Příběh skříně: Kniha, která navždy změní vaše nákupy oblečení
Připravte se na módní revoluci. Na jedné straně jsou tu hromady levných oděvů, které nabízejí módní řetězce. Nakupujeme ve slevách a kupíme doma oblečení, které pak na sebe vezmeme sotva párkrát. Na druhé straně jsou tu i hlasy bojující za udržitelnost, slow fashion a etický přístup k módě. Pokud vám z toho všeho jde hlava kolem, máme pro vás návod, jak pochopit, co se teď vlastně v módním průmyslu odehrává.
Příběh skříně je tenká kniha, kterou pořídíte za 390 korun. Je ale možné, že změní váš přístup k nákupům nejen oblečení navždy. Nebo vás minimálně přinutí se nad tím alespoň zamyslet.
Její autorka Veronika Blabla Hubková ji sepsala tak, aby odpověděla na všechny otázky týkající se výroby v rámci módního průmyslu, ale tak, aby své čtenáře nezbavila z radosti pořídit si něco nového.
Jak je možné vyrobit a prodat tričko za pouhých 300 Kč?
Tím, že vyrábíte velké objemy a šetříte. Na materiálu, na lidech. Výroba trika za pár korun s sebou přináší spoustu negativních externalit, jejichž cenu na visačce nenajdete. Třeba znečistění a spotřeba vody, chemizace půdy, produkce skleníkových plynů nebo tvorba textilního odpadu. Oblečení je levné jen zdánlivě. Ve skutečnosti platíme mnohem víc, jen si to neuvědomujeme.
Je vážně chování všech modních řetězců neetické?
Dodavatelský řetězec módního průmyslu je hodně netransparentní. Dokud nám ho jednotlivé značky nerozkryjí, je to těžké posuzovat. To, co ale vídám dnes a denně v obchodech, jsou obrovská kvanta velmi často nekvalitních oděvů. Nejsou to jen kusy látek na ramínku. Jsou to produkty, pro jejichž výrobu bylo spotřebováno určité množství zdrojů. Tohle mě pálí ze všeho nejvíc. A ačkoli se některé značky snaží přicházet se svými vlastními udržitelnými kolekcemi, z jejich celkové produkce tvoří tyto kolekce jen mizivé procento. Je to hlavně marketing.
Jak jejich bojkotem pomůžeme dělníkům, kteří pracují často v otrockých podmínkách?
Bojkot řetězců těm, kteří naše oděvy šijí, nepomáhá, naopak. I to je důvod, proč si myslím, že vyzývat k bojkotu není správné. Ekonomiky zemí, ve kterých naše oblečení vzniká, jsou na textilním a oděvním průmyslu zcela závislé. Myslím si, že je třeba tohle téma řešit jinak. Třeba podporou neziskových organizací, které usilují o legislativní změny, které uzákoní zodpovědnost firem za pracovním podmínky ve svém dodavatelském řetězci.
Jak jste se k tématu udržitelnosti a módního průmyslu dostala? Nemáte pocit, že je ho teď všude moc a že je trendy odmítat velké řetězce?
Když jsem ušila svoje první triko a pochopila jsem, kolik úsilí, času a peněz mě jeho výroba stála, nedokázala jsem pochopit, jak je možné, že se oblečení v řetězcích prodává tak levno. Začala jsem se více zajímat a dostala jsem se k tématům jako rychlá a pomalá móda, udržitelnost nebo zodpovědnost. Udržitelnost v módním průmyslu a udržitelnost všeobecně nevnímám jako trend, ale jako přirozený návrat k tomu, co je naší podstatou - naskočit znovu do tandemu člověk a příroda, protože jedině tohle partnerství nám dokáže přinést budoucnost. Jak už jsem odpověděla v předchozí otázce, bojkot řetězců podle mě není řešením a sama k němu nevyzývám.
Ačkoliv řada lidí chodí nakupovat oblečení jako kompenzaci špatné nálady nebo stresu, existuje velká skupina těch, kteří jsou ve slow fashion nedobrovolně. Jejich finanční situace jim nedovolí, aby mohli něco vyhodit, místo nového oblečení se musí spokojit s obnošeným a poděděným. Pak slyší o tom, že by si měli koupit něco od lokálního návrháře, a logicky cítí vztek. Jak tuto skupinu obyvatel a jejich situaci v kontextu slow fashion vnímáte vy?
Pomalá móda není o tom, že nakupujeme lokální značky nebo designéry. Pomalá móda je pro mě víc než o produktu a způsobu myšlení. Je to o tom, mít rád svoje oblečení, starat se o něj a nosit ho do rozpadnutí. A je podle mě jedno, jestli je ze sekáče, z lokální tvorby nebo z řetězce. Pomalá móda je nastavení mysli.
Jak tedy každý z nás může fungovat ohleduplněji s ohledem na planetu?
Nikdo z nás ze své pozice jednotlivce pravděpodobně nedokáže ovlivnit návrat vody do Aralského jezera nebo proplácení přesčasů oděvním dělníkům. Co ale ovlivnit můžeme, jsou naše spotřební návyky. Co a jakým způsobem nakupujeme a tím negativní dopady současného fungování módního průmyslu řešit zprostředkovaně.
Jak nakupujete vy sama?
Chodím hodně do sekáčů. Když nepořídím tam, snažím se koupi řešit lokálně. U lokálního designéra nebo značky. Pokud nepochodím a jsem přesvědčena o tom, že můj šatník nový přírůstek skutečně potřebuje, jdu do řetězce. Ale pečlivě vybírám a kupuji jen takový kousek, o kterém jsem přesvědčena, že ho budu pravidelně nosit a budu ho mít ráda, protože odpovídá mému stylu. O svých nákupech hodně přemýšlím.
Kde jste čerpala podklady ke své knize?
Z informací, které jsem za svoji sedmiletou cestu módním průmyslem postupně nasbírala. Většina byla ze zahraničních online i offline zdrojů.
Nemáte někdy pocit, že bojovníci za módní revoluci jsou příliš urputní a svým projevem spíš ostatní odradí než inspirují?
Někdy s tím sama vnitřně bojuji, protože mi příliš agresivní rétorika není blízká. Nemyslím si, že je dobře téma popularizovat strašením nebo vyvoláváním pocitu viny. Myslím si, že tenhle způsob přesvědčí jen přesvědčené a na ty, kteří se s tématem potkávají třeba poprvé, má spíše opačné účinky. I proto se snažím o tématu mluvit s nadhledem a inspirovat svojí vlastní cestou a příklady z praxe. Nechci nikoho hodnotit nebo dělat tytyty. I já byla před pár lety běžný konzument rychlé módy. Cesta k udržitelnosti je individuální a dlouhodobý proces a to je třeba respektovat.
Knihu Příběh skříně koupíte na internetu na stránkách www.veronikablabla.cz. Můžete se těšit na odlehčené psaní, které vám rozšíří obzory a současně vás nepřipraví o radost z nakupování oblečení. Po jeho přečtení nepřestanete nakupovat módu, jen ji začnete nakupovat jinak.
