Jak se správně omluvit, když jdeme pozdě?
Všichni pořád nestíháme. Kolikrát jste za poslední dobu dorazili na schůzku včas? Někdo má s dochvilností problémy od základní školy, kdy se jeho žákovská hemžila poznámkami za pozdní příchody, jiný bere i krátký skluz svého společníka za příšernou urážku.
Přesnost je výsadou králů, zní staré přísloví. Jiné zase říká, že když se nemůžete spolehnout na něčí dochvilnost, nezaslouží si vaši důvěru v ničem. Nebuďme ale na sebe tak přísní, někdy to zkrátka nevyjde.
Důvody, proč chodíme pozdě, ale teď rozebírat nebudeme. Zasloužily by si totiž samostatný článek. Pojďme raději k tomu, co s tím, když už jsme nabrali zpoždění, stres a pocit provinění, celí udýchaní usedáme naproti tomu, kdo na nás už netrpělivě čeká.
Podle psychologů Rona Friedmana a Petera Bregmana, kteří napsali knihu o produktivitě, se většina lidí omluví a dodá důvod, proč přišli pozdě. "Omlouvám se, zdržela jsem se na předchozím jednání" a podobně. Ale člověk, který na vás už 20 minut čeká, není příliš zvědavý na důvod, proč jste nemohli dorazit včas. Momentálně totiž pociťuje dopady vašeho zpoždění, které mu pravděpodobně nabourá harmonogram.
Proto psychologové navrhují, abyste se soustředili na to, co jste svým zpožděním způsobili. Navrhují, abychom pronesli třeba: "Promiňte, že jsem vás nechala čekat. Je mi líto, že vám naše schůzka zabere víc času, než jste si plánoval." Případně ještě: "Děkuju, že jste na mě počkal."
Když totiž dáte upřímně najevo, že si ceníte času toho druhého, bude vaše omluva přijata snáz.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
