Je upřímná, otevřená a syrová. Už na první pohled se v ní snoubí vzdělanost, zkušenost a možná i trochu mužsky přímé analytické myšlení. Když oloupete tyhle slupky, vyloupne se před vámi vlídná, křehká, pochybující a dychtivá holka. Je tady rozhovor o kritice, sebereflexi, české společnosti, ale i o lásce.

Pořad 168 hodin připravujete a moderujete už deset let. Dokáže vás v tom pořadu ještě něco překvapit?

Mám všechno "ohmatané". Vždycky když jsem se po mateřské vracela, věděla jsem, do čeho jdu. V tomhle ohledu pro mě moje práce žádnou novou výzvu neskýtá. Ale pořád mě na ní fascinuje vliv, jaký má a co může změnit. Že dokáže věci posunout, nebo se o nich aspoň začne mluvit, už to je někdy víc než dost. Natočíte reportáž o někom, kdo má veliký problém, a do televize volají diváci a nabízejí pomoc. Někdy je to opravdu strašně silné.

Stává se často, že diváci takhle soucitně reagují?

Ano. Když natočíme reportáž o nějakém bezpráví, o lidsky těžké situaci, lidé se ozývají. Pro mě je to velmi důležitý signál. My Češi máme tendenci se vnímat negativně, jako bezohlední lidi se spoustou vlastních problémů. Jenže pak vidíte příběh někoho, kdo je na tom opravdu zle, a ostatní přispěchají s podanou rukou. To naznačuje, že naše společnost je zdravější, než se tváří. Pořád si dokážeme pomáhat sobě navzájem a nečekáme jen netečně, že to za nás vyřeší systém.

Dá se po těch letech vaše práce vnímat i jinak než jen jako rutina?

I po letech je pro mě každý týden úplně jiný. Jako páteř pořadu vnímám reportáže o politice, protože kritika poměrů je důležitá a pro mě naprostý základ novinářské profese. Ale lidsky mě nejvíc obohacují konkrétní příběhy lidí, jimž s kamerou nahlížíme do soukromí a kteří umějí překonat složitou životní situaci. Nedávno to byla třeba reportáž o neslyšící lyžařce Tereze Kmochové, která závodí se zdravými lyžaři. Jela dokonce obří slalom na mistrovství světa. Rodiče ji nenaučili ani znakovou řeč, protože chtěli, aby byla samostatná. Ona se naučila dokonale odezírat ze rtů dokonce i v angličtině a francouzštině! Z toho pro mě plynou dvě poučení. Přístup rodičů má zásadní vliv na budoucnost dítěte. A druhá věc - vůle, nikoliv talent je rozhodující pro budoucí úspěch. Lyžařka Tereza Kmochová v reportáži řekla, dokážeš vše, co chceš. To bych podepsala. Odvysílat její příběh byla pro mě osobně velká věc a v takový moment si vždycky uvědomím, že mám skvělou práci.

A když vezmeme v úvahu tu politickou část pořadu, jak to berete vy a jak politici?

Snažíme se být kritický a přísný pořad. Máme ambici ukázat politika v nedbalkách, viz třeba nedávný a dnes už trochu legendární rozhovor s vicepremiérem Andrejem Babišem, pro který se vžil termín "sorry jako". Hluboce odporná je nám jakákoliv cenzura. Pustíme vše, a ať si divák udělá názor sám. Ve 168 hodinách často vysíláme, řekněme, méně formální situace s politiky. Oni z toho radostí neskáčou, ale ukazujeme je takové, jací jsou. Je na nich si hlídat, zda nestojí před televizní kamerou. Politici si rádi zvykli, že média odvysílají jen jejich připravené politické prohlášení. Jejich obraz je ale takto trochu neúplný a my ho rádi doplníme.

Volají vám po odvysílané reportáži?

Už ne. Občas mi chodí jen vyčítavé SMS. Vím, že o mně politici nemluví s láskou. Ale já o ni, popravdě řečeno, nestojím.

Co vás baví víc? Novinářská, nebo moderátorská práce?

Upřímně, moderování mě moc nebaví. Myslím, že zrovna to je nejslabší část mé práce. Zrovna včera jsem se poslouchala a říkala si, že bych na čtení měla zase trochu víc zatlačit. Slyšela jsem tam moc řečových vad najednou. Pro moderaci jsem se prostě úplně nenarodila.

Spolumoderovala jste pořad Tah dámou, nevydržel na obrazovkách dlouho. Proč?

Pořad se vysílal asi rok. Ale pak se změnilo vedení a Tah dámou skončil. Pro gender témata musí být určité vyladění v týmu a to se změnilo.

Jsou v ČT na vedoucích pozicích ženy?

Řekla bych, že je jich stále dost poskrovnu. U kolegů vnímám jistý smysl pro tradiční uspořádání. Muž si jako svého zástupce častěji vybere jiného muže. V redakci publicistiky o gender tématech vedeme debatu docela často, ale nezřídka jsem v ní osamocena. Já na to pohlížím dost prakticky. Proč mám mít o čtvrtinu nižší plat než chlap? Na vedoucí pozice nejsme dost dobré? Ale děti mají i tatínka, ne? Peníze jsou vždycky až na prvním místě, takže na nich se to ukáže nejlíp. Co se týče postavení žen v české společnosti, máme toho před sebou ještě hodně.

V čem si myslíte vy sama, že jste profesně dobrá?

Nejsem člověk, který sám sebe rád hodnotí. Pokud jsem se snad v něčem pro tuto profesi našla, tak je to možná jistý cit vnímat, čím lidi žijí, co jim vadí a co považují za podstatné pro svůj život. Když vymýšlím témata pro pořad 168 hodin, ptám se sebe sama, budou se o tomhle bavit lidi ráno v tramvaji? Já je tam taky ráda tajně poslouchám. A když za jízdy vidím z okna na ulici chumel lidí, vystoupím a jdu se podívat, co se tam stalo.

Jak vnímáte reakce diváků? Čtete diskuse? Chodí vám maily?

Jsem ráda za každou reakci, včetně kritických. Čtu všechno. Nejsem ješitná, sama nejdu pro sebekritiku daleko a některé sprosťárny mě umějí i pobavit! Netrpím utkvělou představou, že dělám všechno skvěle, a věci, nad kterými mám pochybnosti, mi pak dlouho leží v hlavě.

Využíváte Facebook jako zdroj informací?

Ano, hodně. Doba se za pár let strašně změnila. Jako novinářka už nemůžu být odkázána jen na klasické zdroje, internet moji profesi posunul hodně dopředu. Na sociálních sítích nacházím nejvíc novinářských témat. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat za deset let. Jestli to někdo celé třeba nevypne.

Nemáte klasickou pracovní dobu. Jak zvládáte skloubit děti a práci?

Pracuji v týdeníku, takže si tu práci můžu rozvrhnout podstatně líp než například ve zpravodajství. Druhá skvělá věc je, že na to nejsem sama. Mám podporu rodiny a to pro svoji práci považuju za zásadní. Pomáhají Robertova mamka i můj táta, ale největší oporou je mi Robert. Do domácnosti je plně zapojený a díky tomu zvládáme vše dost na brnkačku. Nemáme ani chůvu na hlídání. Ani přesto pro nás mít děti není něco, co by nám vyzmizíkovalo zbytek života. Jen to musíme dobře prokombinovat.

Takže v pracovně-rodinné logistice nenarážíte na nic?

Často když jeden pracuje, druhý má volno, takže se navzájem vykrýváme. Jediné, na co narážíme, je ranní vstávání. Vyjma nejmladší dcery jsme všichni sovy a už vstávání do školky té starší je pro nás výkon. Z toho, až jí začne základka, mě jímá hrůza. Držím si pěsti.

Jak jste se s Robertem Zárubou poznali a proč zrovna on je otcem vašich dcer? Museli jste se na vašem společném pracovišti léta potkávat…

Ano, znali jsme už pár let. Pak mi Robert pomáhal s reportáží o Jaromíru Jágrovi a já si asi po roce vzpomněla, že mu dlužím bonboniéru s višněmi v čokoládě. Konečně jsem mu ji tedy dala a šli jsme rovnou do kina. Dodnes si pamatuji, jak hodně mě oslovila jeho věta, že na prvním místě je pro něj rodina. Pro mě totiž taky. Stává se, že když přijdou děti, vztah to oslabí. V našem případě je to přesně naopak. My bychom bez nich neodjeli ani na dovolenou. U nás možná problém nastane, až jednou odejdou.

Je pravda, že jste to všechno vzali hopem…

My jsme si hned řekli, že chceme děti. Takže jsme tomu nechali volný průběh a volný průběh nabral spád. Ale myslím, že až po příchodu Mariánky (druhorozená dcera Nory Fridrichové a Roberta Záruby, pozn. red.), tedy asi po pěti letech, jsme si pohodlně sedli do svých formiček, vztah je opravdu dlouhý běh. Teď se dvěma holkami a Vikim (syn Roberta Záruby z prvního manželství, pozn. red.) jsme velká veselá rodina. I když pochopitelně i my míváme vlny. Máme období, kdy se honíme po bytě a lechtáme, a pak období, kdy na sebe vrčíme kvůli každé blbosti.

Jak to pak dáváte dohromady?

Jeden udělá vstřícný krok. V tom se, myslím, střídáme. Robert by to měl nejraději vše zalité sluncem pořád, ale to určitě není dobré pro vztah. Člověk si dobré věci u toho druhého nejvíc uvědomí právě v momentech, kdy zmizí.

Bavíte se o práci?

Moc ne. My se bavíme o dětech, o tom, co jsme ten den zažili nebo četli, ale práce toho druhého je pro nás jen nutný provoz. Ta nás nespojuje.

Jak vás potomci změnili?

Když se narodila Dianka, tak si přesně vybavuji, na co jsem myslela: "Tak a teď už nebudu nikdy sama." Nemám ráda samotu a cítila jsem spřízněnou duši. Mám dvě holky, rostou a vyvíjejí se, a tak mám nové přání. Aby mi navždycky zůstaly jako kamarádky, což se ne vždy povede. To bych považovala za své selhání. Přála bych si, aby se ke mně rády vracely a chtěly mi zavolat.

Přála jste si holčičky?

Moc. Mě holčičí svět baví. Znám ho, pamatuju si ho z dětství a prožívám ho díky dcerám znovu.

Bála jste se sociální izolace, která zákonitě s mateřskou nastane?

Trochu ano, kamarádky mě varovaly. Ale já byla doma vždy jen šest měsíců. Odpočinula jsem, dávala si šlofíka s miminkem, kdy se mi zachtělo, a po půlroce přistála v práci na poradě. Měla jsem ale výhodu, že obě naše holčičky byly spící hodná miminka, návrat do práce nebylo žádné drama.

Jste ambiciózní matka? Honíte holky po kroužcích?

Ne. V tomto jsem střízlivá. Diance je pět, chodí na flétnu, protože má hudební sluch, a na angličtinu, obojí má ve školce. Rozhodně nechci být ambiciózní rodič. Nechci, aby moje děti budovaly pomníky, v jejichž odlesku bych se já měla pýchou dmout. Myslím, že naše dcery nebudou skákat z kroužku na kroužek. Chceme je jen nasměrovat, ať si samy vyberou, co je bude bavit.

Bude dřív svatba, nebo třetí dítě?

Asi vás zklamu. Myslím, že ani jedno.

A kdyby vás Robert Záruba požádal o ruku?

Tak bych mu ji asi dala, ale dělat to určitě nemusí.