reklama

Společnost je pořád 'chlapská', říká matka pěti dětí. Samoživitelky jsou snadný terč

"Nemělas mít tolik dětí" a "Najdi si sociální byt" - to jsou věty, které Zuzana Pospíšilová slýchává už déle než pět let. V roce 2015 odešla s pěti dětmi od manipulativního partnera a od té doby se snaží najít domov, kde by se usadila, a zaměstnání, které by ji uživilo. Říká, že nechce jen dostávat, málokdo ale poskytne matce, která byla 13 let doma s dětmi, pracovní příležitost.

Foto: Martin Štecher

Během našeho rozhovoru několikrát řekla: "Ale tak to prostě je, to je realita." Osmatřicetiletá Zuzana Pospíšilová je samoživitelkou od roku 2015, tehdy odešla od svého manipulativního partnera. A od té doby se s dětmi stěhovala celkem sedmkrát. 

"Mami, tady máslo," přerušuje náš skypový rozhovor už poněkolikáté její tříletý syn Vojtěch. Zuzana jej v klidu usměrňuje a přitom podotýká, že neví, jak dlouho ještě vydrží s financemi a že by si velmi přála pracovat, jako matka s třináctiletou praxí má záběr veliký: "Můžu fungovat jako manažerka, učitelka, vychovatelka, kuchařka, uklízečka… a cokoliv se ráda naučím."

Když jsme před týdnem telefonicky domlouvaly náš rozhovor, říkala jste, že jste právě týden bez dětí, protože potřebujete pár dní klidu. Co se dělo?

Mnohaletá existenční a finanční nejistota ve mně zanechala obrovské stopy v podobě strachu, napětí a obrovského vyčerpání. Snažíte se danou situaci vyřešit už s tak přetíženou hlavou, ovšem někdy tohle tlačení na sílu způsobuje jen další stres a napětí, protože to někdy v danou chvíli opravdu vyřešit nelze. Je těžké se uvolnit, protože ten tlak je obrovský a rodičovství vyčerpává hodně. Ten týden jsem si dala za úkol si odpočinout, naučit se to. Jen tak si lehnout do trávy a nemyslet na to, co všechno bych měla udělat, dovolit si odpočinek i přes den. Nabouraný spánek mateřstvím a okolnostmi vám totiž moc nepřidá.

Kvůli čemu nespíte?

Problémy se spánkem už mám mnoho let, ale teď mám velký stres z toho, že je to první měsíc, kdy jsem bez rodičovského příspěvku. Žijeme momentálně už jen z výživného a přídavků. Já ale doufám, že se mi to podaří zase nějak poskládat. Také si hledám dostupnou práci, postupně chci finance stabilizovat, protože to je pak klíč ke všemu, co je potřeba. 

Jako samoživitelka jste méněcenná 

Vy jste prostřednictvím nadace Znesnáze21 získala díky veřejné sbírce příspěvek na bydlení skoro dva miliony korun. Někdo by mohl říct, co máte za problém…

Nemám problém, jen řeším náročnou situaci, ale nestěžuju si. Hledám cesty a sdílím tyto cesty veřejně. Když ale někde vyjádříte svoji nespokojenost nebo touhu po tom, že byste jako matka s dětmi chtěla něco lepšího, tak vás okolí začne okamžitě nálepkovat, odsuzovat a kritizovat. Něco ve smyslu: "Neměla jste mít tolik dětí a máte se spokojit třeba se sociálním bytem." Ano, to je taky varianta, ale já jsem si bytem a několika dalšími bydleními prošla a s pěti dětmi to opravdu není sranda. Teď bydlíme dva roky ve vesnici Strání, udělali jsme si tady známé a toužíme tady také po koupi domu. Dokonce mi psali lidé, že mě budou hlásit na sociálce, s nevhodnými narážkami se setkávám neustále.

Já ale vlastně jen otevřela jeden z mnoha příběhů naší společnosti. Stojím si stále za tím, že chci svou situaci zvládnout maximálně sama, zároveň ale otevírám svůj příběh světu, což opravdu není vůbec jednoduché, protože jsou tam i věci, na které nejsem pyšná, a učím se přijímat pomoc. Do problémů se může totiž dostat úplně každý, a kdo si myslí, že ne, a nikdy se nedostal, tak nemůže vědět, co potká třeba jeho děti. Neměli bychom se odsuzovat za něco, co se nám v životě nedaří tak jako ostatním, ale zkusit se vzájemně respektovat a pomáhat druhým růst, navíc když je tam znát obrovská touha a snaha svoji situaci posunout k lepšímu.

Na co nejste pyšná?

Je to asi spíš nějaký pocit méněcennosti v pozici samoživitelky, který vám dává okolí někdy hodně najevo. Matka samoživitelka je v naší společnosti snadný terč, na který se ukazuje. A věřím, že to se neděje jenom mně. Když jste zůstala sama s dětmi, jste to jenom vy, kdo se řeší. Muž vidět není. Ale to je zřejmě nastavením naší společnosti, která je postavena stále tak nějak 'chlapsky'. Ženy nemají obecně lehké postavení, navíc samoživitelky. A v době pandemie, která odkryla mnohé, se krásně ukazuje, jak o samoživitelky a ženy matky obecně nikdo pracovně moc nestojí.

Možná mi děti vyčtou, co jsem jim připravila za život

Zeptám se tedy hlasem naší společnosti, jak o ní mluvíte vy - jak se podaří ženě žít sedm let s manipulátorem a mít s ním děti? Kde udělala chybu?

Víte, vždy, když jsem chtěla odejít, tak se u partnera stala nějaká změna a já jsem si řekla 'wau, tak že by se fakt konečně změnil?' Pořád v ten vztah doufáte, věříte, že to bude lepší, že to společně zvládnete, a právě z těchto období, kdy jsem si dovolila uvěřit, že se fakt to zlé obrátí k lepšímu, se pak narodily i naše děti. Těžko se tomu věří, ale tak to je. I pro mě samotnou je s odstupem času těžko uvěřitelné, že jsem v této situaci byla tak dlouho.

Tito lidé moc dobře vědí, jak na vás. Na začátku si vás hezky otevřou, dostanou se vám pod kůži, vzbudí ve vás důvěru, zjistí vaše slabá místa a pak jednoduše vědí, jak s vámi pracovat. Taky vás v těchto vztazích drží strach. Strach ze samoty, z nepřijetí. Všude vidíte, jak těžké to mají matky, které zůstanou samy. Když máte děti a jste sama, společnost o vás nestojí. Řeknete si, že máte partnera, že to sice není ideální, ale kdybyste byla sama, tak by to bylo ještě horší. Ale nechci se rouhat, nelituju toho, že mám děti, a rozhodně nelituji toho, že jsem odešla. Je to sice těžké, ale v takovém vztahu je to mnohem horší.

Jak se váš bývalý partner choval?

Například jsem na začátku vztahu potratila a hrozně mě to sebralo. Doufala jsem, že partner bude stát při mně, ale do nemocnice mě nakonec vezl můj táta. Pak jsem se také dočkala výtek, že tou ztrátou partner trpí víc než já a že jsem ho dostatečně neutěšovala. Už toto byly první signály, které jsem sice registrovala, ale nepřikládala jim moc velkou váhu. Říkala jsem si, že všude je něco a že to zvládneme. Toužila jsem znovu otěhotnět, to se mi také podařilo. To byl začátek. Pak jsme se společně sestěhovali do jeho bytu a problémů začalo přibývat. Finančně to šlo z kopce, projevy nezájmu o cokoliv se stupňovaly a prvky fyzického násilí a buzerace k mé nejstarší dceři, kterou mám z prvního vztahu, přibývaly rovněž. Definitivně jsem od něj odešla v roce 2015.

Máte spolu čtyři děti, vídáte se se svým bývalým partnerem někdy? 

Vídáme se akorát při předávání dětí, kdy má styk s nimi stanoven soudně. Snažíme se vycházet jako rodiče, ale podpora, pomoc či jakýkoliv jiný zájem o děti bohužel žádný.

Neurazte se, ale nevychází mi počty. Říkáte, že jste od něj odešla v roce 2015, ale váš nejmladší syn má tři roky.

Zoufalí lidi dělají zoufalé věci. Těch možností, jak jsem se jako samoživitelka měla uživit, fakt moc není. Šla jsem kolikrát do čehokoliv, co by mi mohlo pomoci. Bydlela jsem chvíli u rodičů, ale protože jsem chtěla být samostatná, tak jsem se s dětmi stěhovala po různých nájmech po celé republice. Dva roky jsme bydleli v Brně, kde jsem to ale dál finančně neutáhla a byla jsem tak finančně na dně, že jsem se ho rozhodla požádat o pomoc. Manipulátoři to ale mají tak, že buď je po jejich, nebo nic. Podmínkou jeho pomoci bylo to, že věc musíme probrat z očí do očí, já jej opravdu vpustila do bytu, kam roky nesměl a ve kterém mě nakonec znásilnil. Byl za to odsouzený pak na čtyři roky podmíněně. Tehdy jsem si myslela, že už se vším opravdu skončím. Styděla jsem se za to, co žiju, přitom jsem vlastně moc možností neměla. Všechno se zdálo být špatně, neřešitelné a bezvýchodné.

Jak to všechno vnímaly vaše děti?

Třeba v tento moment byly pro mě velkou oporou. Stala se z nás vlastně taková komunita, semklo nás to. Donutily mě každé ráno vstát. Neříkám, že je vše perfektní, ale nemyslím si, že psychicky strádají, vždy se mi to podařilo udržet v módu, že to společně zvládneme. Ale těžko říct, co přijde, až budou větší, jestli mi nebudou vyčítat, co jsem jim připravila za život.

Bojíte se, že vám to vyčtou?

Strach v tomto směru vyloženě necítím, spíš by mě to mrzelo. Každý děláme věci, jak nejlíp umíme. Jasně, jedna věc je, že bych si to nějak představovala, a druhá, že realita je taková, jaká je. Čas nevrátím, do budoucnosti nevidím, a tak můžu žít jen tím, co je teď, a řešit jen to, co je teď aktuální.

Kdo stojí o ženu, která byla 13 let doma

Jak to máte teď s prací, máte nějakou?

Práci teď intenzivně hledám, v Bílých Karpatech není ale jednoduché se pracovně uplatnit, a navíc nemám auto ani řidičák. Mohla bych ale dělat cokoliv virtuálního, spravovat třeba Instagram, Facebook. Jsou to věci, kterým moc nerozumím, ale cokoliv se ráda naučím. Vystudovala jsem bakaláře na pedagogické fakultě, můžu hlídat děti, doučovat základní stupeň, pomoct s úklidem, vést kroužek či jakoukoliv volnočasovou aktivitu pro děti. Zatím se mi moc nedaří, protože kdo stojí o ženu, která byla třináct let doma? Přitom se zdá být můj záběr poměrně velký - mohla bych fungovat jako manažerka, učitelka, vychovatelka, kuchařka, uklízečka…

A jaký je váš pracovní sen?

S dětmi vyrábíme na Vánoce a Velikonoce raw výrobky, kterým říkáme Mlsání ze Strání, těmi si nárazově přivyděláváme. Můj sen je mít nějaký obchůdek tady u nás ve vesnici a v něm prodávat námi vytvořené a prověřené věci. Je to odlehlá oblast, ale je zase spojená se Slovenskem, kudy projede poměrně dost lidí a turistů. Zajímají mě také masáže, jóga, ale jsme zase u toho - jakmile chcete povyrůst a získat další možnosti, potřebujete na ně peníze, které nejsou, takže je to začarovaný kruh, ze kterého se mi zatím úplně nedaří vystoupit. Myslím si, že nejdůležitější v životě jsou pro člověka právě podněty, které jej rozvíjí, motivují a otevírají dveře k těm dalším možnostem. Jinak degradujete a upadáte. I proto vás společnost vnímá jen jako matku, kterou nepotřebuje, přitom ani nedostanete možnost pořádně ukázat, co ve vás je. A to myslím zažívá spousta maminek, nejen samoživitelek.

Jak dlouho to teď ještě finančně zvládnete?

Vůbec to nejsem schopna odhadnout a bojím se tomu dát nějaké časové omezení. Mám výživné deset a půl tisíce, příspěvek na bydlení šest tisíc a dva a půl tisíce přídavky na děti. Celkem to je devatenáct tisíc a patnáct tisíc platím nájem a energie. Teď mi pomohl nadační fond Credo, který přispěl na základní potraviny a věci pro děti. A jestli do konce června klapne bydlení a přestěhujeme se, věřím, že to bude další krok k finanční stabilizaci. Do té doby už určitě budu i nějak pracovně fungovat a postupně tak mít čím dál větší samostatnost i v tomto směru. I když jsem někdy už zoufalá, nepřestávám věřit, že se nám podaří být ve finanční oblasti čím dál samostatnější. Ale není to teda vůbec jednoduchá otázka.

Stach: Nenechám si vzít radost ze života. Dnes jsem klidnější, věda nám dala řešení | Video: Daniela Písařovicová
reklama
reklama
reklama