reklama

Bití dítěte? Je to stejné, jako když nás uhodí partner. Jde vždy o vlastní selhání

Pětadvacet na holou, vařečka, pásek, výchovný pohlavek. „Pro mě není v pořádku nic z toho, je to nezvládnutí sama sebe,“ říká o fyzickém trestání dětí autorka otevřeného dopisu ministru práce a sociálních věcí Marianu Jurečkovi.

Foto: Shutterstock

Výrok ministra Jurečky v rozhovoru pro Aktuálně.cz o tom, že je jako dospělý vděčný za facku uštědřenou v pravý okamžik, vyvolal řadu emocí. Podle zakladatelky projektu Děti jsou taky lidi a pisatelky otevřeného dopisu Zdenky Šíp Staňkové je tělesné trestání dětí stejně nepřípustné jako násilí v partnerském vztahu. "Pro muže by také kolikrát bylo jednodušší ženě jednu fláknout, ale v civilizovaných společnostech je to odsuzované, kdežto fyzické tresty dětí jsou přijímané," míní.

Česko je svým benevolentním přístupem k pohlavkování a plácání dětí v Evropské unii spíše výjimkou. Podle dat organizace End Violence Against Children se řadí jen k dalším šesti státům, v nichž nejsou tělesné tresty zcela zapovězené zákonem. Jsou jimi Slovensko, Itálie, Švýcarsko, Belgie, Rumunsko a Bosna a Hercegovina, přičemž poslední dva zmíněné se zavázaly postavit "výchovné" bití dětí mimo zákon.

Platforma End Violence Against Children, která spolupracuje například s OSN, si klade za cíl, aby bylo násilí páchané na dětech celosvětově omezeno do roku 2030. Prosazuje univerzální zákaz fyzických trestů, protože "každý takový trest narušuje právo dítěte na lidskou důstojnost a jeho tělesnou integritu," píše organizace na svém webu. Pohlavky, které přistanou za zdmi domova, však zatím zakazuje jen 63 zemí světa. Česko se k nim v dohledné době podle nedávných slov ministra práce nepřidá.

Šíp Staňková si však nemyslí, že legislativní zákaz trestů je tím nejdůležitějším. "Čím více zákonů, tím větší odpor lidí je dodržovat. Mým cílem je osvěta, snažím se to téma otevírat všude, kde to jde," vysvětluje svůj postoj. "Od Vánoc se u mě na sociálních sítích začala otevírat traumata dnes už dospělých lidí, která pramení nejen z týrání, ale i z těchto malých trestů. Ukázalo se, jak velké následky na nich zanechalo plácání, ale třeba i ignorace ze strany rodičů," říká o svém zprvu nevinném projektu, který se neplánovaně proměnil ve sbírku bolestí z dětství. 

Otevřený dopis prý měla v hlavě už dřív a vyjádření Mariana Jurečky ji dohnalo k jeho zveřejnění. "Ministr se to ani nesnažil nijak zjemnit, a natvrdo řekl, že je to v pořádku a že je rád, že dostával facky. To je pro mě potvrzení všech těch příběhů a toho, že jsme si vytvořili obranné mechanismy, tyto věci omlouváme a tvrdíme, že nám neublížily," vysvětluje, co ji nejvíc překvapilo.

Mariana Jurečku redakce Aktuálně kontaktovala s žádostí o komentář, jak rozpoznat správný okamžik, kdy uhodit dítě, a jestli hodlá podniknout konkrétní kroky pro prevenci týrání dětí, o níž hovořil. Na textovou zprávu však nereagoval a na dotazy neodpověděla ani jeho tisková mluvčí.

Facka není fyzický trest, myslí si polovina Čechů

Výzkum Ligy otevřených mužů a agentury Nielson Admosphere z roku 2018 ukazuje, že tělesné tresty nejsou v českých domácnostech ničím neobvyklým. Alespoň ve výjimečných případech se k nim uchyluje 63 procent rodičů. Nejčastěji trestají neposlušnost vůči nim samotným nebo prarodičům. Druhým nejčastějším důvodem, proč uhodit potomka, je lhaní. Ve velké míře jej přiznávají i rodiče již dospělých dětí. 

Polovina rodičů, kteří považují fyzické tresty za součást své výchovy, nejčastěji volí plácnutí přes zadek nebo přes ruce. Pětina pak nejde daleko ani pro facku či pro pohlavek, ty však nepovažuje za fyzické tresty téměř polovina české populace. Nejčastější je takový přístup mezi lidmi nad 55 let. Podle odborného garanta projektu Výchova bez násilí Petra Matouška přitom pohlavkování dětí ve výsledku snižuje autoritu rodiče. Vysvětluje, že chování dítěte je pak motivováno strachem, nikoliv pochopením.

Omlouváme a popíráme vlastní selhání

Šíp Staňková je sama matkou jednoho dospělého a dvou nezletilých dětí a tvrdí, že si ve výchově vystačí bez facek. "S dětmi si vymezuji hranice podobně jako s dospělými - když někdo dělá něco, co mi vadí, řeknu mu to a na mých dětech je, aby si ohmatávaly své vlastní hranice na základě zpětné vazby, kterou dostávají od ostatních," říká. "Když si to člověk představí na příkladu mentálně postižených dospělých, mnohdy by bylo také jednodušší použít silovou převahu, ale většina lidí to vnímá jako nepřípustné. Jakmile jde ale o děti, které nemají ve společnosti tak silný hlas, je to považováno za něco vhodného. Jak se ukázalo, tak i u lidí na vysokých pozicích," dodává.

Podle zakladatelky projektu Děti jsou taky lidi se benevolence k tělesným trestům do jisté míry předává z generace na generaci. "Většina z nás prošla takovou výchovou. Znám velmi málo lidí, kteří byli vychováváni respektujícím způsobem. Připadá nám to pak v pořádku, popíráme to a omlouváme svá vlastní selhání. Je těžké si přiznat, že jsem udělala něco, čím jsem druhému třeba i celoživotně ublížila," vysvětluje si chování některých rodičů.

Podle jejích zkušenosti s traumatickými příběhy, s nimiž se jí lidé na sociálních sítích svěřují, bití často vede k narušení důvěry mezi rodičem a potomkem. "Je to stejné, jako kdyby mě uhodil můj partner. Dítě si ale navíc vytvoří ambivalentní vztah k rodiči, protože člověk, který jej má chránit před světem, mu zároveň ubližuje a dává mu najevo, že je něco méně," je přesvědčená.

Šíp Staňková se domnívá, že vztáhnout ruku na dítě je vždy selháním, které je dobré si přiznat. "Není nutné se tím týrat, ale je dobré si to takto pojmenovat. Nezvládáme záchvat vzteku dítěte, něco dělá nebo říká a spouští to v nás vlastní záležitosti z dětství," míní.

Tolerance k bití klesá, ale o zákaz není zájem

Z loňské studie, která analyzovala a srovnávala 69 výzkumů z různých zemí světa, vyplynulo, že fyzické tresty ve skutečnosti nepomáhají výchově, ale zhoršují chování dětí. Autoři, kteří svou práci zveřejnili v odborném časopise Lancet, sice uvádějí, že některé výzkumy zmiňují i pozitivní dopady, většina jich ale žádné nenachází. Oproti tomu se ukazuje, že bité děti mají častěji problémy s agresí či asociálním chováním.

Podle dat Ligy otevřených mužů a Nielson Admosphere se zdá, že tolerance vůči fyzickým trestům v české společnosti lehce klesá. Rozdíl je patrný hlavně u mladších ročníků, jen třetina lidí do 24 let si myslí, že pohlavek není tělesný trest. Dvě třetiny Čechů však stále souhlasí s tím, že ačkoliv bití nevychovává, v určitých situacích není lepší řešení. O jeho zákonný zákaz je v současnosti v české společnosti mizivý zájem. Podporuje jej jen sedm procent Čechů.

Mohlo by vás zajímat: Stovky lidí se svěřily s traumaty z dětství. Píší o bití do krve i zneužívání

Největší šok pro mě byl, kolik případů sexuálního zneužívání se v těch zprávách objevuje, říká autorka blogu Děti jsou taky lidi Zdeňka Šíp Staňková. | Video: Martin Veselovský
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama