reklama

Dominika roky tajila depresi, chtěla se zabít i se synem v autě. Teď napsala knihu

Dominika Marhoul v červnu vydala knihu Z deprese ke štěstí. Popisuje v ní syndrom vyhoření a depresi, kterou dva roky kvůli studu před ostatními tajila. A tak zatímco všem říkala "Jsem v pohodě", pravidelně si při cestě autem vyhlížela strom, do kterého nabourá. Svou knihou chce ukázat, co depresivní člověk prožívá, a zbořit tabu o tom, že deprese je nenormální diagnóza na celý život.

Dominika Marhoul svou depresi před okolím dva roky tajila.
Dominika Marhoul svou depresi před okolím dva roky tajila. | Foto: Archiv Dominika Marhoul

"Ty jsi takové sluníčko," říkali všichni od malička Dominice Marhoul. Vždycky překypovala energií, milovala přírodu, své tři psy, šla si za svými sny a měla ráda život. Ve 23 letech poprvé zažila syndrom vyhoření a o dva roky později propadla depresi. Tu před svým okolím necelé dva roky tajila. O tom, že i "sluníčka" a obyčejní lidé padají na dno, se rozhodla napsat knihu Z deprese ke štěstí. V té popisuje svou cestu z momentů, kdy se chtěla zabít, až do období, kdy začala sama sebe léčit a cítit se znovu šťastná. 

"Jela jsem v autě a vyhlížela jsem si strom, do kterého to napálím. Říkala jsem si, jak jsem hrozný člověk, že jsem do takového světa navíc ještě přivedla syna. Ten seděl na zadním sedadle," popisuje osmadvacetiletá Dominika Marhoul ve skypovém rozhovoru. Zatímco já jsem v Praze, ona volá z Mníšku pod Brdy, kde se narodila a kde dnes také žije se svým manželem Markem a čtyřletým synem Nickem. 

Dominičin život od útlého mládí definovaly dvě linky - sen odstěhovat se do zahraničí a láska ke zvířatům. Její rodiče pracovali v zoologické zahradě a ona vyrůstala obklopená zvířaty. V jednadvaceti letech rozjela svůj první byznys, a to výcvik psů. Z pár prvních klientů měla rychle plný diář individuálních i skupinových lekcí a bez problémů si vydělávala na živobytí.

Popisuje mi, že to možná bude znít divně, raději to jen tak neříká, ale umí komunikovat se zvířaty. "Psa se nahlas zeptám, co potřebuje nebo chce, a on mi odpoví. Umím číst jejich signály, reakce, emoce a občas i myšlenky. Během let jsem se nejen naučila psí řeč, ale také komunikaci pomocí energií," vysvětluje Dominika, zatímco se směje přirovnání k Arabele.

Půl roku jen ležela v posteli a brečela nad nesmyslností všeho

Právě její specifické napojení na zvířata a zjištění, že spousta majitelů nechce svému mazlíčkovi porozumět, ale mít jen poslušného psa, Dominiku deprimovaly. Z ranního ptáčete, které každé ráno vstávalo v šest hodin, aby se procházelo po lese se svými psy, se najednou stal člověk, který si neustále posouval budík a schůzky mu pomalu mizely z diáře.

"Nakonec jsem v něm neměla už vůbec nic. Půl roku jsem jenom ležela v posteli a nic nedělala. V ničem jsem neviděla smysl. Proč něco dělat, když to stejně nakonec někdo udělá jinak a líp nebo to nebude podle mých představ? Byla jsem frustrovaná z toho, že do života dávám všechno, co můžu, ale stejně nic nevychází. Brečela jsem doma nad nesmyslností všeho. Od malička jsem měla energii a chuť tvořit a něco podnikat, ale najednou jsem byla plná strachu a nechuti," popisuje Dominika. 

Před tímto pocitem se snažila utéct k věcem, které od mládí milovala: k malování, focení a psům. "Jenže nic nepomáhalo a z každého takového pokusu mi bylo ještě hůř. Ztratila jsem chutě, bylo mi na zvracení a motaly se mi nohy. Neustále mi bylo do pláče a pořád mě bolela hlava," dodává.

Byl to právě její manžel Marek (tehdy ještě přítel, pozn. red.), který jí řekl, že takto to dál nejde. Aby se Dominika zase dostala do "normálu", začala pracovat jako prodavačka v obchodě s oblečením. "To bylo dobré, protože jsem aspoň tolik nepřemýšlela. Největší úleva pro mě byla, že se mě kolegové ptali na věci, na které jsem dokázala reagovat. Na to, jak se jmenuju, kolik mi je, co jsem vystudovala. Já sama sebe jsem se totiž neustále ptala na otázky, na které jsem nebyla schopná najít odpověď. Na to, jaký má život vlastně smysl, když je to pak stejně na nic. Proč si něco plánovat nebo za něčím jít, když to nepřinese, co člověk chtěl?" říká Dominika, která vystudovala střední uměleckou školu.

Nový impulz dostala, když se s manželem definitivně rozhodli, že zkusí štěstí v zahraničí. Do Velké Británie odjela sama na dva měsíce, její partner i se třemi psy za ní měl přijet v moment, kdy si sežene práci a bydlení. I přes silný pocit, že tohle je její cesta a sen, práci nesehnala. "Byla jsem už úplně zoufalá. Poslala jsem několik stovek e-mailů a obešla jsem všechny fastfoody v okolí. Zkoušela jsem i místní hlídací službu pro psy, ale nikde mě nechtěli. Ptala jsem se sama sebe, jestli jsem tak hrozná a nemožná. Styděla jsem se vrátit a ukázat, že jsem neuspěla." Tehdy 24letá Dominika se nakonec do Česka vrátila.

Druhý byznys, nejšťastnější období v životě a pád na dno

"My jsme vlastně takový sebevražedný pár, protože když jednoho něco napadne, ten druhý řekne 'Jo! Jdeme do toho!'," vzpomíná Dominika na další životní krok a druhé podnikání, které s partnerem rozjeli. Založili si dopravní službu, která rozvážela jídlo po Praze. V jednom autě vozili voňavé koláče z pekárny přímo do firemních sídel, v druhém krabičkové diety a plánovali další rozšíření. V tu dobu Dominika otěhotněla a do sedmého měsíce sama seděla za volantem.

Narození syna a první dva měsíce po porodu popisuje jako nejšťastnější období ve svém životě. "Bydleli jsme v bytě v Mníšku pod Brdy a na chvíli se mi zdálo, jako by se zastavil čas. Nemoc mé nejmladší fenky si dala odmlku, novorozeně spokojeně spinkalo na dlouhých procházkách zimní ladovskou krajinou. Doma jsme se spolu všichni pak zachumlali do peřin a odpočívali. Cítila jsem se obklopená láskou a na chvíli moje vnitřní pnutí umlklo," popisuje.

Krátce nato se ale věci začaly kazit. Obě auta se porouchala, oni neměli peníze na opravu ani na koupi nového a firma si našla jiného dodavatele. Marek vzal práci v Německu a domů jezdil jen na víkendy. Nemoc nejmladší Dominičiny fenky udeřila ve větší síle a ona ji musela utratit. Dva měsíce poté přišla i o svou druhou parťačku, se kterou byla od svých jedenácti let. Tři měsíce nato zemřel také jejich poslední pes.

Ještě před narozením syna, krachem firmy a úmrtím psů se navíc rozhodli odstěhovat na statek, který z části vlastní Dominičina rodina. Plán byl ten, že statek opraví, odkoupí druhý podíl a budou na něm šťastně žít se synem i zvířaty. "Byla to stará nemovitost, čekající na rekonstrukci, byla tam zima a prázdno. Představovali jsme si, jak tam budou pejsci běhat po zahradě, Nick jezdit na klouzačce a postupně vše opravíme. A najednou nic. Když se plán zrealizoval, byla jsem už jen já a Nick."

Dominice bylo čím dál hůř. Nejdřív únava, těžkost nohou, neustálý pocit na zvracení, pak se vrátily migrény a znovu ztratila chuť k jídlu. V noci nemohla spát a čím dál častěji ji přepadaly záchvaty paniky a úzkost. Opět si začala klást otázky o tom, jaká je podstata světa, ze kterého předčasně odchází bytosti a zvířata, které by si ještě přály žít. Proč se někomu, kdo se snaží žít co nejlépe to jde, dějí takové věci. Aby těm nejhorším pocitům utekla, jezdila několik set kilometrů na návštěvu za kamarádkou.

"Být na cestě a pryč z prázdného domu mi pomáhalo. Jela jsem třeba 200 kilometrů jen tam a zpátky na kafe," vzpomíná. Její stavy se ale nezlepšovaly, naopak. Dominika došla až do toho stádia, kdy přemýšlela, že spáchá sebevraždu a nabourá i se synem do stromu. Na denních vyjížďkách si pravidelně vyhlížela "ten pravý". "V ten moment mi došlo, že jsem depresivní. Pořád jsem si říkala, že jsem jen smutná a odmítala si přiznat, že deprese může potkat kohokoliv, i mě," popisuje Dominika jeden z hlavních důvodů, proč se rozhodla o dva roky později napsat knihu Z deprese ke štěstí. 

Za svůj stav se styděla a bála se, že ji zavřou na psychiatrii

"Lidé se vás ptají, jak se máte, ale když řeknete, že jste zažila depresi, tak to je, jako byste řekli, že máte nějakou nakažlivou nemoc. Okamžitě změní téma, nechtějí o tom slyšet, je to tabu. Přitom o psychických problémech i duševním zdraví je třeba mluvit, je to úplně normální věc. Všem se dobře klábosí o počasí i veselých tématech, ale když někdo vytáhne bolestivou realitu, nevíme, jak reagovat. Takový přístup to celé jen komplikuje. To poslední, co člověk přemýšlející o sebevraždě potřebuje, je odcizení a nepochopení," upozorňuje.

Tohle si ale Dominika před čtyřmi lety neuvědomovala a o svém stavu se nikomu nesvěřila. Markovi řekla jen jednou, že ji nebaví žít a neví, jak dál, pak se ale rozhodla manžela nestresovat a trápit. Její klasickou odpovědí na všechny otázky bylo: "Je to jedno" a "Jsem v pohodě". Svět byl pro ni ale jako za temnou oponou a jediným výtahem z nicotného stavu pro ni byl úsměv syna. "V ten moment jsem si vždycky uvědomila, že musím se sebou něco udělat, že stojí za to, abych tady pro něj byla." Za svůj stav se styděla a také měla strach, že ji zavřou na psychiatrii. "Bála jsem se, že přijdu i o něj a věděla jsem, že na oddělení bych to nezvládla," vysvětluje.

Aby boj s vlastní hlavou dostala alespoň trochu pod kontrolu, začala vyhledávat informace o tom, co vlastně depresi způsobuje. "Nejdřív jsem hledala cestu, jak přežít den, později jsem už spíš ze zvědavosti pátrala hlouběji," říká. Zaplatila si členství na platformě Mindvalley a více než půl roku se dívala na přednášky o tom, jak funguje lidský mozek a psychika.

Deprese není diagnóza na celý život, ale životní zkušenost

"Tohle mi změnilo život. Otevřelo se mi moře nových informací. Tentokrát nikdo netvrdil, že je deprese diagnóza na celý život. Odborníci šli přímo ke zdroji a v návaznosti na sebe odhalovali možnosti, jak hacknout lidskou mysl, zdraví, spánek, paměť a spoustu dalšího," popisuje Dominika, kterou nejvíce ovlivnila myšlenka, že každého z nás limitují hranice vlastní mysli a sami sebe můžeme donekonečna rozvíjet, dokud se snažíme vlastní hranice posouvat. Deprese může být, v jistém úhlu pohledu, to nejlepší, co nás v životě potká, a je to vlastně jen cesta k lepšímu pochopení sama sebe.

Každý den cvičila jógu, která jí pomáhala soustředit se na svůj dech, tělo i vnitřní bytí. Následně začala meditovat a dnes v meditaci vidí hlavní nástroj, jak člověk může porozumět sám sobě a najít potěšení z života. "Není to nic náboženského, jen se zklidníte a začnete poslouchat signály či věci, které vám nitro odhalí. Ucítíte, že všechno je v pořádku. I to, co vás tolik rozčiluje. To se ale stane jen tehdy, když se vrátíte sami k sobě, umlčíte šum společnosti a okolí a pokorně se otevřete konverzaci se svým vlastním vnitřním vesmírem," popisuje Dominika.

Meditace jí ukázala, co všechno v sobě nemá uzavřené, co ji trápí, jak moc lže sama sobě a jak malicherné to v celém kontextu je. "Umožnila mi označit věci, které chci změnit a vstřebat, abych je už netáhla životem dál a znovu je neodrážela do budoucnosti. Našla jsem při ní i své spouštěče deprese, které jsem si mohla vyléčit a tím pádem zvládnout celou depresi," říká.

Právě ve své knize se rozhodla lidem předat, že deprese se dá zvládnout. Chtěla by vidět více vyléčených, kteří po svých spouštěčích pátrají s terapeutem, a také zvýšit obecné povědomí o tom, že péče o duševní zdraví je základ pro to být v životě šťastný. "Deprese není jen nějaká biochemická nemoc, ale především dlouhodobé zanedbávání svého duševního zdraví," upozorňuje mladá žena.

Ta si v současné době hledá práci, kvůli tomu, že má dítě, ji ale většina firem odmítá. S rodinou si vyhlíží vlastní dům a prozatím bydlí u Markovy babičky. "Všechno je, jak má být. Znám se líp než kdy předtím, a i když život není pohádka, vždycky je cesta. Nemusíme pořád všemu rozumět, často se nám význam věcí a sled událostí odhalí až mnohem později," uzavírá. 

Mohlo by vás zajímat: Tylš: Psychedelika pomůžou s depresemi, nastane smrt ega, budou jednou i v lékárnách

Psychedelikům svítá na dobré časy v léčbě psychických problémů, ketamin je bezpečná látka, zkombinovali jsme ji s psychoterapií, říká psychiatr. | Video: Daniela Drtinová, DVTV

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama