíc lidí v Česku řeší udržitelnost módy, pořád je tady většina, pro kterou tohle není téma. A spousta lidí na tom ani není finančně dobře, aby vůbec mohli uvažovat o tom, jestli si našetří na boty z ekoobchodu za tři tisíce. Situace se sice zlepšuje, ale je potřeba více systémových řešení. Třeba opatření, která se týkají dovozu levného zboží, cel nebo podpory lokální produkce ze strany státu.

Jak vás vůbec napadlo udělat pořad o slavných šatnících?

Pořad Modeschau jsem v rozhlase dělala dlouho a postupně se vyvíjel. Nejdříve jsme chodili do obchodů a dělali reportáže z akcí nebo ankety s lidmi - třeba jejich vzpomínky na to, co zažili v mrkváčích. Potom jsem mapovala designéry v Česku, dva roky jsem se intenzivně věnovala módnímu průmyslu v Česku, projela jsem desítky českých továren, které vyrábí boty, trička, látky, knoflíky, prostě všechno možné, abych měla představu o tom, kde to vzniká, kdo tam pracuje a jak to tam vypadá. Pak jsem se vrátila k designérům a módním událostem a přemýšlela, co nového vymyslet.

Chtěla jsem oslovit širší publikum, tak jsem přišla s podcastem Svatebky, protože jsem si říkala, že svatební šaty jsou ještě pro všechny lidi velmi důležité. Chtěla jsem ukázat, že svatební šaty můžou mít příběh, emoce a je v nich schovaná kultura. Ohlasy byly velmi pěkné, ozvali se mi lidi, kteří mi nikdy dřív nepsali a módu nesledují. Řekla jsem si, že musím udělat něco podobného. A napadly mě osobní šatníky známých lidí. Bavíme se o oblečení, které někdo skutečně nosí, žije s ním, prozrazuje, jak s ním nakládá, co je pro něj důležité.

Když se bavíme o příběhu oblečení a svatebních šatů, i vy máte zajímavou historku. V jednom rozhlasovém pořadu jste prozradila, že vaše svatební šaty dopadly neslavně.

Pořád je mám, ale je to dost smutné. Šaty jsem si nechala šít na míru, takže jsem si je chtěla nechat. V době, kdy jsem se vdávala, jsme s manželem bydleli ve spolubydlení na Vinohradech, kde s námi v bytě bydlela i Johana Švarcová, Jana Patočková a Marie Hladíková. V domácnosti byly taky dvě hodně nevrlé kočky. Svatba byla super, holky mi šly za družičky, na obřad jsme šli pěšky a po večírku jsem šaty pověsila do pytle do kumbálu u kuchyně. A pak jsem párkrát seděla v kuchyni a slyšela drápání a šustění.

Když to bylo po několikáté, šla jsem se do kumbálu podívat a zjistila, že kočka pravidelně šplhala po mých svatebních šatech nahoru na polici, na které pak ležela. Celé je rozdrápala, a když jsem je viděla, myslela jsem, že umřu. Strašně mě to bolelo, strašně.

Pořad a zároveň také podcast vydáváte od března, co nejzajímavějšího jste se zatím dozvěděla?

Byla jsem překvapená, že většina lidí má hrozně moc oblečení. Spoustu z toho přitom ani nenosí. A při společném probírání zjišťují, co všechno mají. Taky mi přijde vtipné, že všichni před mým příchodem uklízí, protože jim to prostě nedá. Chci vidět realitu, ale stejně vždycky přijdu a vidím, že uklízeli. Jsou dvě věci, které vás donutí uklidit si v šatníku - koronavirus a Veronika Ruppert. Zjistila jsem taky, že největší tabu jsou šuplíky. Tam se prostě nechodí a je to soukromí, což respektuju. Vážím si každého, kdo mě k sobě pustí, protože je to velmi privátní.

O zpěvačce Never Sol se posluchači vašeho pořadu mohli dozvědět, že ráda nosí měkké modré svetry, designér Jan Černý si zase libuje v černé. Který šatník se vám zatím líbil nejvíc?

Honza Cina s Petrem Vančurou mají rádi umění, takže jsem z jejich bytu byla nadšená. Jsou schopní zkombinovat zrcadlo, co našli u popelnice na ulici, s věcmi, co si koupili. A vypadá to úžasně. Jinak se mi obecně líbí, co všechno šatník o člověku prozradí. Řekne, jaké má aktivity, na jaké příležitosti se obléká, jaký má styl, jakou má povahu, všechno je to poznat. Zatím jsem nebyla u lidí, kteří by jen kopírovali oblékání někoho jiného, takže vidím, jací doopravdy jsou. Mám seznam dalších osobností, ke kterým bych chtěla nakouknout, a lidi mi často posílají další tipy.

A ke komu dalšímu byste se chtěla jít podívat?

V nejbližší době plánuju jít k Žofii Dařbujánové a Bet Orten. Chtěla bych jít i k Leně Brauner, Lindě Bartošové, Emmě Smetaně nebo designérce Janje Prokič. Ale chtěla bych jít i k lidem, kteří se pohybují v jiných okruzích, třeba k brankářce Báře Votíkové, Jankovi Rubešovi nebo architektce Lence Míkové. A mou vysněnou osobností je slovenská prezidentka Zuzana Čaputová.

Mám adresář plný zajímavých osobností, které bych ráda navštívila, a další tipy přichází přes Instagram od posluchačů. Budu ráda, když mi i čtenářky a čtenáři Aktuálně.cz napíšou své tipy, komu by rádi nahlédli do skříní. Kromě toho se vždy ptám také těch, u kterých natáčím, třeba Gabča Heclová si přála návštěvu u mladé nezávislé designérky Dominiky Kozákové, která má extravagantní styl.