reklama

S rodičovstvím končí vaše životní sny. Nemusí to tak platit, tvrdí koučka

Celý život jste na to čekali. Na pracovní stáž v zahraničí, expedici, turné nebo třeba jen na úplnou změnu životního směřování, která vyžaduje kurzy seberozvoje v zahraničí. Co uděláte, když už máte rodinu? Necháte tuhle příležitost být, nebo ji využijete?

Foto: Shutterstock

Ve čtvrtek 30. července má českou premiéru film Proxima o stejnojmenné vesmírné misi v hlavní roli s Evou Greenovou. Ta v něm ztvární postavu Sarah, jediné ženy astronautky na této misi, kterou čeká roční pobyt na oběžné dráze. Kromě toho, že si chce splnit svůj celoživotní sen, je zároveň matkou sedmileté Stelly. Film tak otevírá diskusi na univerzální téma: jak najít rovnováhu mezi osobním snem a rodičovskou láskou?

Ellen Ochoaová, Cady Colemanová, Naoko Jamazakiová, Susan Kilrainová, Shannon Lucidová nebo Julie Payetteová. To jsou některé z mála astronautek, které se jako matky vydaly do vesmíru. Pouze 16 z 47 aktivních astronautů jsou ženy a zajímavé je, že se tento rok nemohla uskutečnit čistě ženská mise kvůli nedostatku skafandrů velikosti M. Synchronizaci rodinného a pracovního (či vysněného) života ale řeší ženy i v dalších povoláních a koníčcích - od horolezkyň, hudebnic až po jogínky, koučky či manažerky. 

S narozením dětí život končí

Když opomineme potenciální kritiku filmu Proxima a jeho detailů, film francouzské režisérky Alice Winocourové univerzálně ukazuje problematiku, se kterou se mohou některé matky, ale také otcové potýkat: v naší kultuře často panuje jakési kolektivní vědomí, že "s dětmi život končí, a proto je třeba si jej užít a sny si splnit do té doby (stejně jako sňatkem zase končí má svoboda)". Podle koučky a terapeutky Jitky Ševčíkové ale takový pohled vůbec nemusí platit a je jen důležité se na takový životní styl, kdy si chci plnit své osobní i pracovní sny, dobře připravit.

"Není to o společnosti jako takové, ale vždy o konkrétní rodině a páru. Znám rodiny, kde žena odjela na stáž nebo horolezeckou výpravu už před desítkami let a nikdo se nad tím nepozastavoval, a jsou rodiny, kde se dělá ženě scéna kvůli odjezdu na prodloužený víkend, nebo dokonce vzdělávací seminář," podotýká Ševčíková, která sama už od 90. let pracovala v zahraničním obchodě, cestovala na několik týdnů do Spojených států či na několik měsíců do Skandinávie.

Nechat dítě otci na krku

V první řadě je dobrou přípravou k takovému rozhodnutí už výběr partnera, se kterým budete moci v takovém případě spolupracovat. Je důležité si uvědomit, že pokud je partnerský vztah založený na respektu a vzájemné lásce (tedy jak by zdravý vztah měl být), žena nenechává dítě nikomu "na krku" a nemusí cítit žádnou vinu. "Dítě je s manželem, s milovaným tátou a vy si s dítětem můžete každý den volat nebo se spojit přes Skype. Rodiče jsou přece oba, ne jen matka," vysvětluje Ševčíková.

Od rodiny a dětí odjíždí také kvůli svým expedicím Klára Kolouchová, která jako první Češka zdolala tři nejvyšší hory na Zemi. "Rodičovství je o vzájemné lásce a schopnosti předat dětem životní inspiraci a dovednosti, díky kterým se v životě budou umět prosadit a najít si svoje místo. Není nutné stát jim 24 hodin za zadkem a neustále je opečovávat. To, že odjíždím na pár měsíců, může vypadat, že jsem krkavčí matka. Na druhou stranu to nedělám dvakrát do roka, taková expedice je výjimečná pro mě i celou rodinu. S K2 se to znásobilo několika pokusy, ale zatím jsem vylezla na čtyři osmitisícovky a nejstarší dceři je 12 let, takže myslím, že když se to zprůměruje, trávím s nimi dostatek kvalitního času," říká manažerka a horolezkyně. 

Podmínkou je psychická, fyzická i emoční stabilita matky

Pokud se ale žena rozhodne dát prioritu momentálně kariéře, svému zájmu nebo růstu a pobytu v zahraničí bez dítěte, musí být sama psychicky, fyzicky i emočně stabilní, aby dokázala své pocity zvládat. "Když jsem pobývala několik měsíců ve Spojených státech a vrátila se v zimě domů, manžel byl se syny na horách, já za nimi přijela a oni kolem mě prosvištěli na lyžích. Za tu dobu se naučili lyžovat a já si pamatuji na směs emocí lítosti, radosti a úlevy. Lítost, že jsem u toho nebyla, radost, jak jsou šťastní a spokojení beze mne, a úleva, že to zvládají bez nějakých dramat a žijí obyčejný život i během mé nepřítomnosti, kdy já jsem mezitím ve Spojených státech vydělala na rekonstrukci domu," popisuje Ševčíková, která dnes koučuje klienty z Moneta Money Bank, Hewlett-Packard, Strabagu nebo Policie České republiky. 

Jitka Ševčíková

Jitka Ševčíková

  • Vystudovala ekonomii, marketing a emoční inteligenci. Patří mezi vyhledávané lektory, mentory a kouče v oblasti zvládání emocí a stresové odolnosti.
  • Mezi její klienty patří například firmy a instituce jako Univerzita Karlova, Česká spořitelna, Johnson & Johnson či Ministerstvo zahraničných vecí SK.
  • Spolupracuje s Českou televizí, Českým rozhlasem, přednáší na vysokých školách a pořádá semináře v České republice i ve světě. 
  • Je spoluautorkou knihy S láskou i rozumem.
  • Spoluzaložila Family Business Academy (FBA) pro koncepční vzdělávání rodinných a majetných firem.

Na cestu se pak může žena (či muž) psychicky připravit několika způsoby: především je důležité opouštět komfortní zónu a vystavovat se stále náročnějším situacím. Jednou z takových metod může být například tzv. rejection therapy, tedy terapie odmítnutím. Ta spočívá v tom, že musí žena každý den udělat nějaké běžné hrdinství všedního dne, kdy je velká pravděpodobnost, že bude odmítnuta. "Například půjde do restaurace a požádá o kávu a řekne, že si nevzala hotovost, nebo číšníka poprosí o jídlo, které není na jídelním lístku," popisuje Ševčíková. Cílem metody pak není někoho přemluvit k souhlasu, ale vyrovnat se v klidu a bez emoční ztráty s odmítnutím a nepříjemnou situací.

S partnerem si stanovte pravidla 

Co se pak týká partnerské přípravy na cestu, partneři by si měli stanovit pravidla, která vzájemně dodržují, respektují a dokazují konkrétními činy. Kromě toho, že by tak už mělo být samozřejmostí, že se partneři podporují ve svých zálibách a respektují časovou náročnost práce toho druhého, můžou si slíbit, že nebudou nepřiměřeně riskovat, že se vrátí v případě, pokud to jeden z nich nebude zvládat, a že budou udržovat pravidelný kontakt i pevné termíny telefonátů. 

Podle koučky se celé toto období točí kolem mantrického spojení tří slov - svobodná volba, odpovědnost a důvěra. "Právo svobodné volby znamená, že se můžu rozhodnout podle své svobodné vůle a potom nést následky svých činů. Odpovědnost znamená, že jsem toho nedílnou součástí, a důvěra je, že věřím sobě, věřím tobě a potažmo i našemu dítěti. Věřím v proces zvládnutí situace. Je to, jako když vám odejde někdo blízký. I když máte v té chvíli pocit přelomu a že to nezvládnete, za pomoci rituálů, řádu a stereotypů se to zvládnout dá," vysvětluje Ševčíková.

Zapojte dítě do celého procesu

Vysvětlení vašeho odjezdu a nepřítomnosti dítěti by se pak mělo odvíjet od jeho věku, kdy si můžete danou situaci společně nakreslit, používat symboly, vést si deník a především být pravidelně v kontaktu. "Je dobré také dítěti dát nějakou spoluúčast na celém procesu, například péči o květiny, o domácí zvířátko nebo o svačiny pro tátu. Můžete také vytvořit něco jako adventní kalendář, kdy dítěti na každý den nachystáte nějakou drobnost, na kterou se bude moci těšit, a nebude mu takové smutno," dává příklady Ševčíková, která dodává, že pokud je dítě v pubertálním věku a dceru čeká například první menstruace nebo jiná zásadní zkušenost jako rozhodování o změně školy nebo kroužku, je dobré si dopředu promluvit o tom, s kým dalším se může poradit.

I když sama Ševčíková říká, že se na ni kvůli jejím odjezdům a životnímu stylu někteří dívali skrz prsty, stojí si za tím, že její odjezdy dětem naopak do vínku daly, než vzaly. "Naše nejmladší, osmiletá dcera je v pohodě, ví, že když máma odlétá na Mauricius, kde se věnuje klientům, tak když přiletí, bude se zase věnovat jí, že zase budeme fungovat jako kompletní rodina," vysvětluje Ševčíková, která je až čtyřikrát ročně několik týdnů v zahraničí a přes týden pracuje tři dny v Praze, zatímco její muž pracuje jako sochař a kovář a je naopak rád doma.

Pokud to jde, zkuste také dítěti přímo ukázat, co děláte. Pak si dokáže představit, co vaše práce mimo domov obnáší, jak je vaše práce náročná i krásná, a na základě prožitku pochopí, že se musíte určitý čas věnovat někomu nebo něčemu jinému, abyste se pak mohli věnovat zase jemu. "Svou dceru jsem vzala minulý rok do Indonésie a myslím si, že jsme si mnohem blíže než některé mámy, které jsou se svým dítětem 365 dní v roce. Můj sedmadvacetiletý syn zase procestoval celý svět, studoval i pracoval v několika zemích a takto nezávislý a samostatný je také díky životnímu stylu, který viděl od malička. Samozřejmě s tím, že se pak všichni rádi sejdeme doma na vesnici a naplno si užíváme společné chvíle a rodinu," popisuje svůj příklad Jitka Ševčíková. 

Nakazí jeden člověk celou tramvaj? Epidemiolog vysvětluje šíření viru aerosolem | Video: Kristýna Pružinová, Blahoslav Baťa, Martin Krepindl
reklama
reklama
reklama