Ideálem krásy starověkého Řecka byla zejména harmonická souhra těla a duše. Za krásného člověka byl tehdy považován ten, který vynikal nejen příjemným vzhledem, ale i moudrostí a vzděláním.
Je pravda, že víc než ženské tělo bylo vyzdvihováno tělo mužské, chlapecké. Ideálem se stala atletická a přiměřeně vyrýsovaná postava. U žen se za ideál považovaly jemné rysy, nikoli však hubená těla.
Zjednodušeně řečeno, za krásku byla považována jemná mravná žena s lehounce vypouklým bříškem a postavou "tak akorát".