Už jsou to čtyři roky, co s bývalým manželem nežijeme. Mám za sebou tři roky spolupráce s organizací Rosa, terapie, jógové praxe, akupunktury a spoustu dalšího. Zkrátka dost jsem se nadřela, abych to zpracovala, pustila a rozvedla se. Myslela jsem si, že už je všechno za mnou. Až do minulého týdne. 

Probudila jsem se uprostřed noci s palčivou bolestí na oku. "Máš asi migrénu, spi dál." Řekla jsem si. Jenže ta bolest se stupňovala a celé tělo se mi zalilo potem. Vstala jsem, šla jsem do koupelny a to, co jsem uviděla v zrcadle, jsem chvíli vůbec nechápala. Oko jsem měla hodně nateklé, rozseklou kůži pod obočím a nabíralo to na pěkně velký monokl.

Výmluvy otevřely mého kostlivce ze skříně

Uprostřed noci na mě spadla ze stropu lampa. Ano, takhle neuvěřitelná věc se stala ve dvě ráno. Naštěstí se nerozbila. Můj syn spal vedle mě a ani ho to neprobudilo. Zbytek noci jsem strávila s ledovou maskou na obličeji. Jsem lektorka obličejové jógy a moncl na obličeji se mi k práci zrovna nehodí. Druhý den jsem měla navíc lekci zdarma jako podporu pro singl maminky v pandemii. Když jsem předstoupila před několik desítek maminek a začala jsem jim vysvětlovat, že na mě spadla v noci lampa, poznala jsem, že mi moc nevěří.

Přesně takhle neuvěřitelně zní výmluvy žen, u nichž doma probíhá násilí: Spadla jsem ze schodů. Praštila jsem se smetákem. Spadla na mě lampa… Maminkám jsem to vysvětlila, ale mně to otevřelo skříň s kostlivcem, o kterém jsem si myslela, že je dávno pod drnem. Po celý týden od nešťastné noční události všem kolem mě vysvětluji příčinu monoklu, ten se mezitím barví do temně fialova. Ne, make-upem to skutečně nejde zcela zakrýt, i když "kituji", jak se dá.

Opakovaně řval, že nás skutečně zabije

Jako kdybych si potřebovala ještě zbytky traumatu, který tam z domácího násilí mám, odžít, prožít a ještě k tomu takhle veřejně před singl maminkami, které toho mají samy dost. Rozdíl byl v tom, že tenkrát jsem se cítila zmateně, podvedeně, zranitelně, osaměle. Moc jsem se styděla. Teď, díky svému monoklu, mým zkušenostem a cestě, kterou jsem ušla, jsem se tomu dívala čelem přímo do očí. Se vztyčenou hlavou, jasně, rázně, beze strachu a s nadhledem.

V rodinách jsme kvůli pandemii čím dál agresivnější. Na vině je strach

Rodina

Když na mě bývalý manžel opakovaně řval, že mě zabije, strhnul mě na zem a pak mě škrtil, v tu chvíli jsem necítila nic. Dala jsem ruce před obličej, zavřela oči i uši. Zavřela jsem celé tělo. Odpojila se. O svých dětech to bohužel říci nemohu. Slyšely a viděly toho až příliš. Nikdy jsem po incidentu neměla monokl ani rozseknutou hlavu. Byla jsem vyděšená, přidušená, celá jsem se klepala a bála se, že mě a děti opravdu jednou zabije. Jediné, co mě zajímalo, bylo, jak mohu nejdřív dostat děti a mě do bezpečí.

Odjeli jsme vždy k mým rodičům. Následovala párové terapie a mediace. Nepomohlo nic. Snažila jsem se udržet rodinu pohromadě za vysokou cenu a příliš dlouho. Rodina je pro mě totiž naprosto zásadní. Náš vztah skončil rozvodem a dlouhými soudy o péči, které trvají doteď.

Škrtil mě, v ten moment náš vztah skončil

Vím, jak jsem se cítila, když se to dělo. Vím, co mi pomohlo, a vím, že domácí násilí se děje, zvlášť teď po roce pandemie. Zkusím dát dohromady pár ponaučení, které mi z toho plynou, a třeba to pomůže i někomu dalšímu.

Pamatuji si na moment, kdy jsem si řekla 'dost'. S dětmi jsem chodila každý týden na plavání s trenérkou. Oběma dětem se to líbilo a dělalo jim to dobře. Bývalý manžel s plaváním nesouhlasil a fakt, že spolu plaveme, ho vytáčel do nepříčetnosti. Myslím, že v podstatě jen žárlil na náš společný čas, kterého sám nebyl schopen. Je jedno, jaká byla jeho motivace. Spouštěcí moment útoku jsem neměla šanci ovlivnit. Kdyby to nebylo plavání, byla by to třeba keramika.

Prohlédnout grafiku Podmínka za přeraženou čelist vlastní ženy? Absurdní, ale v Česku to je realita

V momentě, kdy na mě bývalý manžel začal řvát, že mě zabije, když s dětmi půjdu plavat, poprvé jsem se nelekla a nestáhla se, ale stála jsem klidně a jen jsem řekla: "Nechci, abys mi takové věci říkal, nechci, abys mi vyhrožoval." To ho vytočilo ještě víc a vrhnul se na mě a začal mě opět škrtit. Já jsem v tu chvíli pochopila, že je úplně jedno, co udělám, ale jeho chování neovlivním a jediné řešení je ukončit to. V ten moment pro mě náš vztah skončil. 

Omyly, které u násilníka neobstojí

Jsem celkem fit. Vedle obličejové jógy jsem i lektorka klasické jógy. Myslela jsem si, že se při takových atacích ubráním. Tak tohle byl další velký omyl. Když proti vám jde o 30 kg těžší chlap, co dělá MMA, tak fakt šanci nemáte. Já kvůli tomu dokonce začala dělat kickbox, abych věděla, co a jak. Ani to mi nepomohlo. Jediné, co jsem svedla, bylo dát předloktí před obličej, zklidnit hlas a zavřít oči. 

Také jsem si myslela, že mi soudkyně uvěří. Tak tohle vůbec není automatické a celkem dlouho jsem nedokázala pobrat, proč tomu tak je. Pokud nemáte očitého svědka, tak je to slovo proti slovu. Očití svědci u toho ovšem nejsou téměř nikdy, to je princip domácího násilí. Děje se to za zavřenými dveřmi, od nejbližšího člověka, kterého máte. Často od někoho, na kom jste finančně závislá.

Drží vás tak v pasti, pod krkem, a to doslova. Já jsem byla na mateřské, bez příjmu, s hypotékou. On to moc dobře věděl a vyhrožoval mi, že jestli odejdu, nedá mi ani korunu a sebere mi děti. Nesnášel ani moje kamarádky a jejich děti. On byl pořád v práci, byla jsem hodně izolovaná. V podstatě jsem byla jen pořád s dětmi. Ztrácela jsem kontakt s realitou, neměla jsem moc jiných názorů a vztahů kolem sebe. Zkrátka mě odřízl.

Neměl rád ani moji práci (byla jsem šéfredaktorkou módního časopisu), v podstatě dream job, ale on zase nejspíš žárlil. Důležité je, že musíte myslet na to, že potřebujete důkaz, jinak je to slovo proti slovu a další důležitá věc je, že velmi často násilní lidé mají další poruchy, jako je narcismus, sociální fobie, manipulativní sklony nebo psychopatie. Musíte to brát v potaz, neb tím je situace ještě nebezpečnější. 

Už se to snad nebude opakovat, lhala jsem si

Dalším omylem bylo, že jsem si myslela, že se to snad nebude opakovat. "Pokud se něco stane jednou, nemusí se to už nikdy stát. Pokud se to stane dvakrát, stane se to velmi pravděpodobně znovu." Praví indiánské přísloví a s domácím násilím je to stejné. U mě to bylo stejné s tím, že násilné kolečko se začalo otáčet rychleji a rychleji. 

Nebyl to chlápek, co chodí do hospody a pak ztříská ženu. Je chytrý, má peníze. Nikdy mi nezpůsobil viditelnou újmu jako tržné rány. Šel mi vždy po krku, kde to není vidět. A psychické a finanční násilí také není jen tak vidět. I tohle se musí brát v potaz. 

Domácí násilí jen případ určité sociální skupiny? 

Další omyl. Měla a mám krásnou práci, která mě baví. Jsem úspěšná, mladá, hezká, chytrá. On je pohledný, finančně zajištěný a chytrý. Domácí násilí se děje napříč věkem, sociálními skupinami i vzdělání. Proto pro mě bylo tak těžké přiznat si, že se to týká i mě. Celou tu dobu jsem byla spíš zmatená a snažila jsem se situaci řešit s terapeutem, aby rodina zůstala pohromadě. Až v Rose po vyplnění dotazníku mi to došlo a dokázala jsem si to pojmenovat.

Vztah vždycky začíná láskou, pak se z lásky narodí děti. Vztah dostává jednu zkoušku za druhou. A najednou vedle sebe máte jiného člověka, než jste potkala. Další omyl. Násilnické indicie tam byly vždy. Ale také tam byla převeliká láska, která mě zaslepila. A to je v pořádku. Pro mě to byla spousta lekcí. Díky tomu, co jsem zažila, jsem taková, jaká jsem. Mám soucit, pochopení, nadhled a jsem třeba schopna pomoci ostatním. Necítím se jako oběť. Cítím se jako žena, která má srdce plné lásky, a to je pro mě důležité. A pro všechny, kteří si násilím prošli.