Spousta holčiček sní o kariéře baletky, která tančí jeden večer Julii, aby se ten následující proměnila ve Sněhovou královnu. Málokterá si dokáže představit, že od útlého dětství až do konce aktivní kariéry je pro ni každodenním chlebem trénink.

Jen zlomek z nich má dostatek talentu i píle, aby pokračovaly s tréninkem a dostaly se na konzervatoř, kde zahájí přípravu na profesionální kariéru tanečnice. Na rozdíl od jiných uměleckých profesí poměrně krátkou. "Když s baletem začnete, tak si to vůbec nepřipouštíte," vysvětluje první sólistka baletu Národního divadla v Praze Andrea Kramešová. Tanec vyžaduje naprosté soustředění a oddanost, a většina tanečníků na nutnost změny kariéry proto příliš nemyslí. Hned po konzervatoři se vrhnou do divadel a tanečních skupin, kde pilují svou techniku i jevištní projev.

"Lidé mají zkreslenou představu, že odtančím večerní představení a mám za ten den odpracováno. Jsme státní zaměstnanci ohodnocení tabulkovým platem, máme pravidelnou pracovní dobu, ve které zkoušíme, někdy do šesti hodin večer, někdy v sobotu. Představení jsou pro nás už jenom odměnou," vyvrací představu o bohémském životě baletních tanečníků první sólistka Nikola Márová.

Bolest patří k životu tanečníka

Tanec je práce naplněná bolestí a potem. Balet vyžaduje preciznost, celkový dojem ale zároveň má být lehký a radostný. Své tělo musí mít tanečník naprosto pod kontrolou, každý pohyb dosáhne dokonalosti pouze nekonečným opakováním. Nikdy nekončící trénink si pak vybírá svou daň na tělesných schránkách.

"Zvrtnuté kotníky, natažené vazy, bolestivá záda," vyjmenovává nejčastější obtíže Andrea Kramešová. "Rozlišujeme různé typy bolesti, podle toho, co se dá ještě rozcvičit a co už ne. Zranění jsou ale celkem častá," připouští a dodává, že někdy zranění působí i delší zdravotní obtíže nebo přímo donutí tanečníky k odchodu ze scény. A s postupem věku se zhoršují.

"Doktoři nás nemají rádi, protože jim pořád odmlouváme a nechceme chodit na neschopenky. Všechno zanedbáváme a jdeme přes bolest. Takže tančíme s angínou, chřipkou i výronem. Diváci by se asi divili, kdyby viděli, jak v zákulisí doslova pliveme krev," přiznává primabalerína Nikola Márová. Fyzickou zdatnost profesionálních tanečníků přitom přirovnává k vrcholovým sportovcům. K tomu ale musí mít špičková baletka ještě herecké schopnosti, díky kterým se dokáže vcítit do role a vtisknout jí výraz.

V českých podmínkách si tanečníci musí přivydělávat, tabulkové platy, na které dosáhnou, jsou spíše podprůměrné. Tanečníci z menších scén jako Ústí nad Labem nebo Olomouc jsou na tom oproti těm pražským hůře platově i s možnostmi dalších aktivit spojených s tancem (jako dávání soukromých tanečních hodin). Někteří tanečníci jsou proto nuceni k tanci ještě přibírat brigády, paradoxně včetně těch nejméně kvalifikovaných, jako je doplňování zboží nebo prodávání v obchodě. Nejlepší příležitosti k dalším výdělkům mají samozřejmě nejznámější tváře, většinou tedy první sólisté a sólistky.

"Tančíme na galakoncertech, hostujeme v zahraničí a dáváme soukromé hodiny. Když jste mladý a bydlíte ve sdíleném bytě, tak se s platem dá vyjít, ale s hypotékou, rodinou a autem už je přivýdělek potřeba," popisuje Nikola Márová, jejíž manžel je taktéž první sólista ND Alexander Katsapov.

Kdy je čas na dítě? Na vrcholu

S příchodem partnerství jsou baletky vystaveny těžké volbě. Kdy je nejvhodnější mít dítě? Jakýkoliv výpadek ze zkoušek znamená pauzu v kariéře a možná i zmeškané příležitosti k rolím. "Já jsem chtěla děti snad odjakživa, ale v divadle jsem rychle pochopila, že si nejdřív musím vybudovat kariéru a až pak jít na mateřskou, protože obráceně to většinou nevyjde. Ideální čas na rodinu je, když se upevní vaše pozice nebo když jste dosáhla vrcholu. Měla jsem dítě ve třiceti a myslím, že to bylo optimální," říká primabalerína Márová, dnes matka šestiletého chlapečka.

Tanečnice jsou ve skvělé fyzické kondici, a pokud jim to těhotenství umožňuje, snaží se zkoušet alespoň v omezené míře co nejdéle. Musí se samozřejmě vyhýbat náročným cvikům jako piruety nebo zvedačky, kvůli nim také v době těhotenství často přestanou celkem záhy vystupovat.

"Vystupování jsem se začala bát ze dne na den na zájezdu v Madridu, byla jsem ve třetím měsíci. Tancovala jsem a s každým skokem a zvedačkou jsem se najednou bála, že se něco stane. Měla jsem zatnuté zuby a čekala na bolest. Okamžitě mi došlo, že to za to nestojí. Druhý den už místo mě tančila kolegyně. Ale jednodušší role se dají tančit ještě ve čtvrtém nebo pátém měsíci, pokud to není na ženě moc vidět," dodává s tím, že některé baletní kostýmy skryjí i menší bříško.

Přečtěte si více zajímavých příběhů v magazínu Hospodářských novin Restart. Nové číslo V kůži ženy si můžete objednat zde: ihned.cz/restart

Návrat po porodu je pro baletky opravdovou zkouškou. Zvládne se po fyzicky náročném těhotenství znovu dostat fyzicky na vrchol? Mnoho tanečnic po dítěti kariéru definitivně ukončí, změní se jim žebříček hodnot a vydají se jiným směrem. Existují ale i takové, které se dokážou vrátit na špičku i po porodu a po čtyřicítce. Důkazem je Tereza Podařilová, která ve svých čtyřiceti čtyřech letech a po dvou dětech stále vystupuje jako první sólistka baletu Národního divadla. Vrátit se co nejdřív po porodu plánovala i Nikola Márová.

"Prodělala jsem císařský řez, proto jsem musela s cvičením počkat až po šestinedělí. Pak jsem se na to ale doslova vrhla, tvrdě jsem posilovala třikrát denně a do několika měsíců jsem byla zpátky na jevišti," popisuje baletka. Mateřství mělo vliv i na její tanec. "Změnil se mi jevištní projev. Sama jsem to na sobě cítila a řeklo mi to i hodně lidí."

Nejistá budoucnost

Hodně tanečníků ukončí profesionální kariéru už před třicítkou, třeba když zjistí, že je tanec ve sboru až tak moc nebaví a na sólovou kariéru už to nevypadá. Ti, kteří vydrží déle, nemají žádné dlouhodobé jistoty, smlouvy s tanečníky uzavírá divadlo jenom na rok dopředu. Jednoho dne pak začnou tanečník i jeho okolí pozorovat, že na některé náročnější figury již nemá dost sil, postupně ho obsazují méně a do jednodušších rolí a nakonec mu neprodlouží smlouvu.

Pouze zlomek z nich pak dostane nabídku stát se tanečním mistrem nebo choreografem, díky čemuž mohou zůstat v divadelním světě až do důchodového věku. V souboru je osmdesát tanečníků, a i když veliká část z nich jsou cizinci, kteří po několika sezonách zamíří zpět domů, stále zůstává mnohem víc tanečníků než možných navazujících pozic v divadle. Věhlasnější baletky si často zakládají vlastní školy nebo studia, ostatní učí menší děti ve školách a školkách rytmiku a základy baletu. A spousta z nich si najde zaměstnání ve zcela jiném oboru a tanec už jim zůstane jenom jako koníček.

"Většina tanečníků, které znám, pak dělá úplně jinou profesi, nejčastěji jsou v kanceláři. Moje dvě spolužačky dělají účetnictví v italské firmě a obě učí malé děti balet," líčí Márová, která sama do budoucna uvažuje o otevření vlastní školy. Podle ní jde částečně o kontakt s tancem, částečně je důvodem snaha zůstat v pohybu. Těla tanečníků po mnohaletém každodenním tréninku pravidelný pohyb vyžadují, při ochabnutí svalů se hned začnou nepříjemně připomínat všechna bolestivá místa.

Studium při práci není pro každého

V dalším uplatnění po skončení aktivní kariéry by tanečníkům pomohly diplomy z vysokých škol. Spousta práce v divadle i mimo něj je ale jedním z důvodů, proč jenom hrstka z nich zvládne zároveň studovat vysokou školu. Většinou se k tomu dostanou až v pozdějším věku než okolo dvaceti a studovat ve třiceti nebo čtyřiceti není zrovna snadné.

"Moje kolegyně studuje diplomacii, další zase fyzioterapii. Já studuji prvním rokem taneční vědu na AMU, ale jsou to nervy a nestíhám. Je to denní studium a přitom chodím do práce," říká první sólistka baletu ND Andrea Kramešová. Kramešová přiznává, že i ona se snažila na nutnost změny nemyslet a potřebovala menší šťouchanec, aby se začala aktivně starat o svou druhou kariéru.

"Před dvěma lety jsem byla na kariérním vrcholu, opravdu jsem si to užívala. A pak jsem si zlomila nohu. Najednou jsem měla docela dost času přemýšlet, nejhorší byly asi první dva dny. Potýkala jsem se se špatnými pocity vůči ostatním v divadle, že za mě musí zaskakovat, s bolestí, s obavami, jestli se ještě někdy postavím na špičky. Ke konci toho týdne jsem se s tím pomalu smířila. Začala jsem číst, vyspala se a přemýšlela," popisuje drobná tmavovláska, která v létě oslaví třicáté šesté narozeniny. V divadle jí tehdy nabídli, aby vedla jako taneční mistr několik baletních tréninků. A Kramešová díky tomu našla směr, kterým by se chtěla v budoucnu ubírat. Ráda by se v budoucnu věnovala výuce tance třeba na konzervatoři. K dokončení studia bude potřebovat hodně píle a odhodlání, tyto vlastnosti jsou ale u špičkových baletek samozřejmostí.

Těžký konec jedné kariéry

Profesionální kariéra tanečnic a tanečníků se v posledních letech díky pokroku lékařské vědy, zdravému životnímu stylu a novým podpůrným léčbám výrazně prodloužila. "Dřív byla v pětatřiceti baletka vnímána jako důchodkyně, dneska se to ale posunulo až ke čtyřiceti. A někdo vydrží i déle, třeba Daria Klimentová tančí ještě dneska náročné kousky, stále má měkké tělo a vypadá na jevišti dobře," obdivuje Márová legendární českou primabalerínu, která vystupuje v pětačtyřiceti letech.

Podle Nikoly Márové si tanečníci kvůli nízkému finančnímu ohodnocení většinou nemohou vytvořit polštář na konec kariéry. V minulosti přitom fungovaly divadelní důchody, na které dosáhli členové souboru po pětatřicátých narozeninách. V devadesátých letech byly zrušeny, od té doby jsou tanečníci a tanečnice odkázáni sami na sebe.

"Všude ve světě se o tanečníky starají, pomáhají jim přejít do jiné profese. Podobný program se naštěstí rozjíždí i u nás, což je podle mě moc důležité," popisuje primabalerína aktivity Nadačního fondu pro taneční kariéru. Byl založen před dvěma lety a postupně rozšiřuje svou nabídku přednášek, workshopů, osobního i psychologického poradenství.

A čeho se na konci kariéry obávají baletky nejvíc? Primabaleríny Nikola Márová a Andrea Kramešová shodně tvrdí, že stesku po vzrušení při představení a následném potlesku publika.