Žena mi darovala ledvinu, já jí své srdce, říká režisér Tomáš Svoboda

Režisér Tomáš Svoboda je nezmar s optimistickou vůlí k životu, což dokázal i před lety, když bojoval o svou existenci v okamžiku, kdy mu selhaly ledviny. Poté co se dal po transplantaci dohromady, navázal na to, kde přestal: bavení se životem i prací.

Vystudoval jste divadelní vědu a divadelní režii na JAMU. Píšete divadelní hry, byl jste uměleckým šéfem v Rokoku a v Městském divadle v Kladně. Co pro vás představuje svět divadla a co svět filmu?

Svět divadla je světem umění, abstrakce, metafory. A film je byznys. Obojí mě přitahuje. Divadlo je metafora. Co dáte na jeviště, něco "znamená". Například tam postavíte dopravní značku a už jste na silnici nebo židli a jste v interiéru. Prkna, která něco znamenají. Když jsem točil Hodinového manžela, myslel jsem, že takhle funguje i film. Hlavní postava, když je na dně, spí na dně bazénu. Nikdo tu metaforu nechápal, všichni jen viděli Davida Novotného a dlaždičky.

Na filmu mě baví příběhy a humor, to není málo.

Zmínil jste už Hodinového manžela. S jakými pocity jste šel tehdy poprvé na plac?

Těšil jsem se. Vždycky se těším jako malé dítě. Myslím si, že profese divadelního (interpretačního) režiséra není na celý život. Omlouvám se kolegům, ale myslím si to. Proto mám rád změny. Těšil jsem se, když jsem začal psát hry, když jsem dělal svou první rozhlasovou hru, když jsem dělal svou první operu, když jsem režíroval poprvé v zahraničí, a těšil jsem se, když jsem začal prvně točit.

Ve filmu jde o desítky milionů. Žádné obavy, panika, strachy tedy u vás nenastupují? Jak jste na tom s uměním improvizace v situacích, kdy se věci nedějí, jak by měly?

Zpočátku jsem měl respekt. První film stál tolik, co roční rozpočet divadla Rokoko. Ale pak jsem se na to musel vykašlat. Pořád tu jde o to, aby se co nejzajímavěji, nejnápaditěji a nejpřesněji vyprávěl příběh. A na improvizaci jsem zvyklý z divadla, takže tento způsob práce využívám ve filmu.

Míváte trému před čtením prvních recenzí na své počiny?

Filmová recenze bývá mnohem méně fundovaná, mnohem méně opřená o nějaké řemeslné základy než divadelní. O to více je osobně útočná. Asi je to tím, že divadlo je tu tisíce let a jeho znalost vyžaduje nějaké hlubší vědomosti, zatímco kinematografii rozumí kdekdo. Asi z té frustrace pak filmový kritik používá urážlivé výrazy přímo směrem na tvůrce, zatímco divadelní kritik analyzuje tvar. Ale samozřejmě je to individuální. Ne, trému z toho nemám. V Česku nemá recenze na návštěvnost prakticky žádný vliv.

Co všechno má tedy u nás v dnešní době na návštěvnost vliv?

Všechno možné, od těch zaručených marketingových věcí, jako je kampaň, slavné herecké tváře, příběh. Ale může to být i název, samozřejmě doba, kdy jde film do kin, a jeho možná konkurence, počasí, šuškanda. Někteří producenti si dělají falešné profily na ČSFD, aby vyvolali pocit, že se ten film hodně líbí. To je dost úlet. Ale obecně se říká, že první týden, kdy je film v kinech, patří producentovi: jde tedy o to, jaká dokázal vytvořit v divácích očekávání. Dál už je to o tom filmu, jestli ta očekávání naplnil, nebo ne.

Jaký typ režiséra jste? Pohodář, neurotik, ten, který nechává hercům volný prostor, nebo ten, který má (spolu s maminkou) vždycky pravdu?

To musí posoudit druzí. Já si myslím, že režie je umělecká servisní profese. Že to je služba. Takže se to snažím dělat tak, že vytvářím pohodové, veselé prostředí na natáčení, aby se herec nebál udělat jakoukoliv blbost. Protože tady je v bezpečí a nemůže se mu nic stát. Žádná kritika či odsudek nepřijde. A v tomto prostředí vzniká humor.

V divadle se často věnujete politické satiře. Točíte výhradně komedie. Jak vnímáte tragické okamžiky v životě?

Když se někdo živí humorem, neznamená to, že se všemu směje. To bych byl emocionální idiot. Když onemocněla moje dcera cukrovkou, brečel jsem dva dny. Ale pak mě chtěla uklidnit jedna paní, která říkala, ať nejsem smutný. Že chodí stříhat kousek od nás pejska a ten měl taky cukrovku. Když ho vykastrovali, nemoc mu zmizela. To jsem se už musel smát.

Váš poslední film se jmenuje Dvě nevěsty a jedna svatba. Ten předchozí Jak se zbavit nevěsty, ještě předtím Manžel na hodinu. Vaší prvotinou byl již zmiňovaný Hodinový manžel. Máte nějakou svatební obsesi?

Nemám. Náhodou vyšly projekty, které měly tohle téma. Připravuji i filmy s úplně jinými náměty. Ale svatba není hlavním tématem těch filmů. Jen se dobře prodávají přes tyhle názvy. A název dost často určuje producent.

Jste šťastně ženatý. Vaše žena vám před pár lety věnovala svou ledvinu, potom, co vám vaše obě ledviny zkolabovaly. Jaký je to pocit, žít s ledvinou své drahé polovičky, a co byste byl schopný udělat vy pro ni?

Dal jsem jí nejlepší roky svého života! Musím se přiznat, že jsem o tom přemýšlel. Na orgány mě porcovat nemůže, ty v pohodě nemám, moje srdce si získala, tak jí dám ten zbytek času, co mi Bůh ještě dopřeje.

Co se tehdy vlastně stalo?

Selhaly mi ledviny. Moje imunita je vyhodnotila jako problém a napadla je a zlikvidovala.

Myslíte si, že vám v nemoci pomohla i vaše optimistická povaha?

Myslím, že hodně. To, že jsem veselý a trochu blbý, zapříčinilo, že jsem si neuvědomoval skutečnou míru problému. Vlastně si pamatuji, že jsem byl celou dobu v takové euforii.

Díky zdařilé transplantaci ledviny jste se podruhé narodil. Poučil jste se v něčem ze svého "prvního" života?

Jasně. Nejsem už takový šílenec, pro kterého je umění vším. Nejsem na světě proto, abych do něho vytesal svou stopu filmem a divadlem. Non omnis moriar. Jsem tu proto, abych se ještě trochu bavil s rodinou a přáteli. A někdy i skrze film či divadlo.

Jak jde dohromady šetřicí životní režim s vaší uměleckou profesí?

Nemám žádný šetřicí režim. Transplantace mě plnohodnotně vrátila do života. Moc děkuji doktorům z Ikemu, je to nejlepší nemocnice pod sluncem. Možná už nedokážu tolik sportovat a nevěnuji se tolik milovanému koníčku (víno), ale jinak mě to nijak neomezuje.

Podle jakého klíče si vybíráte herce do svých filmů? Protože jste i spoluscenárista, myslíte už při psaní jednotlivých postav na konkrétní herce?

Někdy, ale většinou ne. Je to jiná profese. Myslím na postavy, na jejich příběh, ale nepředstavuji si jejich vzhled, protože pak vám to například David Novotný odmítne, protože už něco má, a já bych byl bezradný. Teď něco připravujeme a ty postavy se jmenují podle herců, které tam chceme, ale je to výjimka. Pak to stejně budeme muset přejmenovat.

Upřímně: jak moc jsou důležité kamarádské vazby mezi herci a režiséry?

Vůbec. Důležitá je důvěra a profesionalita. Jestli ten vztah přeroste v přátelství, tak je to skvělé, ale není to bezpodmínečně nutné. Já dělal asi osmdesát divadelních inscenací a čtyři filmy, kdybych měl udržovat se všemi kamarádské vazby, asi se zblázním. Ale mám mezi herci několik skutečně dobrých kamarádů.

Točíte jeden film ročně jako Woody Allen. Nebojíte se, že kvalitu vykoupíte kvantitou? Přece jen inspirační zdroje nejsou úplně nevyčerpatelné.

Mám teď napsané dva scénáře, které čekají na zafinancování, a dva rozepsané. Nejsem líný. Ono to opticky vypadá, že toho je hodně, ale ty přípravy filmů se různě překrývají, takže paralelně pracuji asi na 5-6 projektech a najednou jeden z nich pokročí do fáze natáčení. Ale pak je zase čas na přípravy dalších projektů.

Co všechno vás tedy inspiruje?

Všechno. Rodina, dcera je strašně inspirativní, moje manželka taky. A mně se pořád něco děje. Měl jsem divoký život a moji přátelé mají také neskutečné historky. Dost čtu. Hlavně hry a scénáře a chodím do divadla a do kina. Nejsem prostě líný žít.

V čem se liší váš poslední film od těch tří předchozích?

Je to ženský film. Maruška Palečková, kterou hraje Anna Polívková, ho vypráví divákům. A ženským způsobem vnímá svět, jež ji obklopuje. Je to svět televizního studia a svět venkova, svět jejího dětství, kam se vrací. To jsem ještě v žádném filmu neměl.

Jak se muži vypráví ženský film? Co je jinak?

Všechno. Nefunguje běžná logika. Musíte ten svět nacítit a nesnažit se ho pochopit. Být ženou je neskutečné dobrodružství. Každou chvíli jiná emoce a bez příčinné vazby. Je to super a je to hrůza.

A víte už o ženách všechno?

Nevím o ženách vůbec nic. Vůbec nic. A kdo tvrdí, že jo, tak lže, byť by ta bytost byla sama ženou. Ale to nám nemůže zabránit snažit se to zjistit. Nicméně je to samozřejmě naprosto marné počínání.