Mít čtyřicet minut na setkání s člověkem, který toho tolik prožil a jehož si profesně vážíte, je frustrující. To, co za tu chvilku na dvaaosmdesátiletém Janu Saudkovi obdivujete nejvíc, je jeho nadhled, humor a životní optimismus, za kterým sice cítíte jasné kontury melancholie, ale ta zmizí se stejnou rychlostí, s jakou se vynořila. A úplně nejsympatičtější na něm je to, že z ničeho nedělá vědu.

Vychází vám nová kniha. S jakými pocity jste ji vydal?

Jedinou knihu, jedinou výstavu jsem v životě neudělal z vlastní vůle, ale vždycky jsem byl požádán. A tuto knihu jsem mému milovanému slovenskému nakladateli sliboval už mnoho let. Ale čas nazrál teď, rozhodl jsem se, že ji dokončím a odevzdám. Trvalo to deset let. Je to způsobeno tím, že jsem lenivý. Kniha je tu a já bych si jenom přál, aby se prodala, protože bych nakladateli nechtěl způsobit to, že by na mě prodělával. Zatím se vždycky prodalo všechno, takže věřím, že se i tahle kniha prodá.

Jak vznikl název Dva?

Původně jsem chtěl, aby se to jmenovalo Smegma. Víte, co to je?

Ne.

Poštěváčkový a předkožkový maz.

A ten vám u nakladatele neprošel…

Nakladatel úplně šílel. Přitom mí američtí přátelé si mysleli, že je to skvělý název: úderné, krátké a málokdo ví, co to znamená. Takže to nevyšlo a museli jsme vymyslet jiný název. Chtěl jsem číslici dvě, ale to mi zase říkali, že si lidé budou myslet, že jde o druhý díl něčeho jiného. Tak to zůstalo u slova "Dva", protože jde o dva přístupy (obrazový a psaný) k jedné životní "události" a zároveň je to kniha o dvou principech: mužském a ženském.

Co jste vložil do této knihy jiného než do těch předchozích?

Rozhodl jsem se, že budu mluvit naprostou pravdu, že nebudu ze zdvořilosti nic předstírat.

Vy jste někdy něco předstíral?

Mnohdy, hlavně v manželstvích jsem příšerně lhal, podváděl jsem ženu, stejně se na to vždycky přišlo. Lhal jsem a teď už nemusím. Stáří má obrovské výhody.

Jaké?

Zaprvé nemusíte vstávat, když dívka vejde do místnosti (stejně vstanu vždycky), jezdíte zadarmo v MHD, děti už jsou odrostlé, až pomalu umírají věkem. Je to krásný čas.

Když se vrátíme k vaší knize, působí na mě hodně nostalgicky…

Je nostalgická. Protože se poprvé obracím k minulosti. Myslím, že nazrál čas ohlédnout se zpátky. Jednou to budeme dělat všichni. Nejsem schopen fabulovat, takže v knize jen popisuju otrocky to, co se přihodilo. Co jsem měl před sebou nebo pod sebou. Popsal jsem několik zanedbatelných událostí svého života, které bych byl rád, kdyby případným čtenářům připadaly trochu interesantní.

Váš fotografický rukopis je značně stylizovaný a nepřehlédnutelný. Věnoval jste se někdy reportážní fotografii?

Zkoušel jsem to, ale nedokážu to.

Proč?

Jsem pomalý. Reportážní fotografie je jako box, musíte být rychlá. Já to nedokážu a taky nejsem drzý, neumím se lidem vetřít. Každé odmítnutí a odstrčení by mě bolestivě zranilo. Když si tu fotografii naaranžujete, můžete tak vyfotit něco, co přetrvá určitý čas. A v podstatě lidem je pak úplně jedno, jestli je to aranžováno, nebo je to reportáž. Všechny nejslavnější fotografie na světě jsou stylizované. Dokonce i Vztyčení rudé vlajky nad Reichstagem je vyfocené čtyři dny po válce, protože během války to takto nafotit samozřejmě nebylo možné. Ale ta fotka je skvělá a přesvědčivá. U své poslední knihy jsem byl ovlivněn Steichenovou Lidskou rodinou (Fotografická výstava z roku 1955 kurátora a fotografa Edwarda Steichena, na kterou bylo vybráno 503 fotografií od 273 autorů znázorňujících obraz lidského prožitku složeného z narození, lásky a radosti, ale také války, strádání, nemoci a smrti - pozn. red.). Kdysi jsem si myslel, že něco takového nafotím sám, ale to se mi nepodařilo, tak jsem udělal kroniku svého života, života některých svých dětí, milenek, přátel, manželek a je z toho takové rodinné album.

Jak dlouho vám trvá, než jednotlivou stylizaci vymyslíte, naaranžujete?

Chvíli. Nesmíte z toho dělat vědu. A taky modely nudit, zdržovat…

Baví vás ještě focení?

Ne. Přišel jsem o celoživotní dílo v negativech, tak jsem na něj zanevřel. Teď maluju a občas se to prodá, takže mám na živobytí. A malování mě baví. Vůně terpentýnu a spousta dobré hudby. To mám rád.

Vytvořil jste legendární fotografie. Máte radost, když se na některé z nich díváte?

Mám radost, když jsem ve Francii, večeřím s nějakou přítelkyní a přijde ke mně nějaký Japonec a zeptá se, jestli nejsem pan Saudek, nebo když mě pozdraví kluci z náklaďáku. To jsem pak radostí bez sebe.

Vaším stěžejním tématem jsou ženy a vztahy. Rozhodně máte s čím porovnávat. Jak se podle vás lidé za ty roky změnili?

Nezměnili. Lidi jsou pořád zvířátka, orientují se feromony. Svět je lepší. Máme obrovské možnosti. Ale… Když jsem jedné své americké známé říkal, že už nikdy nebudou umírat děti v koncentráku, odpověděla mi: Kdykoliv se to může vrátit.

Co se vám líbí na ženách?

Všechno.

Buďte konkrétnější…

Úžasná síla, kterou chlapi nikdy nemají. Schopnost dávat život. Neuvěřitelná vybíravost. Ženská přijde do místnosti, tam jsou tři chlapi a ona si okamžitě vybere. A tohohle chlapi nejsou schopni. V Číně mi řekli, že celý ten náš lidský aparát řídí ženské. A je to pravda, chlapi jen dělají, co ženské chtějí. Jsou obdivuhodné, nebezpečné, zrádné.

Takže to klišé, že muž je lovec a žena by měla být dobývanou princeznou, je podle vás nesmysl?

To jsou kecy, chlap je blbec a vládne ženská. Ženská je všechno. Mám s tím velký problém, protože obyčejně se nechám někde okrást. Teď mám partnerku, která už mě nemá o co okrást, takže ona je se mnou z dobré vůle. Ale ty předchozí ženy, což je asi v jejich přirozenosti, udržovaly oheň a na to potřebovaly pár milionů. Byl jsem oběť, ale přežil jsem.

Cítíte se pořád jako oběť?

Ano. A teď si prostě jen nesu následky. Ale není to žádné živoření. A koneckonců, první polibek je pro mě mnohem podstatnější než poslední okradení.

Čím si myslíte, že celoživotně okouzlujete ženy?

Nikdy se nemyju.

A myslíte si, že kdybyste byl nemytý Jan Vomáčka z Loun, že byste dosahoval stejných úspěchů?

Je spousta takzvaných neznámých chlapů, kteří mají velké úspěchy u žen, a dokonce si je podmaňují a ovládají je. Prostě si myslím, že jsem měl v životě hlavně štěstí. Přežil jsem válku, moji malí kamarádi zmizeli v koncentrácích a byli zavražděni, mám štěstí, že jsem se dožil tak vysokého věku, že se mnou mluvíte, protože to je sen: většina chlapů nemá to štěstí, že by je hezká holka zpovídala. A taky mám štěstí, že vedle mě zastaví náklaďák a chlapi zařvou: Máme rádi tvoje fotky.

Jednou jste zmínil, že byste chtěl být ženou. Proč?

To chce každý chlap. Ženský cítí všechno silněji, mají silnější orgasmus.

O to byste stál?

Velmi. Ale bohužel je to nemožné. Ženská je továrna na výrobu rozkoše, kde se jede naplno a samé přesčasy. A to je obdivuhodné. A já mám poprvé v životě štěstí, že jsem našel holku, která jde po té cestě se mnou. Nádherně voní a miluju ji dodnes.

S vaší poslední manželkou jste třináct let, máte spolu tři potomky. Pořád si mezi sebou vykáte. Co na vykání mezi rodiči říkají vaše děti?

Občas mi zavykají. Ale to je nepodstatné! Říkají mi "tati".

Když mluvíme o ženách a dětech, jaká byla vaše matka?

Skvělá, spolehlivá, ale tvrdá. Deset let před mým narozením měla nemanželského syna s učitelem, který se jí s dítětem zřekl. Já jsem miloval nadevšecko svého otce. Upřímnou synovskou láskou. Jeho smrt mě zasáhla, protože jsem si myslel, že tady bude napořád.

Vídal jste se s nevlastním bratrem?

Dlouho jsem nevěděl, kdo to je. Před sedmi lety jsem mu byl na pohřbu. Navzdory tomu, že byl nemanželské dítě vyrůstající bez matky u jejích příbuzných, i bez otce, prožil normální život bez následků, že by byl poškozen.

Řekl jste, že vaše matka byla tvrdá, nechyběla vám někdy mateřská citovost a něha?

Nechyběla. Protože jsem měl bratra, kterého jsem miloval, se kterým jsme měli společné sny. Měl jsem vlastně svého dvojníka. V tom jsem měl štěstí. Žít se svým dvojníkem je obrovská věc.

Jak na svého dvojníka vzpomínáte?

Jako na velkou lásku. Ale ve stáří se to vytratilo.

Co je podle vás nejdůležitější v životě nepropásnout?

Život. Život naplno.