Jandu stále lákají tvrdé drogy. Zatím je nevyzkoušel, dodnes ale rád posnídá pivo
Začátkem května oslavil Petr Janda 80. narozeniny. Ačkoliv zasvětil svůj život rock'n'rollu a radovánkám s ním spojeným, jeho temným svodům podle svých slov nikdy nepropadl. To ovšem neznamená, že by jej drogy nelákaly.
Zvědavost vyzkoušet drogy přebily u Petra Jandy strach a pud sebezáchovy. "Viděl jsem, jak dopadli někteří kolegové. Samozřejmě jsem zkusil marjánku a hašiš, ale na tvrdší drogy, po kterých je asi dobře, jsem nikdy nesáhnul. Ta otázka ale ve mně pořád je, na albu Trilobit v poslední písničce zpívám: 'Asi jsem to zkusit měl,' ale už do toho asi nikdy nepůjdu. Když vidím, jakou hrůzu drogy dokážou napáchat, jak z utrpení a závislých mají někteří lidi zisky, je mi z toho úplně zle. Tenhle kšeft je jen pro silné žaludky," prohlásil hudebník v rozhovoru pro Aktuálně.
Alkoholu se ovšem Janda, jenž si k 80. narozeninám nadělil nové sólové album Asi se mi nebude chtít, nevyhýbá. "Mám rád pivo jako potravinu a rád ho piju k jídlu. Jednou před lety jsem si v hotelu v Bratislavě dal míchaná vajíčka a přišel pingl a říká, jestli si k tomu dám pivo. Pivo? No zkus to. Tak jsem si ho dal a od té doby piju k snídani pivo, když teda nikam nemusím jet autem. Když ano, tak si dám kafe nebo mléko a pak mám vztek, protože to mi až tak nechutná."
K pití má podle svých slov normální vztah a považuje se za běžného konzumenta. "Chodím hrát do hospody mariáš a někdy udělám tři malý piva za večer, já totiž piju jedině malý. A k tomu třeba tři čtyři panáčky," prozradil lídr kapely Olympic.
Muzikant, jenž se narodil ještě za války, zavzpomínal i na své rané dětství. "Mám vzpomínku, kterou si pořád oživuju. Maminka mě vodila do školky a koncem války v roce 1945 Američani bombardovali Prahu, prý si ji spletli s Drážďany. Začaly houkat sirény a učitelky nás odvedly do sklepa, to si pamatuju úplně přesně. Pak jsem přišel domů a protější barák hořel. Táta mi tenkrát říkal, že na něj dopadla puma, to byl taky silný zážitek. A třetí zážitek je z července 1945, kdy jsme odjeli za příbuznými do Plzně, kde jsem viděl Americké vojáky - čili i prvního černocha v životě. Nedávno jsem se zrovna vyděsil, když jsem slyšel v rádiu, že lidí, kteří zažili druhou světovou válku, už je naživu docela málo."