Životní láska
Michal Zelenka byl pro Petru Janů osudovým mužem, a to jak v soukromém tak profesním životě. Potkali se právě v divadle Semafor, láska na první pohled to ale nebyla. "Zelenka mi říkal takové věci, jako že když zavře oči, tak dobré, ale jinak hrůza. Že vypadám příšerně, že se sebou musím něco udělat. Že neumím vůbec nic a že budu chodit každou středu k němu do divadla Atelier, kde dělal produkci, a že mi sežene lidi, kteří mi řeknou co a jak. A jak řekl, tak udělal. Já pak každou středu chodila v podstatě na hodiny šoubyznysu a opravdu upřímně jsem ho nesnášela, protože to byl arogantní pitomec, jak jsem si tenkrát myslela. Ale od nenávisti se to velmi snadno překlopí," směje se Janů a vybavuje si přesně chvíli, kdy k tomu došlo. "To jsme hráli v Černé v Pošumaví a tam se to tak nějak semlelo ve vinárně."
Jejich vztah prý někdy připomínal pověstnou Itálii. "My když jsme se pohádali do krve, tak to bylo vždycky o malichernost. Když šlo o nějaké zásadní věci, tak to jsme stáli v jednom šiku vedle sebe, ale o kraviny, to jsme se hádali do krve. Hlavně když jsem se s ním seznámila. Jako Štír jsem byla introvert, takže když mi někdo ukřivdil nebo nějak ublížil, hýčkala jsem si to v sobě. No, a on byl Beran. Velký extrovert, okamžitě všechno řešil, něco rozbil, aby tomu dodal důraz a tak. A nesnášel, když já jsem mlčela. Tak vždycky první přilezl a nakonec mě taky naučil dát si ruce v bok, občas hodit talířem a řvát jako pavián. No, a za deset minut byl čistý vzduch a mohli jsme začít znova."
