Na rozhovor po telefonu kývla hned, ale když jsme si sedly naproti sobě tváří v tvář, měla jsem zpočátku pocit, že svého rozhodnutí lituje. Jako by se jí nechtělo znovu odhalovat své už několikrát obnažené soukromí. Když si dovolila uvěřit, že mě zajímá jako člověk, ne jako celebrita s těžkým osudem, uvolnila otěže své odtažitosti a plachosti a stala se otevřenou, zábavnou, upřímnou a vnímavou společnicí.

Co všechno vás v dětství formovalo?

Mé dětství bylo šťastné, i když se na první pohled může zdát, že bylo tragické. Zmínila jsem se o něm ve Třinácté komnatě a ve své knížce s názvem To jsem já, Františka. Když píšete tak intimní věci, jako to, že vás maminka opustila ve svém šestinedělí a otec byl alkoholik, tak vám právě to psaní může i jistým způsobem terapeuticky pomoci. Ale už bych se o tom nechtěla pořád dokola bavit.

Neptám se kvůli senzacechtivosti, jen mě zajímá, co budovalo vaši osobnost?

Vyrůstala jsem s babičkou a dědou z tátovy strany v malé garsonce na Žižkově. Zpětně si uvědomuju, jak to od nich bylo odvážné, vzít si šestitýdenní miminko, protože oběma bylo přes šedesát. Byli jsme hrozně chudí, táta na mě alimenty neplatil. Babička byla celý život doma, brala v padesátých letech důchod sto korun a děda, intelektuál, jenž po poválečném únorovém převratu skončil jako skladník, čtyři sta dvacet korun. Hodně mi do života dala prateta Milada, která bydlela vedle nás. Byla adventistka, naučila mě věřit v Boha, hrála na harmonium církevní písně a četly jsme každý pátek po západu slunce v Bibli. V prádelníku měla poklady z první republiky; hedvábné krajky, péřové boa, závojíčky, stužky, knoflíčky, s nimiž jsem si hrála. Možná už tam se můj vztah k módě nevědomky formoval.

V knížce To jsem já, Františka, píšete, že už v dětství jste se cítila jako exot. Co všechno za pocit jinakosti mohlo?

Nouze, obnošené svršky ze sociální péče, obědy za padesátník, staří prarodiče, kteří mě nikam nepouštěli. Nechodila jsem do jiskřiček, pionýra, v sedmi letech četla Němcovou, Karolínu Světlou, protože mě děda ještě před školou naučil číst. Ale opravdu se k tomu už nechci vracet.

Opakuje se vám v životě podobný model: maminka obyčejná Romka, táta intelektuál, babička prostá žena, děda vzdělaný člověk. Nemáte sama pocit, že i to je důvod, proč máte ve své práci cit pro různé společenské třídy a umíte se přirozeně pohybovat, jak mezi obyčejnými lidmi, tak ve vyšších kruzích?

Touto otázkou jste mě překvapila. Nikdy jsem takhle věc nevnímala. Nedokážu okamžitě odpovědět, ale asi máte pravdu. Myslím, že to není špatný model, díky němu jste blíž barvitému životu. Vyrůstala jsem v podstatě bez rodičů, ale lásky jsem měla dostatek. Chudobu v dětství nevnímám jako handicap, i když jsem ji tenkrát brala jako nespravedlnost. Babi Lola uměla za pár korun skvělá jídla. Chlebovou či kmínovou polévku, suché bramborové placky na plotně, nudle s mákem, škubánky. V čase nouze jsem se nehroutila, vzpomněla jsem si na její recepty. A když byla hojnost, o to víc jsem si ji užila.

A ta zmiňovaná intelektuální zóna?

Výšku IQ ctím, ale také vím, že ne vždy se pojí s kultivovaností, vnímavostí, tolik potřebnou tolerancí. Děda i otec měli pouze středoškolské vzdělání, ale sečtělí a hlavně oduševnělí byli. Děda mě jako malou holčičku vodil do opery, galerií a stěnu naší garsoniéry zabíraly police o dvou řadách knih. Všechno bylo přirozené, samo sebou a o to víc nesnáším aroganci intelektu, kterou často vnímám. O zamindrákovaných pseudointelektuálech nemluvě.

Vnímáte v sobě svůj romský původ?

Jak kdy. Nijak ho neprožívám. Jsem Romka po matce, s níž jsem se vídávala jednou do roka. Několikrát mi vyčetla, že se k cikánským kořenům hlásím. Ona se za ně styděla. Mě k tomu do jisté míry provokuje xenofobní společnost. Ale také je pravda, že mě vychovávali prarodiče, jimž cikáni říkají gádžové. Děda Hugo měl navíc německý původ, babi Lola byla zemitá Češka. To vše jsou geny, které si v sobě nesete. A ten romský vektor? Asi zvýšená emotivnost, řekla bych.

Divokost?

Neumím křičet, italské domácnosti a hysterky nesnáším.

Měla jsem na mysli spíše emoční divokost…

Pokud ji mám, tak výchovou učesanou. Každopádně potřebuji velkou dávku svobody, mít svůj svět, prostor k nadechnutí, přestože archetyp rodiny ctím a nejsem příznivcem urputné emancipace. Péče o muže mě nefrustruje, nevadí mi vyčistit mu boty, ale nesmí mě chtít vlastnit. V tom tkví svoboda.

Jaké muže jste si pro svůj život vybírala, měli nějaké společné rysy?

Nikdy jsem muže pragmaticky nelovila, neuháněla. Ale z těch, co lovili mě, jsem si vybírala. Můj první muž byl těžce introvertní básník, druhý vyučený autoklempíř, který boxoval. Šla jsem ode zdi ke zdi a po rozvodu s ním zažila dvě velké lásky. Oba chlapi byli umělci a poslední love story, která mě potkala na prahu šedesátky, byla na dřeň. Esence vášně, esence romantiky. A onen společný jmenovatel? Museli mě fyzicky přitahovat a dráždit jako osobnost.

Máte tři syny. Jak se cítíte jako maminka tří kluků? Toužila jste po dceři, nebo jste to neřešila a chtěla jste prostě děti?

Pohlaví dítěte jsem až tak neprožívala. Ve třetím těhotenství jsem si přála holku, ale nijak urputně. Po synech přišly vnučky, které si užívám. Nevím, jak to funguje mezi matkou a dcerou, ale u svých kamarádek vidím, že to leckdy mezi nimi od puberty jiskří. Milují se a nesnášejí a určitá skrytá rivalita mnohdy láskyplně pokračuje dál.

Stačila jste odpustit své matce než zemřela?

Nechtěla bych se o tom už bavit. S tímto faktem se vypořádávám dodnes, i když jsem jej přijala. Matce jsem dávno odpustila, ale to podstatu neřeší.

Jak vnímáte dnešní vztahy a přehození rolí?

Myslíte zaměnitelnost partu ona a on? Genderovou rovnost mezi muži a ženami, dívkami a chlapci? Vlnu "Me Too", která ve své hysteričnosti odepisuje život kořenící v nevinném koketování a paralyzuje dvornost u mužů? Myslím, že o to víc je důležitý archetyp rodiny. Mužská a ženská role v ní, aby se děti orientovaly. Tato otázka je na velkou samostatnou diskuzi.

Co v módě dělá ženu ženou?

Její podstata. Gesta, způsob komunikace. To je základ, na němž se staví jejímu typu a postavení odpovídající šatník. Styl.

Jak je to s muži?

Stejně jako s ženami.

Je důležitější mít styl, nebo se orientovat v trendech?

Móda už dávno není diktátorem. Dává z mnoha tendencí na vybranou. Samozřejmě, že je dobré se v trendech orientovat, ale je zoufalé být jejích otrokem. Podstatné je mít svému typu, postavení, odpovídající styl. Styl znamená jedinečnost. Koncept. Styl je běh na dlouhou trať, trendy jsou prchavé.

Nakolik je oblékání klíčové? Jde jen o povrchní záležitost nebo dokresluje osobnost každého člověka a zároveň o něm něco vypovídá?

Oblečení je první informací o člověku. Ať chce nebo ne. Společnost jej podle toho posuzuje. Tak to bylo a je. A už vůbec nemluvím o tom, jakou roli hraje v jistých profesích, u pohovorů a konkurzů.

Co si myslíte o dokonalosti?

Dokonalost je smrt a překáží v životě. Cesta k ní je podstatnější než ona samotná. Až ve stáří jsem pochopila, že tato meta ubírá kyslík, spoustu sil a snižuje kvalitu nedokonalého života.

Mnoho lidí vám ve vaši práci módní kritičky pro Blesk vyčítá jistou pichlavost a jedovatost. Nakolik jste to vy a nakolik je to vaše role?

Pichlavost? Pichlavý se může zdát každý kritik a je jedno zda jde o recenzi knihy, filmu, muziky, jehož názor rezonuje a neshoduje se s jinými. Jisté je, že každou kritiku je nutné podepřít věcnými, k diskuzi vybízejícími, argumenty. Nemůžu bez nich napsat, že je něco nemožné, nevkusné. Také musím ctít žánr bulváru. Osten čtenáři očekávají, ale nikdy by neměl být urážlivý. Nejde mi o to, aby se mnou lidé souhlasili, ale abych je vyprovokovala k zamyšlení a ke konfrontaci s jejich vkusem a názorem.

Trápily vás někdy nenávistné komentáře pod vašimi články?

Anonymní frustrované příspěvky nemá cenu číst, protože v tomto případě nejde o žádnou reflexi, jsou to jen zlé emoce. Anonymita nicků lidem dává prostor k vulgaritě, nenávisti a zlobě.

Máte přátele mezi známými osobnostmi. Ne vždy jim to v oblékání vyjde. Jak mezi sebou řešíte, když jim něco veřejně zkritizujete?

Většinou mají nadhled, protože dokážou oddělit přátelství od profesionality.

Jak jsou ve vaší branži podstatné kontakty?

Jistěže jsou v médiích, vlastně všude, důležité. Ale podstatnější je renomé.

Na co jste ve svém životě nejvíc pyšná?

Na své tři syny.