Jakub Polanka: Navrhoval jsem pro typické české muže
S nejznámějším českým návrhářem Jakubem Polankou jsme si chtěli povídat především o módě a jeho nové pánské kolekci. Protože je ale dělaná na míru českým mužům, brzy jsme sklouzli k české povaze, a dokonce i k politice. Zjistili jsme, koho volil a jestli nepřemýšlí o tom, že by se stal Francouzem. Ale nebojte se, došlo i na tu módu.
S nejznámějším českým návrhářem Jakubem Polankou jsme si chtěli povídat především o módě a jeho nové pánské kolekci. Protože je ale dělaná na míru českým mužům, brzy jsme sklouzli k české povaze, a trošku dokonce i k politice. Zjistili jsme, co mu na Češích nejvíce vadí a jestli nepřemýšlí o tom, že by se stal Francouzem. Ale nebojte se, došlo i na tu módu.
Jakub Polanka jako první Čech vystudoval jednu z nejprestižnějších škol oděvního designu, institut Francais de la Mode, spolupracoval s Phillipem Starckem či s módním domem Hermés. Pochází ze Šumavy, žije v Paříži, ale do Čech se vrací často a rád. Tentokrát přijel, aby tu představil svoji novou pánskou kolekci pro českou značku Pietro Filipi.
Jak byste novou letní pánskou kolekci popsal?
Snažil jsem se o designovější kousky, které mají nějaký vtip, a které já mám problém v obchodech najít. Je hravější, barevnější, už proto, že je letní. A také praktická.
Co nebo kdo vás při její tvorbě inspiroval?
Dělal jsem ji v první řadě pro sebe, protože nechci navrhovat něco, co bych sám nenosil. A samozřejmě jsem u toho myslel na české muže, kteří narozdíl od hubených a vysokých Francouzů mají nějakou siluetu. Já také nejsem sedmnáctiletý štíhlý model, je mi třicet tři let a přesně pro takové muže tohle oblečení je. Dominuje mu modrá barva - čistě egoisticky, protože já mám modré oči a tahle barva mi sluší.
Jaký je rozdíl mezi šitím pro Francouze a české muže?
Čech je kmen od stromu, zatímco Francouz větvička. Proto se najednou musí úplně jinak pracovat s proporcemi a vůbec s přístupem k oděvu, protože když českého muže, který si pořád ještě moc neumí s módou hrát, oblečete do něčeho příliš "fashion" a "overdesign" a něčeho trošku feminního, tak on to neustojí. Ustojí to jen mladej kluk, kterej je hravej a kterej tomu odpovídá. Já sám jsem si dnes vzal obrovskou fuchsiovou šálu a v metru na mě všichni civěli.
Třeba civěli kvůli tomu, že poznali slavného návrháře.
To ne, tady mě lidi na ulici nepoznávají. Kromě toho jsem měl kšiltovku, byl jsem maskovaný.
Myslíte, že tahle kolekce přesvědčí místní muže, aby si oblékli něco trochu odvážnějšího?
Já asi nikoho přesvědčovat nechci. Já bych byl rád, kdyby aspoň měli možnost to jenom vidět na trhu. Ani to nejsou věci, které máte nosit jako "full look", ale jednotlivé kusy. Je tam třeba šusťákovka, kterou si vezmete na kolo, pak ji zmačkáte do malého pytlíčku. Stejně tak džínový overal, který mám teď na sobě. Kdykoli z něho můžete odepnout bundu, použít ji samostatně, nebo použít samostatně džíny. Je tam i košile, k níž můžete připnout tři různý límečky, nebo ji nosit jen se stojáčkem.
Je zábavnější navrhovat pro muže, potažmo pro sebe, nebo pro ženy?
Obojí má něco do sebe. U ženy se snažím vytvořit múzu, hrdinku nějakého příběhu, a je příjemné, když se s tím ta žena ztotožní a někam ji to posune. Kdežto u chlapa mám méně svobody, protože tam přemýšlím víc prakticky, přemýšlím, jestli se rukáv nebude mačkat, a jestli lem nebude dřít...
Říkal jste, že si u nás lidi módu málo užívají. Proč by ji podle vás měli řešit trochu víc?
Při prvním setkání je oblečení to nejdůležitější. Ještě než totiž promluvíte, už si vás dotyčný nějak zaškatulkuje podle toho, co máte na sobě: Je kreativní, zábavnej, je mladej, je starej, vtipnej, bohatej nebo chudej. To všechno se pozná podle oblečení a první dojem někdy nezlomí ani to, co potom řeknete a jak se projevujete.
Čím to je, že se Češi ještě nedokázali zbavit toho klišé, že se oblékají nudně?
Asi to bude hodně o sebedůvěře, protože když tady něčím vyčníváte, máte něco jiného než ostatní, všichni na vás koukají stejně jako dneska na tu moji růžovou šálu a mají vás za divného, obzvlášť, když jste chlap. Někdy na vás koukaj jinak, jen když se narovnáte a usmějete. Je to boj. Asi to ale není jen česká záležitost, všude najdete ošklivě, hezky i výstředně oblečené lidi, ale nikdo je nehodnotí, kašlou na to.
Proč zrovna my, jinak vcelku laxní a flegmatický národ tolik řešíme ty druhé?
Protože je to jednodušší než si zamést před vlastním prahem? Protože je jednodušší řešit někoho jiného než sám sebe? My všichni máme tolik průšvihů a problémů, jsme dost často determinovaní v tom, že neděláme práci, kterou jsme chtěli, nemáme vlastní jistoty, ale pořád jen mluvíme o tom, co děláme, co máme rádi a co se nám nelíbí, místo abychom se zvedli a něco začali dělat. To mě vždycky dokáže naštvat.
V Paříži se s tímhle nesetkáváte?
Vlastně ne, ale může to být tím, že jsem obklopen jen určitým typem lidí, kteří když se někomu něco povede, nezávidí, dokáží to ocenit, nebo je to nakopne k tomu, aby to dokázali také. Svoji energii nevěnují tomu, aby poukazovali na chyby, ale aby řešili problémy a přicházeli s něčím lepším. A kdyby se tímhle řídili všichni, hned by se jim to sebevědomí zvedlo. Možná je to ale také minulostí naší země a třeba se to změní, až odejde generace, která ještě pamatuje život za minulého režimu.
Žijete ve Francii, nepřemýšlel jste, že byste si změnil občanství?
Nechci být Francouz, mně je v Česku hezky, mám to tu rád, mám tu rodinu a spoustu skvělých kamarádů. Cítím se být Čech a nechci to měnit. Navíc mi pořád záleží na tom, jak se tady žije. Svědomitě jsem si v Paříži zařizoval volební lístky a sledoval celou kampaň i volbu českého prezidenta.
Co říkáte na výsledek?
Sebralo mi to vítr z plachet a pro spoustu mých přátel to byl impuls k tomu, aby odjeli žít do jiné země, a všechno jsou to zubaři, umělci, vědci.
Pojďme zpátky k módě. Kde berete inspiraci, dokážete si říct: tak a v sobotu odpoledne si sednu a vymyslím to?
To ne, na začátku musí být vždycky nějaký koncept, jako je třeba "temná stránka měsíce", což samozřejmě schválně trochu přeháním. Potom se snažím dostat do té atmosféry, poslouchám takovou hudbu a podobně. Pak jdu kolem látek a říkám, že tohle by k tomu šlo, takže věci vznikají mnohem méně na papíře, a víc přímo při práci s daným materiálem, protože nesnáším, když musím materiál nacpat do už navrženého vzhledu, připadá mi to jako znásilňování materiálu. Klidně rovnou stříhám, bez střihu nakresleného na papír. Také závisí na nositelce, protože každá je jiná osobnost. Rád šiju na konkrétní ženu, než na anonymní modelku. Nejsem zastáncem tupého následování módních trendů, protože každému sluší něco jiného.
Jaký koncept byl na začátku práce na kolekci pro Pietro Filipi?
Představil jsem si jeden den ve svém životě a navrhoval podle toho, jak bych ho chtěl prožít. Ráno vezmu kolo, jedu někam na kafe, pak potřebuju hledat materiály, potom mám schůzky... U toho potřebuju být oblečený pohodlně, přitom tak, aby bylo vidět, že přemýšlím o tom, co mám na sobě, a pak klidně stačí džíny a triko a k tomu jeden zajímavý kus, který je o level výš.
Kdy vás poprvé napadlo navrhovat oblečení?
Asi ve třech letech. V Mateřídoušce bylo nakreslené povolání "módní návrhář", pořádně jsem nevěděl, co to znamená, ale hned jsem si to začal zkoušet. V devítce jsem se pak rozhodnul definitivně, šel studovat textilní průmyslovku do Brna a tam jsem zjistil, že to je ono, práce s materiálem mi učarovala. Kromě toho to není jen moje práce, necítím se jako návrhář, ale spíš jako člověk, kterého baví navrhovat. A to je pro mě vlastně důležitější než výsledek. Ve stáří chci vzpomínat na to, že jsem dělal, co mě bavilo, než na to že jsem sice dělal u Diora, ale vlastně si to vůbec neužil, protože je to dost tvrdý byznys a lidi v něm se vlastně s nikým jiným než s kolegy nestýkají. Pak se může stát, že mě v padesáti vyhodí, zůstanu sám, dožiju v domově důchodců a lidi se to dozví až dva roky potom.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Inspirace z Paříže: Kůže, řetězy i pastelové barvy
Češka, kterou zná celý svět: Karolína Kurková nestárne
Český lev 2012: Vznešená akce, nebo přehlídka snobů?