Roky jste strávila po boku manžela spisovatele a koncem srpna vám vyšla velmi osobní knižní prvotina s názvem Být sama sebou. Co vás vedlo k vydání knihy?

Můj původní záměr bylo napsat desetistránkový e-book pro ženy, které vedu v různých skupinách. Ale postupně se začal text rozrůstat. Navíc mě oslovilo vydavatelství Albatros s tím, že četli mé články a líbilo se jim, jak píšu. Navrhli mi vydání knihy. Pár dní jsem přemýšlela a nakonec jsem se rozhodla, že text rozšířím i o svoje dětství, protože právě to, co se nám dělo v dětství a jaké vzorce jsme si vytvořili, nás ovlivňuje do budoucna. Dětství také nejčastěji probírám se svými klientkami na seminářích. Na začátku jsem si nemyslela, že kniha bude tak osobní, ale říkala jsem si, že nemůžu začít mluvit o sobě bez souvislostí.

Hovoříte v ní i o detailech ze života vaší matky. Konzultovala jste je s ní, než kniha vyšla?

Mluvila jsem s ní o tom. V tu dobu u nás bydlela a některé věci jsem jí dávala průběžně číst. Bylo pro ni hodně těžké to přijmout, což chápu. Kdyby se moje děti takto otevřely, nevěděla bych, jak se s tím poprat. Na druhou stranu, neříkám nic, co by se nestalo nebo co bych si vymyslela. Ano, na první přečtení to může působit drsně, ale hezké věci podle mě můžou vyplavat až poté, co si zpracujeme ty ošklivé. Knížka je pro mě i forma terapie. Myslela jsem si, že mám spoustu věcí zpracovaných, ale v průběhu psaní jsem zjistila, že to tak není. Jeden problém totiž může mít mnoho vrstev.

Vytahujete také mnoho nepříjemných věcí z manželství s Michalem Vieweghem. Co vám na knihu řekly vaše dcery, kterým je dnes už 17 a 15 let?

Byly u jejího vzniku a jsou pyšné, že jsem knihu napsala. Pravidelně se mě ptají, jestli už vyšla nová recenze. S holkama mám dost otevřený vztah, takže o věcech, co se mezi mnou a Michalem děly, vědí. A ani jejich otec se tím netají. Když jsme byli v rozvodovém řízení, byla jsem překvapená, že jim řekl spoustu věcí, na které byly podle mě ještě malé. Takže si myslím, že až si knížku přečtou celou, nebude pro ně nic překvapením.

Pracovní kariéru jste začínala jako zdravotní sestra, byla jste au-pair, zakladatelka mateřského centra, dělala jste kurz na dulu a teď jste koučka. Čím jste chtěla být jako dítě?

Chtěla jsem být učitelkou v mateřské školce nebo zdravotní sestřičkou. V tom mě ovlivnila babiččina sousedka. Byla o čtyři roky starší než já a studovala zdravotní školu. Chodila jsem k si k ní číst Čtyřlístky, viděla jsem, co má za knížky, a ona mi občas něco z oboru řekla a já z toho byla nadšená. Doteď se mi občas zdá, že zase pracuju v nemocnici. Ale asi bych se k tomu nechtěla vrátit. Uplynulo více než dvacet let, co jsem ve zdravotnictví pracovala, a všechny metody jsou dneska jiné. Navíc jsem asi úplně všechno zapomněla. Myslím, že mám prostě jiné poslání.

S jakými problémy za vámi ženy nejčastěji chodí?

Asi neprozradím nic nového, když řeknu, že za mnou chodí ženy, které mají větší či menší problémy se vztahy, a to v širokém slova smyslu, soukromými počínaje a pracovními konče. Vztahy prostě hrají hlavní roli. Neznám nikoho, ani mezi svými kamarádkami a přáteli, kdo by v nich měl jasno.

Kvůli rodině jsme chtěly změnit povolání. Nejhorší byly výčitky, říká duo Tara Fuki

Žena

Neposilují to pozlátko navenek a prázdnotu uvnitř i sociální sítě, na které dáváme vysněné životy?

Určitě to k dobru nepřispívá, ale tyhle věci se formují v dětství. Říká se, že si do sedmi let načítáme vzorce a ty se pak upevňují a opakují. Sociální sítě je tak podle mě spíš jenom upevňují.

Píšete, že vy sama jste se v sobě po narození dcer a rozpadu manželství musela naučit znovu vyznat a najít ztracenou rovnováhu. Jak pečujete o svou psychiku?

Na začátku to bylo o tom, najít si čas pro sebe, dovolit si jít ke kadeřnici, na masáž nebo si jen tak sednout v kavárně sama. Překvapuje mě, pro kolik žen je náročné jít si do kavárny jen tak sednout samy. Postupně jsem přidávala další věci a starost o sama sebe neodkládám. Člověk se to ale musí naučit a to nějaký čas trvá.

Když jsem nastoupila na kurz duly, byl první rok seminářů spíš sebezkušenostní. O profesi duly jsme moc nemluvily, mluvily jsme o psychologických tématech a našem nastavení. Už tenkrát nám řekli, že když se člověk pustí do zkoumání sebe sama, otřese to partnerstvím. A děje se to i po terapiích. A není to proto, že by vás na terapiích nabádali k tomu, abyste odešla ze vztahu, ale děje se to.

S Michalem Vieweghem jste prožila 13 let a podle vašich zápisků to nebyl nejšťastnější svazek. Rozhodla byste se dneska jinak, kdybyste samu sebe lépe znala a rozuměla si?

Kdybych si vším neprošla, nebyla bych tam, kde jsem teď. Ale nevrátila bych ani sekundu svého života, protože každý okamžik je pro vývoj důležitý. Snažila jsem si najít svoje místo tím, že jsem na Sázavě založila rodinné centrum, měla jsem možnost se realizovat. Moje staré diáře jsou nabité tak, že nechápu, jak jsem to mohla zvládat. Později jsem ale pochopila, že to byl zase jenom únik od sebe sama.

Kromě mateřského centra a starosti o domácnost jste také učila své dcery několik let doma. Dneska jsou skoro dospělé a obě strávily část své povinné školní docházky v tradičním vzdělávacím systému, takže mají možnost oba systémy porovnat. Nebála jste se, zda přechod z domácího vyučování zvládnou?

Veronika Vieweghová (44 let)

• Pochází z Litoměřic, měla dva mladší bratry.
• Vystudovala střední zdravotní školu v Ústí nad Labem a poté nastoupila na interní oddělení v litoměřické nemocnici.
• Ve 20 letech odjela do Německa dělat au-pair, kde později pracovala také v několika firmách.
• V roce 2002 se provdala za spisovatele Michala Viewegha, se kterým žila na Sázavě. Má s ním dvě dcery - Sáru a Báru Ann. Jejich manželství trvalo 13 let.
• Na Sázavě mimo jiné založila mateřské centrum a organizovala kampaň Celé Česko čte dětem.
• Absolvovala také kurz duly a laktační poradkyně a své dcery učila několik let doma.
• Momentálně pracuje jako osobní koučka a pořádá také kurzy a workshopy pro ženy i firmy.
• Žije s partnerem Petrem Janem Křenem, se kterým má syna Damiana.
• Ve volném čase ráda čte.

Měla jsem pochybnosti, ale musím říct, že dcery se bály mnohem méně než já. Myslím, že my mámy máme tendence děti chránit od všech bolístek. A já jsem měla strach nejen, aby to zvládly ve škole, ale aby je taky někdo nešikanoval za to, že se učily doma. Nakonec byly všechny obavy úplně zbytečné a dodnes jsou rády, že se učily doma. Zjistily, že díky domácímu vzdělávání se naučily učit a mají jiný vztah ke vzdělávání. Jsou vděčné, že mají samy zodpovědnost za to, aby se něco naučily. Když vidím, že některým jejich spolužákům učení pořád organizují rodiče a už je jim 18 let, přijde mi to vlastně nevhodné. Kdy pak mají být děti samostatné?

Jarní koronavirová pandemie ukázala, že český vzdělávací systém je na novou dobu spíše nepřipravený. Bude podle vás více lidí vzdělávat své děti doma, když už vědí, co všechno to obnáší, nebo spíš naopak?

Myslím si, že ti, kteří o učení doma dříve uvažovali, přišli na to, že by to nezvládli nebo naopak zvládli i bez školy. V poslední době mi napsala spousta lidí ohledně domácího vzdělávání. Určitě to muselo být pro mnoho rodičů velmi náročné, ale upřímně, učení doma během karantény nemělo s domácím vzděláváním vůbec nic společného. Domácí vzdělávání totiž závisí na rodičích a dětech, jakým tempem budou postupovat. Za půl roku musí dítě něco splnit a odevzdat to ve spádové škole, kde jsou děti přezkoušeny, ale máte na to půl roku, takže když se chcete věnovat něčemu měsíc, můžete.

Během karantény učení sestávalo z velké části jenom z vyplňování stránek, které jim připravili rodiče. Bez souvislostí, bez znalostí a mnohdy ani rodiče nevěděli, co s tím. Když vzděláváte dítě doma dlouhodobě, učíte se zároveň s ním. Mnoho dětí chce jít do hloubky a znát souvislosti, poznat věci v příbězích, jinak si je nepamatují. Ze školy si děti stejně zapamatují deset procent z toho, co ve vyučování slyší. Když si informace vyhledávají samy, pamatují si toho mnohem víc. Věřím, že pro mnoho rodičů muselo být učení dětí doma velmi náročné, protože museli víc vařit, víc uklízet, a ještě se s dětmi učit něco, čemu třeba sami nerozuměli.

Co podle vás českému vzdělávacímu systému chybí?

Stále si myslím, že je to vzájemný respekt děti-učitelé. Chybí mi zpětná vazba ze strany dětí k učitelům, přitom učitelé dávají dětem neustále zpětnou vazbu. Chybí mi návaznost a učení v souvislostech. Nemyslím si, že je nutné, aby děti dostávaly tolik informací. Děti se o věci přirozeně zajímají do hloubky, povrchní zájem je znamením, že ztratily chuť se něco učit.

Je něco, co kladete na srdce svým dcerám, aby se vyhnuly vašim negativním zkušenostem a byly šťastnější?

První Češka na třech vrcholech světa: Život je o pokoušení vlastních limitů, říká

Žena

Mluvíme spolu o spoustě věcí, ale zkušenosti jsou podle mě nepřenosné. Ačkoliv bych byla ráda, aby neopakovaly některé chyby, stejně vidím, že vzorce, které jsem měla, jsou i v nich. Bude na nich, aby se s nimi popasovaly, ale myslím si, že to budou mít mnohem jednodušší, protože si vzpomenou, o čem jsme se bavily. Nebude se jim zdát hloupé mluvit o tom, co je trápí, nebo jít k terapeutovi.

Dcery mi říkají, že jejich spolužáci se svými rodiči třeba nedokážou tolik mluvit jako my spolu. A i jejich spolužáky překvapuje, jaký spolu máme vztah. Myslím, že to souvisí s tím, kolik jsme spolu strávily času. Když jste s dětmi pořád, musíte reagovat na to, co se děje. Když mají špatnou náladu nebo když jim někdo ublíží třeba v rámci dětské skupiny.

Máte taky osmiměsíčního syna, čeho byste chtěla dosáhnout v jeho výchově?

Stejně jako u dcer bych chtěla, aby byl sám sebou. Chci, aby byl silný, zdravý kluk se vším všudy. Přeji si, aby byl gentleman, který dokáže bránit nejen sám sebe, ale i jiné. Nechci mu dávat neutrální oblečení, jak je teď v módě. Každý v sobě má mužskou a ženskou energii, která musí být v rovnováze. Ale někteří dnešní muži se přeorientovali na úplnou křehkost. Lidi chtějí být dneska přehnaně korektní a to je podle mě v mnoha ohledech špatně.