reklama
 

Alena Šeredová: Čekat na něco pozitivního mě nebaví

Proč jde Aleně Šeredové všechno lépe v Itálii? Jak bude letos trávit Vánoce? Jak vychovává své děti a co očekává od mužů? A očekává od nich vlastně něco?

Foto: Profimedia.cz

Potkaly jsme se v hotelu při přípravě na finálový večer Czechoslovak Topmodel 2017 její zastupující agentury, na který přiletěla jako čestný host. V místnosti s námi byl kadeřník i make-up artistka, občas někdo zaklepal, protože přinášel další a další outfity na vyzkoušení, takže se mluvilo, zkoušelo, líčilo a česalo.

Alena Šeredová jako mistryně multitaskingu, zvládla všechno s neobyčejnou lehkostí, vtipem a bezprostředností, pro kterou ji především musí každý milovat. A co je na ni pozoruhodného? Nehraje hry - sama se sebou, ani s druhými.

Jak často létáte do Česka?

Různě, ale určitě čtyřikrát za rok soukromě a letos se mi to podařilo skloubit i s prací. Když v agentuře zjistí, že přijedu do Prahy, hned mi říkají: "To bys mohla něco nafotit". A já jim říkám: "Hele ne, půjdu s mámou a tátou na pivo a na tatarák a druhý den budu nafouklá."

U nás fotíte hlavně módu. Jak je to v Itálii?

Tam hodně moderuju. Ale fotím i módní kampaně. Teď mám před sebou snad film, ale bude se točit až v roce 2019, takže uvidíme. Mně jde nějak všechno líp v té italštině.

Čím to je?

Když tam člověk žije, je takový poitalštěný. A já sama o sobě jsem hodně temperamentní. Prostě se tam do toho prostředí asi líp hodím.

Čeká vás čtyřicítka. Máte pocit, že je něco jinak?

Do března dělám, že o tom nevím. Ale když čtu různé rozhovory žen, kterým už bylo čtyřicet nebo i padesát, a ty říkají, že nejlepší věk je právě mezi čtyřiceti a padesáti, tak tomu se mi teda blbě věří.

Kdy jste se cítila nejlépe vy?

Kdybych mohla, tak bych si vybrala dobu od osmadvaceti do třiatřiceti. To je takové období, kdy už jste dospělá, máte děti, už jste se sebou spokojenější a zároveň nemáte ty problémy, že když sníte tři knedlíky, tak musíte být hodinu v posilovně. Po těch šestatřiceti se to všechno tak nějak zpomalí, takže to bych mohla vynechat. Nedokážu si představit, že by to od čtyřiceti mohlo být lepší.

Máte tu sebekázeň, abyste po těch knedlících šla do posilovny?

Chodím tam, ale jím. Nestojí mi to za to, abych nejedla. Mám jídlo ráda, hlavně takové ty "prasárny". Nejedu do Prahy, abych si dala dýňový krém a salát, to si udělám doma. Jedu sem ke stánku na klobásy a pražskou šunku.

Působíte pragmaticky a prakticky. Jste "plánovač"?

Plánuju všechno hrozně dlouhododobě dopředu, hlavně soukromě. Kamarádi si ze mě dělají srandu, ale když jsme pak na natřískaných horách, a jediní máme rezervaci u stolu na oběd, tak z toho mají radost. Od října už to mám zamluvené. Každý den mám na papíru napsáno, co se bude dít. Jsem organizátor všech. Kufr balím hrozně dopředu. A teď už třeba vím, co budeme dělat o Velikonocích.

Vy si vlastně pořád tak sníte…

Všechno mi dost vychází. I kluci už si na ten plánovací režim zvykli, takže už chtějí dopředu vědět, co bude…

Umíte pak vnímat přítomný okamžik?

Ano. Užívám si i to, co je v té chvíli kolem mě. Ale ráda vím, že "něco" bude. Čekat, že se mi stane něco pozitivního, by mě asi nebavilo. Mám před sebou takové záchytné body.

Jak to máte s emocemi? Když se vám něco těžkého stane v životě, vracíte se k tomu období v myšlenkách a babráte se donekonečna ve svých pocitech?

Ne. Přejdu z jedné místnosti do druhé a zavřu dveře. Když jednou něco obrečím, tak to skončí. Jen když mi před jedenácti lety umřela moje nejlepší kamarádka, tak s tím jsem se dodnes nesrovnala. Ale zase je to pozitivní v tom, že jak jsem se s tím pořád nesrovnala, tak mám tendence i dneska s ní komunikovat. To je člověk, o kterém jsem přesvědčena, že pořád někde se mnou je. Nemůžu na ni zapomenout.

Před třemi lety jste se s manželem (italským fotbalistou Gianluigim Buffonem - pozn.red.) rozešli, protože si našel jinou ženu. O rozvodu se říká, že je to malá smrt. Do toho vy jste mediálně exponovaná osobnost a ještě jste tohle všechno zažívala v cizí zemi, pryč od rodiny. Co bylo pro vás nejtěžší?

Tak to byla zrovna situace, kdy jsem ty dveře nezavřela okamžitě, protože jsem byla tak v šoku, že mi to nejdřív nedocházelo. Nejdříve jsem vůbec nevěděla, co mám dělat, protože to bylo ze dne na den. Prostě jsem si koupila noviny a tam vidím svého manžela s jinou paní. Když mi to pak došlo, tak to bylo horší, ale dobré bylo, že už byli kluci a kvůli nim jsem přes den musela extrémně fungovat. Ano, bylo těžké sledovat svůj životní příběh v novinách. Každý o tom mluví, každý vám na to chce říct nějaký názor, a to si myslím, že to všechno jen dělá horším.

Jak se synové dozvěděli, že tatínek má ještě jiný život a odejde?

Nejdřív jsem mu říkala, ať jim to řekne sám, jenže pak mě napadlo, kdoví, co jim řekne a jak jim to řekne, takže jsem chtěla, aby to řekl on, ale abych stála vedle, aby to bylo takové limitované neštěstí. Doufám, že jsou se vším jakžtakž srovnaní, i když nevěřím, že úplně. To si myslím, není nikdy možné.

Kdo vám byl tehdy oporou?

Rodiče jsem tím nechtěla zatěžovat a trápit, takže to schytaly moje tři kamarádky. Těm jsem ve tři, ve čtyři ráno, když mě to chytlo, volala. Všem manželům dotyčných jsem poslala smsku - "Ta, co volá ve čtyři ráno, jsem opravdu já."

Jak vnímáte dnešní patchworkové rodiny, berete je jako život obohacující zkušenost pro všechny zúčastněné, nebo jako nutné zlo, se kterým je třeba se popasovat?

Patchwork jsem neměla ráda už na škole, natož teď. Nechápu, jak se někdo může dívat na svého bývalého manžela, jak se líbá a drží za ruku s jinou? Nebo jak se setkávají čtyři babičky, tety, dědečkové, sto bratranců a všichni jsou najednou jedna velká rodina.

Neměla jste po rozchodu s otcem svých dětí problém uvěřit mužům?

Nikdy jsem směrem k nim neměla tolik iluzí.

Tak jinak. Změnil vás rozchod ve vztahu k mužům?

Jednoznačně. Můj současný partner to má všechno mnohem složitější. Nic mu neprojde. Pro mě má smysl jedině partner, který je perfektní. Pořád mu to říkám: "Přišel jsi prostě v blbou dobu." Ale je to hrdina.

Čím byste chtěla do života vybavit své syny?

Strašně mi vadí nerespekt dětí k dospělým. Takže bych si přála, aby kluci věděli, že je třeba mít respekt k lidem, což snad mají. Už teď je vidět, že jsou trochu jiní. My doma věříme všichni na Ježíška, u synů ve třídách na něj samozřejmě už nikdo nevěří. Ten mladší přišel domů s tím, že spolužák říkal, že Ježíšek není a ptal se mě: "Maminko, a ty na Ježíška věříš?" Tak jsem mu řekla: "Věřím. To se tak prostě rozhodneš. Taky nikdo neví, jestli Pánbůh je nebo ne. Musíš si to rozhodnout sám." A tohle jsou nejkrásnější Vánoce. V Itálii je všechno strašně konzumní. Všude na vás vybíhají reklamy na playstationy, které nabádají rodiče k tomu, aby je svým potomkům koupili. To pak nesmíte mít televizi nebo musíte mít hluché dítě.

Takže Ježíškovi píšete?

Jasně. Každý o tři dárky. V rodině se mě ptají, co mají klukům pořídit, ale já nevím. Jednak dnešní děti mají všechno, a taky oni si moc s hračkami nehrají. Hodně si hrají s míčem.

Tátovy geny se tedy projevují?

Oni si hrají tak nějak celkově s míčem, ne že by do něj jenom čutali.

Co vás jako maminku charakterizuje?

Mám ráda, když děti jsou děti. Potřebují trochu volnosti. Ale zase je vedu ke slušnosti k druhým. Aby pozdravili, poděkovali, dívali se lidem do očí. Ale ne zase tak, aby z nich byli takoví "staří mladí".

Vánoce budete mít letos v Itálii?

Ano. Letos poprvé budeme všichni u nás v Itálii. Přijede mamka s taťkou a ségra s přítelem. Řekli jsme si, že to jednou zkusíme a pak pojedeme na hory. Budou to takové trochu jiné Vánoce. Taky hlavně kvůli tomu, že jsme vždycky s klukama pětadvacátého brzo ráno museli vstávat a jet na letiště, abychom byli na oběd u italské babičky, takže jsme si řekli, že letos v klidu vstanou a budou si moct užít dárky, které dostali od Ježíška. Protože vždycky to bylo takové to: "Ani to nevybaluj, protože už zase jedeme."

Lidé koncem roku bilancují a plánují, což je pro vás hračka. Už máte zrežírovanou představu oslavy svých březnových kulatin?

Mám právě plánovací zpoždění. Vím jen, který víkend to bude, ale kde, to netuším. Je to složité. Chtěla bych ji udělat v Praze, ale většinu přátel mám v Itálii. Takže nevím, kde to nakonec bude, jestli v Praze, Miláně nebo v Turíně. Škoda, že jsem se nenarodila v létě, chtěla bych to celé slavit u moře.

Související

reklama

Komerční tip

reklama