Na mateřské se rozhodla profesionálně fotit. Teď je nominována na světovou cenu
Česká fotografka Edita Bízová je nominována na jednu ze světových cen v prestižní soutěži Hasselblad Masters. Cesta, která ji tam dovedla, je docela inspirativní. Vystudovaná politoložka a ekonomka se na mateřské dovolené rozhodla, že už se nevrátí pracovat do velké firmy, a začala se profesionálně věnovat fotografii. V rozhovoru vypráví, s čím vším musela bojovat.
Původně jste pracovala v korporátu. Co byl pro vás ten spouštěcí moment, kdy jste si řekla: Chci dělat něco jiného a jsem už dost dobrá fotografka na to, abych se tím mohla živit?
Fotografováním jsem si zkoušela už dlouhé roky předtím přivydělávat, ale neměla jsem správně nastavený byznys model ani ceny a vůbec to nefungovalo. Měla jsem ateliér, ale nebyla jsem si schopna vydělat ani na nájem. Ten spouštěcí moment, na který se ptáte, se nedá popsat jako "tak teď už je to dobrý a můžu". Spíš jsem se nechtěla při rodičovské dostat do finančních problémů. Našla jsem si mentorku, díky ní jsem se ve focení hodně posunula a konečně jsem si díky ní také správně nastavila i finanční stránku podnikání.
Ceny za práci, které mi radila, mi připadaly šílené, takže jsem je vydělila dvěma, protože jsem nevěřila, že by to mohlo fungovat. Ale zkusila jsem to a ono to opravdu fungovalo.
Drtivá většina fotografů, které znám, hodně pracuje na tom, aby byli stále lepší v tom, co dělají, a u vás je to samozřejmě také tak. Ale řekněte, na čem dalším jste musela zapracovat, když jste se vydala na profesionální dráhu?
Hlavně na svém sebevědomí, komunikačních schopnostech a spoustě dalších věcí. Nejdůležitější bylo vystoupit z komfortní zóny. Těžko se to popisuje. Nejsem sebevědomý typ, který by se ráno vzbudil a řekl si "ode dneška si budu vydělávat focením, protože jsem dobrá". Takhle to má, myslím si, málokdo. Většina z nás se focením nebo jakýmkoli jiným koníčkem nezačne živit nikdy, protože nejsme ochotni vystoupit z naší komfortní zóny a začít fungovat mimo ni a přizpůsobovat se všem rizikům a komplikacím, které ta cesta přinese.
Prý jste předtím měla i okamžik, kdy jste chtěla s fotografováním úplně praštit?
Ano, to bylo předtím, než jsem si našla mentorku a srovnala si všechno, co bylo potřeba srovnat. Udělala jsem dětský den s focením. Zaplatila jsem za reklamu na sociálních sítích, nakoupila dekorace, připravila stanoviště s hrami pro děti… Abych to zkrátila: za 800 korun, které jsem tehdy chtěla za focení, se objednaly čtyři paní. Jedna nedorazila, jedna si vzala fotky a potom chtěla vrátit peníze - tvrdila, že s výsledkem není spokojená. Prodala jsem kamarádce svoje záblesková světla, pár měsíců jsem se litovala a po půl roce jsem je od ní koupila zpátky.
Říkáte, že každá žena se dá vyfotografovat tak, aby její fotka mohla být na titulní straně časopisu. Co fotograf musí umět, aby tak dokázal vyfotografovat i člověka, který není zvyklý pózovat a před objektivem se cítí nesvůj?
Většina z nás se nerada fotí - nebo je můj pohled zkreslený tím, že ke mně většina mých klientek chodí s tím, že se nikdy nefotily, nerady se fotí a na fotkách jim to nesluší. Moje tajemství je v tom, že se snažím, aby se fotografovaný cítil se mnou dobře. Před objektivem je nesvůj každý. Nechci po lidech, aby mi sami od sebe pózovali. Oni se nevidí, nevědí, jak to vypadá. Přece je v tom nenechám plácat. Prodám pomocnou ruku, poradím kam hlavu, ruce, nohy, jak co natočit, aby jim to lichotilo, a jasně dávám najevo, že jim to jde a hodně je chválím.
Podařilo se vám probojovat se do finále velice prestižní světové soutěže Hasselblad Masters, zaměřené na uměleckou fotografii. Mohla byste přiblížit snímky, které v soutěži uspěly?
Do Hasselblad Masters se posílají vždy tři fotografie - ty moje vznikaly s určitou časovou prodlevou. Fotka Klauna vznikla ve spolupráci s Adélou Andělou Bursovou (špičková make-up artistka, pozn. red.), která má za sebou celou řadu úspěchů. Vytvořily jsme společně koncept: každý máme svůj svět a nějak se vnímáme, žijeme v takovém pekle o velikosti vlastní lebky, a okolí nás vidí často úplně jinak.
Modelku pak Anděla líčila několik hodin, aby jí vykouzlila na obličeji všechny ty beauty trendy, které tam chtěla promítnout. Bylo potřeba vyrobit klobouček, nákrčník…, najít ten správný svetr a potom při focení najít to správné světlo.
A pak jste prostě šla, udělala fotku a bylo to?
Ne, variací na tuto fotku mám na disku víc než 200 a každá je jiná - světlo je jinak, u některých jsem používala barevné gely na světlech. Do soutěže jsem ale vybrala právě tu "jednoduchou", která trošku reflektuje i to naše vnitřní šílenství.
A co třeba další fotografie z nominované série, která má název Levandulová?
Ta vznikla tak, že jsem u sebe v ateliéru napustila dětský bazének, modelku Andrejku nalíčila Daniela Slepčíková a vytvořily jsme jí "šaty" z obrovského kusu látky, který měla i kolem sebe a pod sebou. Předtím jsem před barákem ostříhala levanduli a natrhala další kytky, které mi rostou na zahradě (aby byly čerstvé, umělé neplavou), a vytvářely jsme několik variant - jedna levandulová, další mechová, sedmikrásková a nakonec máme fotky i s koupací čepicí, kterou Daniela vyrobila a donesla. Pokud by někoho zajímalo, jak to vypadalo při focení, video najde u mě na YouTube.
Na vašich stránkách jsem se dočetl, že kromě ateliéru v Pardubicích máte také jeden ve španělské Valencii. Jak se vám to povedlo?
Ve Valencii jsem si málem pronajala ateliér těsně předtím, než vypukla pandemie. Naštěstí jsem to neudělala, protože bych se k němu rok nedostala a jen bych platila náklady. Ale díky tomu, že jsme ve Valencii často, mám tam k dispozici fotoateliér, který si mohu pronajmout pro svoje potřeby. Mají ho tam moji známí a jsem ráda, že tu možnost mám. V tuhle chvíli by se mi nevyplatilo držet si tam vlastní ateliér. Podobně to mám v Miláně - to je módní město, kde jsou ateliéry zaměřené čistě na to, aby si je fotografové pronajímali. Díky tomu, že je od nás Miláno co by kamenem dohodil, jde focení bez problémů naplánovat i tam, dokonce se dá ráno odletět a večer se vrátit.
Kromě portrétů fotíte také módu a vaše fotky vycházejí i v zahraničních módních časopisech. Která z těchto focení vám udělala největší radost?
Tahle focení jsou radost sama o sobě a já si u nich neskutečně odpočinu. Obrovskou radost mi vždycky udělá, když moji fotku použijí na titulní stránku. To bych si ten časopis pak nejradši zarámovala.
Jakých svých fotografických úspěchů si nejvíce ceníte a máte jako fotografka nějaký sen, kterého byste chtěla dosáhnout?
Letošní rok byl těmi úspěchy tak nabitý, že se mi tomu ani nechce věřit. Začalo to tím, že jsem byla na shortlistu v Sony World Photography Awards, což je takový fotografický Oskar, moje fotka je otištěna v jejich knize. Pokračovalo to úspěchem ve Vienna International Photo Awards a moje fotky pak byly vystaveny v LIK galerii v centru Vídně. A teď Hasselblad Masters, což je pro mě asi největší dosavadní úspěch. Vyhrát tuhle soutěž je mým snem už hodně let, letos jsem poprvé sebrala odvahu se přihlásit. Z nesoutěžních fotografických snů - přála bych si víc vystavovat a prodávat umělecké fotky v limitovaných edicích, vydat knihu… je toho hodně, jsem snílek.
Už jste zmínila, že jste bojovala s tím, říct si za své fotografie adekvátní cenu. Podobný problém má více fotografů. Změnilo se to s tím, když jste se začala fotografií naplno živit, nebo takové pocity stále občas máte?
Jak už jsem řekla, bojovala jsem s tím - a pomohla mi mentorka Sue Bryceová. Naučila mě systém, který je udržitelný. Říct si adekvátní cenu je těžké. Někomu připadá adekvátní cena devět set, pro někoho je adekvátní devadesát tisíc a někdo svoje fotky prodává za statisíce. Změní se to, když se naučíte říkat si o nějaké částky, vyšší, než si říkáte, ale ty pocity neodejdou nikdy. Když před sebou mám větší projekt s vyšší cenovkou, mám knedlík v krku.
Na YouTube máte kanál, na kterém vysvětlujete spoustu věcí, které jsou důležité při fotografování portrétů. Řada fotografů se o svoje know-how příliš dělit nechce. Vy to ale evidentně vidíte jinak. Z čeho pramení chuť podělit se o to, co umíte?
Taky jsem se nějak musela všechno naučit - na kurzech, ve videích. O svoje znalosti a zkušenosti se ráda podělím, když to někomu pomůže. Navíc si myslím, že jsem prošla cestou a vývojem, který může spoustu lidí inspirovat a pomoct jim v jejich vlastní cestě. Byla by škoda, kdyby se zasekli ve fázi "to nezvládnu". Ono často stačí, když jim to říkají všichni okolo.
Proto chci svým fotografickým kolegům nejen dát tu inspiraci. Proto mám i podcast, kde se bavím s dalšími fotografy o jejich cestě, cenách, překážkách. On totiž nikdo učený z nebe nespadl a ve světle úspěchů často nevidíme pády, které jim předcházely. Samozřejmě ne všechno se vejde do formátu na YouTube, proto dělám pro fotografy i osobní kurzy a další akce. Baví mě být ve skupině podobně naladěných lidí, kteří mají chuť zkoušet a učit se.
Na čem aktuálně pracujete?
Mám teď rozjeté dva projekty: jeden je pro fotografy, natáčím nový kurz zaměřený na focení portrétů v mém stylu, snad ho během pár týdnů dotáhnu do zdárného cíle. Druhý je umělecký a zabere mi mnohem víc času a plánování, fotit se bude v lokacích a bude to zase malinko mimo moji komfortní zónu ateliéru a šatiček, ale věřím, že bude stát za to. Fotky chci pak využít pro výstavy, do soutěží a prodávat je jako obrazy. Moje ambice je mít jich dost do knihy.
Práci Edity Bízové můžete sledovat zde:
Webové stránky: editbphoto.com/, Instagram: @editbphoto, Facebook: facebook.com/editbphoto, YouTube: youtube.com/c/EditBPhoto.